Zlatá Praha – Smutný obraz českého tance

Zahajovací večer Zlaté Prahy se nese v duchu televizní pompy. Organizátoři dopřáli zahajovací ceremonii velkolepého hosta, geniálního operního pěvce Pavla Černocha, který zaujme nejen talentem a životním příběhem, ale i obrovským charismatem a smyslem pro humor. Jeho vystoupení podpořené královéhradeckým orchestrem zanechává dojem lesku a vzpomínku na vznešené árie. O to prudší je pád do hlubin hlavního programu.

Tereza Podařilová a Martin Kubala po promítání dokumentu Tereza Podařilová, čas primabaleríny. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Tereza Podařilová a Martin Kubala po promítání dokumentu Tereza Podařilová, čas primabaleríny. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Nepokrytá propaganda

První ze čtyř dokumentárních filmů, které se během dvou dnů promítaly přímo na Nové scéně Národního divadla, nese název Kde se rodí tanečníci a má mapovat 75 let existence Taneční konzervatoře hlavního města Prahy. Vrtím se ve smaragdově zelené sedačce plna očekávání.

První, co mě zaráží, je prapodivný vizuální ráz dokumentu, který nevypadá jako z osmdesátých let jen zrnitým obrazem a nažloutlým zabarvením, ale i podivným fontem písma. Pokud nebylo záměrem poukázat na zkostnatělost instituce, o níž snímek pojednává, volbě nerozumím.

Zásadním problémem snímku kameramana a režiséra Martina Kubaly je, dle mého soudu, že není dokumentem. Dokument je žánr, který se snaží plasticky zachytit skutečnost tím, že zaznamenává realitu z několika úhlů pohledů, čímž vytváří napětí, střet a ostré hrany, asi jako kubistická malba. Protože nic na světě není černé nebo bílé, což platí i pro Taneční konzervatoř hlavního města Prahy.

Jaroslav Slavický, Martin Kubala a studenti v dokumentu Kde se rodí tanečníci. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Tvůrce spolu s dlouholetým ředitelem konzervatoře Jaroslavem Slavickým se při závěrečném dovětku ani nezdráhají přiznat, že snímek vznikl v podstatě na zakázku, že pan Slavický si zkrátka přál dát svému dítěti k 75. narozeninám filmový chvalozpěv. A tak jsem hodinu mučena vylíčením školy coby bezvadného místa, které připravuje profesionální tanečníky ze všech nejlépe, a na obraz pana Slavického jako skvělého pedagoga, který dal během studia šanci bezpočtu talentů.

Pochvalně zde hovoří celý zástup velice úspěšných absolventů – Daria Klimentová, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar. Současní studenti však slovo nedostanou, jsou němí, jako by ještě neměli dostatečnou kvalifikaci na to vystupovat jinak než u tyče. Dokument navíc provázejí technické problémy v podobě několikaminutových výpadků obrazu, které Kubala připisuje Národnímu divadlu. Jenže se opakují pouze u jeho snímků.

Hřebíčkem do rakve této dokumentární propagandy je, když ředitel konzervatoře hovoří o specializaci, kterou nazývá moderním tancem a již je možné si zvolit od pátého ročníku. Studentům, kteří si tento obor vybrali, je z celého snímku věnováno asi pět minut času a jsou zde vykresleni jako děti, které bohužel nemají dostatek talentu na to, aby se podívaly do výšin klasického tance. Film Kde se rodí tanečníci tak dělá dojem, že díky blahosklonnosti konzervatoře mohou dělat tanec „druhé kategorie“. Jak s takovou „výpomocí“ máme popularizovat současný tanec, mi není jasné. 

 

Opera hraje první housle

Po rozpačitém zážitku přichází na řadu jediný ze čtyř dokumentárních filmů, který není zasvěcen tanci, nýbrž opeře. Snímek Pavel Černoch – Enfant Terrible? patří do portfolia uznávané dokumentaristky Olgy Malířové Špátové, čemuž také odpovídá jeho kvalita. Pro taneční nadšence vyznívá trochu smutně, že nejlepší dokument byl o operním pěvci.

