PONEC v kleštích: komise MHMP optimismus Umělecké rady nesdílí

Text vychází z individuálních rozhovorů s vedením, členy Umělecké rady a umělci. Kromě souboru 23 Poems se z dalších oslovených tvůrců (Mirka Eliášová, Barbora Látalová, Tereza Ondrová, Johana Pocková) do uzávěrky vyjádřil pouze Viktor Černický, a to korespondenčně.

PONEC se ocitl mezi dvěma pohledy, které se nepotkávají. Uvnitř instituce převažuje pocit, že se věci dávají do pohybu a probíhá nutný ozdravný proces. Zvenčí je však divadlo posuzováno především podle výsledků, které jsou zatím skromné.

Na rok 2025 si nové vedení naplánovalo ambiciózní restart: sedm premiér, nový dramaturgický model a otevření scény širšímu spektru tvůrců. Realita ale rychle ukázala tvrdé limity.

Pod tlakem výrazného úbytku financí na koprodukce a závislosti tvůrců na externích zdrojích se původní plán začal drolit ještě dřív, než mohl být ověřen v praxi. Zatímco Umělecká rada mluví o přechodném období, grantová komise Magistrátu hlavního města Prahy (MHMP) konstatuje nedokončenou transformaci s nekonkrétní koncepcí. A umělci, kteří PONEC opustili, se o něj přinejlepším nezajímají. 

Paradox rozchodu: Když konflikt pomůže roztáhnout sítě

Je to zřejmě jediný bod, na kterém se aktéři z obou břehů sporu shodnou. Ačkoliv byl odchod klíčových souborů pro PONEC otřesem, pro pražskou taneční mapu znamenal nečekanou infuzi. Kreativní energie, dříve koncentrovaná pod žižkovským viaduktem, se rozptýlila do prostor jako DOX+, Jatka78, ALTA, ARCHA+, Venuše ve Švehlovce nebo Galaxie. Tato nucená diverzifikace paradoxně vedla k tomu, o co obor léta usiloval: k větší viditelnosti současného tance mimo jeho tradiční „hlavní stan“.

Svůj odchod z PONCE bez váhání pozitivně hodnotí i Viktor Černický: „Máme více kontroly nad vlastní prací. Vztahy mezi soubory vnímám teď jako lepší. Společné napnutí sil a odvaha odejít přinesly nový nádech, daly vzniknout novým projektům a novým propojením spolků a organizací. Taneční komunitu to celkově ozdravilo a stmelilo.“

Stejný posun, který z perspektivy jednotlivého tvůrce znamená větší autonomii, se z institucionální pozice jeví spíše jako vedlejší efekt širší restrukturalizace oboru: „To, co se v PONCI stalo, je vlastně pozitivní, protože nakonec se díky tomu tanec objevuje na daleko více místech,“ opakovaně připomíná Honza Malík a podobně se v rozhovoru vyjádřila i Dagmar Bednáriková. 

Malík zároveň dodává, že i přes aktuální turbulence zůstává PONEC nadstandardním koprodukčním partnerem: „Podmínky jsou v PONCI už roky stabilní, ať už jde o finanční příspěvky na honoráře, nebo podíl ze vstupného, a to vše bez nároku na pronájem prostor.“ 

Jak funguje Rada (a kde to skřípe)

Členové současné Umělecké rady PONCE Sylva Šafková a Honza Malík prošli oficiálním výběrovým řízením, Dagmar Bednáriková byla jmenována přímo Yvonou Kreuzmannovou mimo open call.

„Chtěla jsem se stáhnout z uměleckého řízení divadla už v roce 2021, ale stále zodpovídám za granty, finance i bezpečnost. Model tříčlenného týmu přináší nové impulzy a divadlo, které bylo uzavřené do určité skupiny umělců, zásadním způsobem otevírá. Cítila jsem, že potřebujeme větší čitelnost pro ty, kteří dříve nevěděli, jak se do PONCE vůbec dostat,“ popsala své motivace Kreuzmannová.

