Už sedmnáct let se díky houževnatosti manželů Borovičkových koná ve Valašském Meziříčí festival současného tance. (Rozhovor s jeho ředitelkou u příležitosti patnáctého vydání přinesly Taneční aktuality předloni – čtěte zde). Dramaturgie letošního ročníku vyburcovala své publikum, jehož většinu tvoří tancechtivá mládež z okolních ZUŠ, řadou angažovaných témat v podání špičkových performerů ze Švýcarska, Izraele i Česka a Slovenska. Ne všichni mladiství možná rozklíčovali všechny vrstvy naznačených sociálních jevů, pravidelné ovace ve stoje ale dokazovaly, že vysokou choreografickou i interpretační kvalitu určitě dokážou ocenit.
Festivalovou nadílku v novém kulturním domě v Zašové zahájil duet chilské choreografky Olivie Court Mesa, která po působení v Německu zakotvila v Izraeli, odkud nyní přicestovala. Píseň o vztahu muže a ženy, jejich vzájemné důvěře, nedorozumění, podpoře a závislosti měli čeští diváci možnost spatřit již loni v rámci festivalu Tanec Praha v interpretaci autorky a jejího partnera.
Letos prezentovali dílo I carry, you hold izraelští tanečníci Filtser Yaacov a Or Saadi. Tančili ale v tak dokonalé souhře, jako by jej zkoušeli mnoho let, jejich dokonalá plynulost přechodů mezi zvedačkami pozvedla současnou partneřinu na úplně nový level. Choreografie umocňovala symbiózu páru – nepředvídatelné polohy, zastavení i zvraty působily lehce a křehce, pozadu nezůstal ani herecký projev, který svou naléhavostí vtahoval neustále rozsvícené hlediště do jejich příběhu a jednotlivé obrazy nám vrýval do paměti.
„To, jak se proti sobě rozběhli a najednou jí ten kluk skočil do náruče… Jak ho velmi dlouho držela, dívala se na nás a funěla… Jak utíkala v kruzích s rukama zkříženýma za hlavou, jako by ale utéct nemohla, nebo ani nechtěla… Jak se na sebe jen dívali a nebylo jasné, zda se milují, nebo nenávidí…,“ vzpomínali diváci na nejsilnější momenty v debatě konané následující den. Omámeny precizní kvalitou pohybu četly děti obsah inscenace na základě vlastních zkušeností – mnozí mluvili o toxicitě a manipulaci, ti starší ale viděli i lásku a důvěru.
Druhá část večera patřila české (a také první zahraniční) premiéře díla Father Politics choreografa Muhammeda Kaltuka ze švýcarského uskupení COMPANY MEK. Úvodní agitační monolog tanečnice – označované v díle jako „angry black woman“ – namířený do rozsvíceného hlediště nabral takové obrátky, že úplně přišpendlil šokované obecenstvo k opěradlům židle.
„Začala na nás křičet, jako bychom my mohli za to, že se imigranti ve Švýcarsku necítí rovnoprávně a jejich hlas není v demokracii, kterou se stát chlubí, slyšet. Cítila jsem, že mě obviňuje, a bylo mi stydno, že nevím, jak se hájit,“ pojmenovala pocit mnohých jedna dívka během diskuze.
Vztek ženy přenesený i na zbylou šestici performerů různých etnicit pozvolna přešel do dynamického tance s prvky krumpu, techna, break dance i contemporary. Inscenace ilustrovala různé scény politické soutěže, moci, přetvářky, iluze, nespravedlnosti i anarchie. Pomocí názorné práce s kulisami i kostýmy (sako, košile, podpatky) apelovala k zamyšlení nad lpěním na daných stereotypech či normách bez pátrání po skutečné podstatě humanity. Multifunkční scénografie umožňovala vytvořit z ulic města či parku korporát, úřad nebo soud. Jednotlivé obrazy neztrácely na dynamice a nasazení interpretů hraničilo s agresivitou a frustrací přenesenými do tance. To vše za doprovodu francouzských protestsongů, především rappera Stromaeho, jehož texty se těm, kdo rozumí, zaryjí pod kůži a dokážou otřást naší komfortní každodenností. Ne všechny děti v hledišti asi chápaly obsah jednotlivých scén, ale extravagance, s níž si performeři olizovali dlaně, propukali ve falešný či škodolibý šílený smích a pouštěli se do vzájemných battlů vyvolaných podáním ruky, je nenechala klidnými, a semínka zvědavosti, co se asi děje ve Švýcarsku jiného než na ulicích městeček severní Moravy, byla zaseta.
