Znamenitá noc oživlé mrtvoly. Cadavre Exquis zaujal hrůzným šarmem, dramaturgií večera si ale vykopal hrob

Večer odstartoval 40minutovým sólovým vystoupením na téma tělesného i duševního rozkladu. A mluvit o (de)kompozici by tu bylo skutečně namístě. Na setmělý baletizol se zpoza opony do kuželu světla připlazilo tělo – na první pohled bez duše, zdaleka ne ale bezduché. Zdánlivě deformované, ale do logického celku poskládané tělesné součástky připomínaly pečlivě sešité Frankensteinovo monstrum. Bezvládné paže jen povinně následovaly na zádech ležící trup, vlečený před zraky diváků vlastními nohami napřed. Tělo tak přízračné, záhadné a nevinné, jako by vzniklo během stejnojmenné kolektivní experimentální kratochvíle surrealistů, v níž se obrazy tvoří skupinou malířů. Kresby se sdílejí a posílají od jednoho umělce k druhému, aniž by jeden viděl, co ten před ním na plátno přidal. Na základě náhody tak vznikají obrazy úžasně nesmyslné, bizarní, makabrózní či groteskní, jak se myšlenky dokončují, tak nějak samy.  Zpracování tak vizuálně podmanivého konceptu je skutečně zlatý důl, i ten lze ovšem vyčerpat, znehodnotit předvídatelným. Choreografie i vystoupení samotné ale působily překvapivě. Zkrátka skutečně znamenitá mrtvola paradoxně vzbudila svěží dojem a kouzlo netušeného po celou dobu trvání nevyčpělo.

Fantasmagorické, snovým symbolismem oplývající vize slavné české stoupenkyně surrealismu Toyen u Hanelové zjevně padly na úrodnou půdu. Prapodivné, nepřirozeně působící úhly hlavy i končetin, pohyby do nečekaných směrů, trhané a repetitivní tiky prstů na rukou či očních víček... To vše vytvořilo hypnotickou a znepokojivou iluzi člověka, který teprve zjišťuje, kým nebo čím by měl být, jak má správně hýbat vlastním tělem a hlavně – jak má vlastně žít svůj krátký život. Příběh jako by vypadl z biografie o Toyen samotné, stejně éterické jako enigmatické. I minimalistický kostým nenápadně, ale zřetelně vzdával hold charismatické umělkyni: bílá košile, krátké černé kalhoty a dozadu ulíznuté vlasy evokovaly otázku genderové fluidity jen tak mezi řečí, nonšalantně.

Co do dynamiky a struktury, abstraktní choreografie sázela na dobře zvládnuté tělesné izolace, nepředvídatelné pohybové kombinace plynule přecházející z jedné části těla na druhou, strnulou mimiku porcelánové panenky a dokonalou sehranost se skřípavým hudebním patchworkem v pozadí. Příběh tisíckrát přežvýkaného, byť zde schválně vyšinutého bildungsromanu (příběhu o psychologickém a morálním vývoji ústřední postavy) tu zafungoval nad očekávání dobře. Rozvážný začátek, dynamičtější prostředek a dojemný, protáhlý konec kopíroval osvědčenou dramatickou křivku, i když práce s tělem a jeho možnostmi významně převážila nad prací s prostorem. Jestli bylo úmyslem několika důsledně rozesetých rekvizit vytvořit iluzi pohybu tanečnice po celé délce i šířce jeviště, pak se příliš nevydařila. Krkolomné plazení z rohu do rohu s ulomenou větví mezi prsty u nohy vneslo do jinak organického celku zbytečnou samoúčelnost. Ze všech rekvizit pak nejvíce prostoru právem dostalo šedé sako (že by symbol mužské virility?), k němuž se performerka v závěrečné části snažila vší silou přiblížit, zároveň jako by ji ale cosi uvnitř jí samé naopak táhlo co nejdál od něj. Pravda, některé z detailů kvůli místy plochému light designu možná nevyzněly tak ostře a úderně, jak mohly. Stropní svícení dopadalo po většinu představení na tanečnici pod relativně strmým úhlem a v převážně nezměněné intenzitě. Vzhledem k tématu samotnému i fragmentované povaze choreografie mohly dramatičtější variace světla sehrát zásadní roli, kdyby podbarvovaly změny v tempu, a ještě více tak semknout celkovou dramaturgii obdivuhodného, téměř hodinového výkonu Hanelové. Jinak solidní celek ale tímto snadno prominutelným prohřeškem nijak zvlášť netrpěl. Po slibné první části, nadšeně přijatém „oživování mrtvoly“, ovšem bohužel přišlo nečekaně „polomrtvé“ finále.