Přestože je tento model vnímán jako progresivní, jeho institucionální ukotvení vykazuje určité nejasnosti, které později kritizovala i komise MHMP. Z rozhovorů s členy vyplývá, že délka mandátu Umělecké rady ani přesný klíč její budoucí obměny nebyly dosud pevně definovány a zůstávají otevřenou otázkou i po více než roce fungování. Tato procesní neurčitost v kombinaci se jmenováním jedné členky mimo open call dává prostor pro externí výtky ohledně neúplné transparentnosti celého přerodu a také pro dojem, že si ředitelka ponechala v rukách některé mechanismy.

Past jménem open call

S cílem vybrat nové koprodukční projekty pro rok 2025 byl vypsán open call, do kterého se přihlásilo 16 uchazečů. Rada vybrala pět projektů, z nichž byl nakonec realizován pouze jeden.

Výrazný nepoměr mezi výběrem a realizací zapříčinil zejména nedostatek financí. PONEC v současné době poskytuje zázemí, honoráře za odehraná představení a podíl na vstupném, ale náklady na realizaci (autorské honoráře, scéna apod.) si musí tvůrci zajistit sami. Pokud se to nepodaří, spolupráce padá.

Honza Malík vysvětluje: „PONEC v současné situaci nedokáže umělcům, kteří nemají vlastní prostředky z jiných grantů, finančně pomoci tak, jak tomu bylo zvykem. Divadlo se potýká s obrovským výpadkem rozpočtu a to nám v rámci uměleckého provozu dává velké limity. To byl případ Lenky Bartůňkové i dalších zkušených tvůrců. Neznamená to, že by je divadlo nechtělo podpořit, ale pokud projekt nezíská externí zdroje, PONEC do něj dnes nedokáže vložit žádné finance navíc.“

Roli hrály i časové možnosti a to, že někteří umělci dali nakonec přednost nabídce ze zahraničí, což jim těžko může kdo vyčítat. S naprostým porozuměním se to setkává i u vedení divadla.

Dalším faktorem je „blbá nálada“ v oborové komunitě. Některé projekty se nerealizovaly, protože vybraní spolupracovníci odmítli účast z osobních důvodů nebo kvůli nesouhlasu s vývojem divadla. Dagmar Bednáriková upřesnila: „Převažovala tam podle mě osobní animozita umělců, kteří z PONCE odešli. Stalo se třeba, že se někdo přihlásil, chystal se postavit tým, měl bezvadný projekt, chtěl ho dělat v PONCI, ale lidi, se kterými zamýšlel spolupracovat, do PONCE nechtěli jít.“

Její slova korespondují s tím, co o svém současném vztahu k PONCI říká Viktor Černický: „Z naší strany se nic nezmění, dokud bude PONEC pod kontrolou současné ředitelky. Do té doby je popravdě úplně jedno, jestli je tam nějaká dramaturgická rada nebo ne. Nevěřím, že se to tam pohnulo k lepšímu.“

Praxe tedy ukazuje, že nový dramaturgický model není zaváděn do stabilních poměrů, ale do prostředí, kde část umělecké obce ztratila v instituci důvěru, aniž by dala novému systému šanci. Současně ale individuální rozhodnutí umělců nelze číst izolovaně, nýbrž jako možnou reakci na nedostatečně finančně, personálně i komunikačně saturovanou změnu. 

A bez zmínky by neměl zůstat také fakt, že Yvona Kreuzmannová PONEC vybudovala a věnovala mu pětadvacet let svého profesního života. A tak požadavek, aby se zcela vzdala jeho řízení, naráží na limity fenoménu známého jako syndrom zakladatele. Z psychologického i institucionálního hlediska jde o kritickou fázi, která je v procesu transformace organizací často nejobtížnější.

Nicméně zpět k problematice open callu. Navzdory tomu, že z původního výběru vznikl jen jeden projekt, vedení divadla ho považuje za funkční a standardně využívaný postup pro výběr koprodukčních projektů. Pro externího pozorovatele a hodnotitele grantů však tento nepoměr mezi záměrem a výsledkem působí jako důkaz nízké efektivity. 

