Těla svázaná řádem i osvobozená rytmem. 23 Poems Collective ohromil nakažlivou a odzbrojující energií
Když někdo dokáže v rámci krátkého večerního představení na jevišti i v hledišti vytvořit nezaměnitelnou a naprosto strhující energii, postačí (vágně řečeno) v podstatě jen ona, coby tmel držící jevištní celek pohromadě. Ačkoliv za multimediálním projektem Rapture čtyřčlenného ženského kolektivu 23 Poems, založeného Eliškou Benešovou v roce 2023, stojí samozřejmě hodiny práce, rešerší, zkoušení a dalších příprav, v pražském PONCI se daří tvůrkyním objevovat nevšedně atraktivní a extaticky nabitou energii, zachycovat ji a ihned ji i předávat.
Rapture. 23 Poems Collective.
Tato energie, zde podpořená ještě tvůrčí účastí multidisciplinární slovinské umělkyně Enyi Belak, otevírá cesty, jak odlišně vnímat přítomnost těl na jevišti a v divadle, kde jsou sledována. Rapture se tak již na své premiéře stává opojnou, uchvacující a až čarodějnou podívanou, tvořenou silnými a energickými fragmenty vycházejícími z rituálu, vášně, odevzdání se i hluboké kontemplace.
Již při vpouštění publika do sálu stojí ve světlém prostoru čtyři ženy v černých topech a minimalistických sukních a širokých kalhotách stejné barvy. Zády k nám tvoří diagonálu a trpělivě v ní setrvávají. Nad nimi visí různě velké plochy z látky, plastu i dřeva, jeviště je ze stran celé obaleno velkým bílým pláštěm a ihned tak získávám pocit, že se nacházím v příjemném, od reality odstřiženém kosmu, a v bezčasí plném očekávání a objevování.
Do prvních tónů táhlé elektronické hudby se Eliška Benešová, Tereza Krejčová, Kristýna Peldová a Karolína Šnajdrová začnou natáčet v ladných a pomalých torzálních spirálách ze strany na stranu. Aniž by jakkoliv přerušily řadu, či daly najevo naši přítomnost, pokračují v tomto jediném pohybu. Ten se ale společně s hudebním podkresem postupně zrychluje a rozvíjí se do pohybového kánonu, který rychle dostává podobu zběsile střižené vlny ženských těl.
Právě spirála trupu, která rozpohybovává v organických krajkách a smyčkách zbytek těla, se stává kódem celé inscenace. Úvodní sekvence choreografie Kristýny Peldové o sobě brzy prozradí, že nebude jen fyzickou expozicí, ale tělesným jádrem i dramaturgickou podstatou celého večera. Spirála, jež je díky své univerzálnosti i prostoru pro rozvíjení jednoduše čitelná, se stává jakýmsi výzkumným i rituálním polem pro čtveřici performerek.
V dokonalé jednolité mase černě vířivého pohybu těl, v nichž jako by zcela absentovaly stopy po únavě, se ženy pohybu a hudebnímu rytmu, který jej ovládá, zcela odevzdávají. Nejedná se v žádném případě o vágní či snad vyprázdněnou podívanou, naopak. Tělesné schránky žen se stávají jejich výzkumným nástrojem, ale i předmětem bádání. Rozbíjejí prvotní diagonální řadu a oddaně odsouvají vyčerpání. Ačkoliv se jejich těla potí, vlasy se jim lepí k obličeji a dunivě přesnou a prostor pohlcující hudbu doplňují jejich hluboké výdechy, jsou všechny čtyři umělkyně odhodlány pokračovat ještě déle a dále. Základní textura tvořená spirálami zůstává, ty jsou ale rozvíjeny, a aniž by mizely, obohacovány o další gesta, pohyby či výpady. Doprovázejí je široké a rozhodné kroky, suny, pády či zamyšlené i odevzdané pohledy někam do stropu, do publika či na podlahu.
Rapture je opojnou, uchvacující a až čarodějnou podívanou, tvořenou silnými a energickými fragmenty vycházejícími z rituálu, vášně, odevzdání se i hluboké kontemplace.
Po nějaké době se k energickému a atmosféricky i vizuálně uhranujícímu výjevu přidává videoprojekce roztříštěná na různé plochy. Na podlaze, bílých stěnách kolem jeviště i zavěšených plochách se vyjevují lidská těla v pohybu v detailu i v celku, roztřesené záběry na různé ulice, městská zákoutí či domovní dveře. Pohled na ně se ale mnohdy rozpíjí a transformuje se jen v abstraktně neuchopitelný shluk barev, stínů či zrnění. Taková fúze ještě umocňuje můj primární pocit příjemně osvobozující odtrženosti od reálného světa za zdmi PONCE.
Projekce, dynamická a rytmická hudba Kristijana Krajnčana a Roka Zalokara i extatická choreografie Kristýny Peldové dávají v bezpečně odděleném prostoru vzniknout opojnému klimatu, v němž se lidská těla snad jako by odpojovala od svých pozemských podstat a hledala něco podstatnějšího a niternějšího mimo ně. Světelný design a práce se stíny tanečnic (rovněž dílem Enyi Belak) takové čtení ještě umocňuje – odrazy a stíny těl a jejich lokomoce se rozpíjejí všude kolem, různě se dělí a zase spájejí a vytvářejí až strašidelné a nadpozemské obrazce, v nichž se dá jednoduše ztratit.
Rituál samozřejmě objevuje i chvíle klidu, v němž performerky spočívají na podlaze, proplétají svá těla a snad poprvé si i fyzicky uvědomují přítomnost druhých. Hudební podkres se zklidňuje do táhlých smyčců a ambientně laděných měkkých tónů a v pohasínajícím sále nechává důraz především na hluboce vydechujících tanečnicích. Možná se ale jedná jen o moment dočasného spočinutí či uvědomění, ženy jsou vzápětí totiž opět nuceny vstoupit do kódu spirál, který je řízený jasným řádem.
Ten je totiž hlavním sdělením, hlavní linkou i primární dramaturgickou vizí. Prismatem rituálu, extatického i energicky vášnivého tance ve spojení s důmyslnou a opojnou prací se scénografií i všepohlcující hudbou, se Rapture stává výsostně pomíjivým a humanisticky nabitým aktem, který ve své otevřenosti, intimitě i naléhavosti může sloužit coby umělecká zpověď o fyzických i mentálních hranicích lidského těla. Energie, kterou mi scénický celek i výkony performerek dokázaly předat, mě zcela uhranula. Na jevišti i ve mně samotném uvolnila prostor pro myšlenky o vztahu našich těl k okolí, jež nás obklopuje, zároveň ale i o efemérnosti našeho bytí a o lidské smrtelnosti.
Psáno z premiéry 30. září 2025 v PONCI.
Rapture
Námět, koncept: 23 Poems Collective
Choreografie: Kristýna Peldová
Choreografická spolupráce a interpretace: Eliška Benešová, Tereza Krejčová, Kristýna Peldová, Karolína Šnajdrová
Vizuálie, videoprojekce: Enya Belak
Dramaturgická spolupráce: Aljoša Lovric Krapež
Hudba: Kristijan Krajnčan, Rok Zalokar