Olga Malířová Špátová a Pavel Černoch po promítání dokumentu Pavel Černoch - Enfant terrible opery. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Příběh Pavla Černocha mě pohlcuje o to více, že jsem ho v předvečer promítání viděla zpívat ze vzdálenosti jen pár metrů. Kamera Špátové od začátku hltá pěvcovo obrovské charisma, vtip, talent a navíc jakousi lehkost, kterou kráčí životem. Snímek je něčím napínavý, ačkoliv je Černoch na vrcholu kariéry a nesledujeme jeho hvězdný vzestup.

Snad je to tím, že se umělec před kamerou nebojí obnažit a pouští nás hluboko do svého nitra. Sledujeme tak kontrast mezi zdánlivě dokonalým a veleúspěšným talentem a obyčejným člověkem s velmi lidskými problémy, otázkami a dilematy. Sám říká, že jinak by to byla nuda.

„Připadalo by mi jako úplná ztráta času, kdybychom udělali dokument o tom, jak jsem úžasný,“ hodnotí umělec. „Chtěl jsem to takhle, rozhodl jsem se, že už jsem velký kluk,“ komentuje Černoch v nadsázce to, jak se divákům emocionálně otevřel.

 

Rezervovaná primabalerína

To se nedá říct o Tereze Podařilové, jejíž Čas primabaleríny je opět dílem Martina Kubaly. Zatímco v případě „enfant terrible“ Černocha mám po hodině před plátnem alespoň iluzi, že jsem jej poznala, Čas primabaleríny klouže po povrchu a je spíše rezervovaným testamentem bývalé tanečnice.

Tématem filmu je totiž odcházení Podařilové z prken Národního divadla v Praze. Spousta vážených osobností připomíná, že krom technické dokonalosti jí nechybí ani skutečný herecký prožitek. Pod kůži se však divák bývalé sólistce nepodívá, a tak zůstává podstata jejího nitra zahalena.

Dokument bohužel končí u plytkého vyrovnávání se s koncem aktivního tancování. Co se v Podařilové odehrává, krom toho, že se jí bude stýskat po blond paruce, se však nedovídám. Že je též člověkem z masa a kostí je patrné jen v náznaku a Kubala zřejmě není dost obratným či troufalým dokumentaristou na to, aby primabaleríně sundal profesionální masku.

Tereza Podařilová a Martin Kubala při natáčení dokumentu Tereza Podařilová, čas primabaleríny. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Vyhrocený kulturní střet

Na základě zkušenosti z předchozího večera očekávám, že druhý dokument bude výrazně lepší i v pátek. Platí to jen částečně. Dokument Rebeccy Tansley Srdce tančí o nastudování choreografie Piano bratří Bubeníčků s The Royal New Zealand Ballet, za jejich osobní účasti, začíná slibně. Expozice je možná trochu přepálená, jako by cesta za novozélandským tanečním tělesem byla hodna ztvárnění v akčním filmu. Jsem však v příjemném očekávání.

Dokument se ale po chvíli ukáže jako nudný a zbytečně rozplizlý. Choreografie bratří Bubeníčků je inspirovaná filmem Piano z roku 1993, který se odehrává na Novém Zélandu 18. století, v době, kdy začala sílit evropská kolonizace a s tím i útlak původních maorských obyvatel. V představení se objevují jak vizuální, tak choreografické prvky maorské kultury, jejichž použití vyžaduje ohleduplnost. Jak se ukazuje, Maoři takovýto způsob práce berou jako vykrádání své kultury kolonizátory (bývalými i současnými), což si autoři baletu neuvědomovali. Necitlivý přístup Jiřího Bubeníčka k této problematice pak vedl logicky k napětí v souboru, ve filmovém štábu i mimo něj.

To je zároveň nejzajímavější a nejproblematičtější motiv celého snímku. Bubeníčkovi byl přidělen i maorský poradce, ale choreograf příliš nechápe jeho připomínky. Je pro mne velkým šokem a zklamáním, že umělec absolutně nevnímá, proč je na Novém Zélandu problém inscenovat představení s prvky domorodých tanců, přičemž v ansámblu královského baletu je pouze jediný tanečník maorského původu. Nedokážu se smířit s tím, že umělec a tvůrce, který má ve své práci reflektovat problémy jednotlivce i společnosti, nechápe tak zásadní problém, jako je to, že krvavé rány kolonizace v novozélandské společnosti stále přetrvávají.