Dle vlastních slov se zpočátku obávala, co se stane, když Rada osloví někoho, koho si v PONCI vůbec neumí představit: „Ale ukázalo se, že jsme naladěni na podobnou notu. Rada se drží profilu divadla, tedy contemporary jako základu. Líbí se mi, že například Honza přichází s vlastní iniciativou, jako je otevírání prostoru i pro neprofesionální scénu, což jde nad rámec jeho povinností.“  A Bednáriková, Šafková i Malík shodně potvrzují, že v hlavním programu mají plnou svobodu:

„Nechce a nezasahuje. Ani se neúčastní našich schůzek. Často se scházíme jen my tři v kavárně. Své návrhy pak předkládáme na společných schůzkách. (…) [Při výběru umělců] se plní to, co bylo předesláno, Rada má 100% kompetenci. Pokud něco ztroskotá, je to z produkčních nebo provozních důvodů, ne proto, že by Yvona nebo kdokoliv jiný chtěl do výběru osobně zasahovat.“

– Dagmar Bednáriková

„Za mě nezasahuje. Třeba poslední open cally Yvona vůbec neviděla. Vidí až ten výsledek, koho jsme vybrali. U prvního open callu s námi seděla, občas řekla svůj názor, ale nebylo to tak, že by nám řekla ‚takhle ano, takhle ne‘. (…) Cítíme svobodu.“

– Sylva Šafková

„Divadlo nakládá i s programem, který není v našich rukách, je komunitní nebo jde o hostování. To s námi umělecky nemá nic společného. V hlavním programu si ale hlídáme autonomii a dáváme pozor na to, aby kompetence Rady zůstaly zachovány a nedocházelo k vnějším zásahům.“

– Honza Malík

Viktor Černický však vidí problém hlouběji než jen v kompetenčních sporech o program. Pro něj jde o selhání vnitřní kultury instituce jako takové: „Yvona Kreuzmannová si jako ředitelka mohla vybrat mezi konceptem PONCE jako souboru cihel, anebo jako souboru lidí: umělců, diváků, vnitřní kultury jednání. Vybrala si cihly a ukazuje se, že prostor samotný kulturu vytvořit nedokáže. Jedním z důvodů našeho odchodu byl dojem, že pod vedením ředitelky se z PONCE stal prostor, kde pro dialog není mnoho místa.“

Kromě vztahu mezi Radou a ředitelkou se vyjasňuje i vnitřní dynamika samotného tříčlenného týmu. Ačkoliv se členové Rady shodují na demokratickém rozhodování, v rovině proaktivity a oslovování umělců hraje podle jejich slov dominantní roli Honza Malík. To částečně odpovídá na výtku komise, že navenek není čitelné, kdo udává rytmus. Uvnitř to jasné je, navenek to může působit jako kolektivní anonymita. 

Pochybnosti o transparentnosti mohou být o to silnější, že pozice rezidenčního umělce, tedy ta s největším rozsahem podpory, je obsazována prostřednictvím přímého oslovení Radou, nikoliv skrze otevřené řízení.

Závěr by mohl být optimistický: podle poskytnutých informací se Rada snaží, Yvona Kreuzmannová nezasahuje, PONEC se pomalu nadechuje. Jenže přišel čelní náraz. Těsně před svátky zveřejnila grantová komise MHMP své hodnocení, ve kterém projekt PONEC 2027–2030 nedoporučila k podpoře. Pro scénu, která se právě pokoušela o nový začátek, to znamená jediné: další boj o budoucnost. 