Mně osobně zůstala brada viset nad skvělou pohybovou artikulací všech interpretů, nad nepředvídatelnou a přitom logickou dramaturgií, jednoduše vychytralou scénografií i nad intenzitou sdělení včetně humorné nadsázky. Tato hlučná hodinka se pro mě stala nejen zážitkem festivalu, ale i začínající sezóny. COMPANY MEK si určitě přidávám mezi ty, jejichž činnost budu v následujících letech zvědavě sledovat.
Druhý, tedy sobotní večer zahájilo dílo vybrané ze zájemců o prezentaci v rámci konceptu Young artists. Letos dostala příležitost začínající tvůrkyně Kateřina Zemanová, která se po dvou cyklech základní umělecké školy rozhodla následovat studium choreografie nejprve na VŠMU a nyní na HAMU. Krátký živelný kvartet Emotional non-existence zobrazoval strach mladých z potlačování či úplné ztráty emocí. Dívky si podmanily jeviště svou neutuchající energií, když do rytmu hudby bez oddechu znovu a znovu vyskakovaly do záklonu jako nabité nespoutanou chutí k životu.
Festival pak zakončila roztančená filozofická úvaha Sylvy Šafkové Why things go wrong pod značkou souboru 420PEOPLE. Proč zlo vítězí a co mohou dobří udělat pro to, aby omezili svévoli tzv. hajzlů sepsal pojednání The no asshole rule psycholog Robert I. Sutton už v roce 2010. Jeho slova o tom, co se může stát, pokud se někdo takový dostane nedej bože do politiky, proč jej lidé zvolí a jak by teoreticky mohlo být možné tomu předcházet, jsou aktuální v každé době. Duet hvězdných tanečníků československé scény Michala Heribana a Viktora Konvalinky v rolích navzájem se potírajících hajzlíků vzbudil nadšené reakce publika, i když širokoúhlý blackbox, nízká elevace a pochmurně ospalý light design ubral inscenaci hodně záře z rozsypaného pozlátka oproti uvádění v komorní Maiselovce, kde vznikl. Mistrná plynulost náročné pánské partneřiny, preciznost unison i herecké charisma obou performerů je přesto výmluvná. Kolik z náročného textu a jeho sdělení i mezi řádky proniklo i pod kůži dospívající mládeže, je ale otázkou. Dokáží vůbec vnímat sociální apel všech děl festivalu?
„Já bych je nepodceňovala,“ obhajuje s lišáckým úsměvem svůj výběr kurátorka festivalu Milada Borovičková. „Třeba právě díky tanci, který je jim blízký, začnou o dění kolem nás více přemýšlet. Řada z nich je navíc na festivalu poněkolikáté, jeho výchovná funkce publika je neodmyslitelná. Učitelky vědí, že zde mohou očekávat to nejlepší, co jim mohu nabídnout, jak na jevišti, tak během workshopů na sálech, proto se k nám stále s dětmi vrací,“ dodává.
Těmi, kdo se dětem věnovali dva celé dny na pěti tělocvičnách, letos byli Filip Staněk, Michal Toman, Klára Šutovská, David Strnad, Lucie Hayashi a ze zahraničních hostů Olivia Court Mesa a Simon Walti, kteří je zasvětili i do kontaktní partneřiny nebo základů street dance. Nechyběla ani toužebně očekávaná večerní páteční diskotéka.
Přes únavu z intenzity všech náročných zážitků dvou dlouhých dní bylo znát, že Tanec Valmez je každoročně dlouhodobě vyhlíženým svátkem současného tance v celém regionu. Vyprodané hlediště, profesionální produkce, spokojení lektoři i účinkující, zapojení místních obyvatel i sponzorů – to vše dosvědčuje, proč se pořadatelům nevytrácí elán a chuť v jeho organizaci stále pokračovat.
Psáno z festivalu Tanec Valmez 2024 11.–12. října 2024, Valašské Meziříčí a Zašová.
Milada Borovičková je dáma, která si jednoho dne usmyslela, že si ve městě, kde na ZUŠ vyučuje taneční obor, uspořádá mezinárodní festival. A tak vznikl TANECVALMEZ, který proběhl vloni na podzim již po patnácté.
Taneční centrum při ZUŠ Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí se v polovině září stalo už potřetí dějištěm MOVE Festu Valmez, jedné z odnoží festivalové dramaturgie platformy MOVE Ostrava.
Pokračovat ve čtení zdarma.