Jiří a Otto Bubeníčkové v dokumentu Srdce tančí. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

„Dělal jsem si research, ale neměl jsem informaci o tom, že Nový Zéland je nová země. Ten národ má k příběhu úplně jiný vztah, než máme my,“ přiznává tvůrce svou neznalost v rozhovoru po představení. „My jako lidi z divadla to bereme tak, že můžu hrát Othella a nemusím být černý,“ dodal.

Vrcholem všeho je, když Jiří Bubeníček navrhne maorskému poradci, že by se tanečníci mohli nalíčit jako Maoři. Domnívá se, že problém, že Novozélanďané, kteří Maory kolonizovali a vraždili, vykrádají jejich kulturu, by tím byl vyřešen. Přeběhne mi mráz po zádech. Uznávaný tvůrce zřejmě nikdy neslyšel o nepřípustnosti blackface či o tom, jak taneční svět přehodnocuje balet Bajadéra, v němž se blackface užívá. (K tomuto problému se vyjádřila například sólistka New York City Ballet Misty Copeland, více ZDE). Ale nejvíce mě šokovalo, když se tomu publikum na Nové scéně začalo unisono smát. Smutný obraz české společnosti.

Jak už jsem uvedla výše, v souboru novozélandského baletu byl prý jediný maorský tanečník a ten podle Bubeníčka neměl s choreografií žádný problém. „Myslím, že mu to na srdci neleželo. Tanečníci jsou otevření a rádi pracují. Jak to nakonec vyznělo, je proto, že režisérka dokumentu je z Nového Zélandu,“ tvrdí Bubeníček. Já se domnívám, že tanečníci, krom toho, že rádi pracují, jsou často zvyklí mlčet.

Ze Zlaté Prahy ve mně zůstává velmi rozpačitý dojem a mnoho témat k zamyšlení. Alespoň však můžeme v taneční obci i mimo ni debatovat o nedostatcích oboru a přemýšlet nad tím, jak je odstranit.

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha je výstavní skříní České televize. Jeho 57. ročník se však mimoděk skrze prezentované dokumenty stal i pramenem nepěkných zjištění.  

 

Psáno z 57. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, 23.–26. září 2020, Nová scéna Praha.

Témata článku

Martin KubalaOtto & Jiří BubeníčkovéTaneční konzervatoř hl. m. PrahyTereza Podařilová