Grantová komise MHMP hodnotí projekt PONEC 2027–2030 jako nedostatečně připravený a koncepčně neukotvený. Podle komise divadlo po odchodu klíčových osobností současného tance nenabízí přesvědčivou dlouhodobou vizi ani jasně formulovaný dramaturgický směr. Navrhovaný model otevřeného výběru projektů prostřednictvím Umělecké rady postrádá konkrétní kritéria, cíle i plánované výstupy a neidentifikuje výrazné umělecké osobnosti, které by měly určovat rytmus nové strategie. Komise dále konstatuje, že PONEC v praxi spíše navazuje na svou dosavadní činnost a spolupráce, než aby přinášel skutečně inovativní impulzy. Nejasnosti v rozpočtu, absenci konkrétních výstupů a odkazy na reference z období před dramaturgickou změnou hodnotí jako známky nedokončené transformace. V souhrnu projekt podle komise nenabízí dostatečné záruky umělecké excelence ani efektivního naplnění deklarovaných cílů, a proto nebyl doporučen k podpoře.

V nultých letech byl PONEC symbolem vítězství a jediným domem současného tance. Dnes je situace jiná. Scéna se roztříštila, tanec je všude. Je legitimní se ptát: Neměli bychom přehodnotit očekávání od PONCE? Není po 25 letech správný ústup z pozice „národní scény“ do role „laboratoře a inkubátoru“? „Kdo chce, může v současném stavu vidět negativa, ale pro mě je klíčové, že systém je teď transparentní a dává příležitost i nové generaci, která má zájem v PONCI skutečně tvořit,“ poměrně jasně své stanovisko popisuje Honza Malík.

MHMP zjevně očekává excelenci a hvězdná jména. PONEC nabízí proces, otevřenost a šanci pro mladé. Tyto dvě vize se ale míjejí. A uprostřed tohoto míjení stojí barák bez peněz. 

Černický se domnívá, že zamítnutí podpory ze strany MHMP by pro PONEC mohlo znamenat i šanci na „skutečnou“ obrodu: „Mohlo by se to obrátit a PONEC by mohl znovu nabýt smysluplnou roli, ale to záleží na tom, jestli se někdy změní vedení, které by přineslo čerstvý vítr.“

Pokud ale chceme skutečnou transformaci, těžko ji jakákoliv instituce může zvládnout s přiškrceným rozpočtem a v šibeničním termínu. Žádosti o grant se na MHMP odevzdávaly v červnu, reálně tedy programace pod novou Radou běžela sotva šest měsíců. Hodnotit výsledky hloubkového přerodu instituce v jeho samotném počátku se tak může jevit minimálně jako předčasné.

S hodnocením magistrátní komise nicméně souzní i Černický. Podle něj PONEC ztratil své výsadní postavení nejen kvůli financím, ale hlavně kvůli ztrátě relevance pro ty, kteří mají tvořit jeho obsah: „Je důležité říct, že spolupráce s PONCEM našemu spolku nechybí. Jak už jsem řekl, jsme samostatnější, máme širokou partnerskou síť a daří se nám i bez podpory tohoto divadla. Absence prostoru dedikovaného tanci je ale v Praze citelná. Zdá se mi, že koncept, který PONEC v současné době nabízí, není živý. Jsou umělci, kteří s PONCEM pořád z různých důvodů spolupracují, ale provoz divadla pro tanec jako obor má v současnosti zanedbatelnou hodnotu.“

PONEC na letošní rok ještě grant z MHMP má a může znovu žádat na rok příští. Doposud byl také financován z Ministerstva kultury, kde na výsledky pro rok 2026 aktuálně čeká, a Praha 3 divadlu poskytuje zvýhodněné podmínky na pronájem prostor. 

Pokud by tanec o PONEC nakonec přece jen přišel postupným „vařením žáby“, je třeba myslet i na to, zda by se finanční prostředky přesunuly v rámci oboru jinam, nebo zda by z tance na roky zmizely.

PONEC dnes nestojí ani na prahu zániku, ani na prahu triumfu. Nachází se uprostřed nedokončené proměny, která se odehrává pomaleji, než na co má český grantový systém trpělivost. Otázkou není, zda má PONEC budoucnost. Otázkou je, jaký typ instituce je česká kultura skutečně připravena adoptovat.