Tanec

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha

Re: Vyjádření k článku Smutný obraz českéh

vložil Ondřej Šrámek

IP: 37.48.34.163
Reaguje na: Vyjádření k článku Smutný obraz českého tance
Vážený pane šéfredaktore! Již jsem Vám napsal, že nejsem "psavec" a že každý má právo na svůj názor. Po přečtení článku Smutný obraz českého tance z festivalu Zlatá Praha, jsem se rozhodl zareagovat. Kladu si otázku, jak je možné, že TA, které se snaží profilovat jako odborný internetový časopis, poskytují na svých stránkách prostor k oficiálnímu „odbornému“ vyjádření lidem, kteří kromě toho, že mají rádi tanec /?/, nemají odborné vzdělání /ani ho neukončili/ a teprve studují žurnalistiku, kterou snad ukončí- převzato z informací o pisatelce uveřejněných na internetu-hodnotí a píší o práci vysoce profesionálně erudovaných lidí. Nevím, jestli pisatelka vůbec ví, kde TKHMP stojí, ale určitě vím, že nikdy ve škole nebyla, nepoznala atmosféru a práci studentů a pedagogů a že z celého jejího projevu čiší jen negativní vztah k instituci, o které píše. Je to možné pochopit, jsou lidé, kteří na základě svých nenaplněných ambicí způsobených nedostatkem talentu, schopností a někdy i příležitosti, ale silného ega, nepřijímají, a dá se říci nesnášejí až nenávidí svět, kam jim nebylo dopřáno vstoupit, protože jsou si vědomi své nedostatečnosti. Vlastní frustraci se snaží řešit šířením negativních a zkreslených informací. Je smutné, že k prosazování takového jednání, které škodí celému oboru, je jim poskytována možnost tak činit na stránkách odborného internetového média. Je to opět problém, o kterém hovořím i v dokumentu-o pronikání světa amaterismu do světa profesionálního tance /možná proto tak negativní reakce pisatelky/. Chtěl bych uvést na „pravou míru“ nepřesné a zkreslující informace uvedené v textu. Ano, dokument vznikl na „objednávku“, ale nikoliv mé osoby nebo školy, ale ČT, která zadala práci panu Martinu Kubalovi, známému z natočení již řady tanečních dokumentů. Na to, abych si objednával dokument u ČT jsem příliš malý pán a nepovažoval bych to ani za etické. Byl jsem velmi potěšen, když ČT přišla s návrhem natočit dokument o škole u příležitosti 75. výročí jejího založení, na rozdíl od jiných médií, které toto výročí nezajímá. Myslím, že si to instituce, která vychovala stovky vynikajících tanečníků, choreografů, pedagogů, baletních mistrů, managerů aj., působících na domácích i zahraničních scénách, bez ohledu na názor pisatelky a některých dalších "odborníků", zaslouží! S velkým obdivem a uznáním jsem sledoval práci p. Martina Kubaly a celého štábu, který s velkou profesionalitou, zájmem a nasazením pořizoval záběry z výuky, přicházel do školy v době koronavirové pandemie, přijel na absolventské představení, které se podařilo uskutečnit ve 170km vzdálených Františkových Lázních. Tam také dostali prostor k vyjádření, vedle známých osobností i letošní absolventi, možná pro pisatelku, příliš pozitivním. Důkazem o jejím „vztahu“ ke škole je zcela opačně pojatá možnost volby hlavního oboru od 5.ročníku. Vůbec nepovažujeme moderní tanec za druhořadý obor /asi na rozdíl od pisatelky/. V dokumentu jsem se nezmiňoval, že je určen pro méně talentované, ale hovořil jsem o možnosti, nikoliv blahosklonnosti, dát mladým lidem, kteří nemají ideální FYZICKÉ dispozice pro klasický tanec, ale mají naopak TALENT- tanečnost, dynamiku, muzikalitu, osobitost projevu- možnost rozvíjet se směrem, který je jim bližší a netrápit všechny žáky prováděním klasických variací a pas de deux, které nebudou ve své praxi potřebovat. Tento směr se ukazuje jako správná volba, neboť máme celou řadu absolventů MT, kteří se úspěšně uplatňují v oboru. V dokumentu také hovořím o tom, že tanec je buď dobrý, nebo špatný, a je úplně jedno v jakém stylu. O nějaké nadřazenosti, či "výšinách" klasického tance tam není ani slovo, a ani nemůže být, protože si to prostě nemyslím. Že by opět mindrák pisatelky? Tvrzení o zkostnatělosti instituce, patrné z celého formátu i použitého písma, podle vyjádření pisatelky, vyvracejí použité ukázky z práce školy i její umělecké činnosti, které dokazují naopak její všestrannost i vysokou profesionalitu.
Vážený pane šéfredaktore! Velmi mě mrzí, že musím reagovat tímto způsobem na uvedený článek, za který, jako šéfredaktor, odpovídáte. Není ale možné, aby lidé, kteří k tomu nemají žádné oprávnění, znevažovali a se zjevným pohrdáním se vyjadřovali k práci stovek odborníků- vůbec se tu nejedná o mou osobu- a k dlouholeté práci instituce, jejíž výsledky jsou doložitelné a nezpochybnitelné. Již zhruba před rokem jsem Vám napsal, že každý má právo na svůj názor a že mi mnohdy více vadí forma a neúcta k práci druhých, než vlastní obsah. A tento článek je toho pravým důkazem. Podobně by bylo možné se vyjádřit i k dokumentu Čas primabaleriny, věnovanému skvělé tanečnici, mámě dvou dětí a na základě shlédnutého dokumentu, také skromné, inteligentní tanečnici, schopné nadhledu a sebereflexe. Přesně těch vlastností, které chybí pisatelce tohoto článku. Dokument o bratrech Bubeníčkových jsem, bohužel, neviděl.
S pozdravem a s přáním pevného zdraví Jaroslav Slavický
K napsání mě přivedla tvrzení pisatelky, která zpochybňují profesionální výstupy České televize. Poruchy a výpadky obrazu byly skutečně způsobeny technickou závadou na straně Národního divadla. Každý pořad je v ČT předtím, než jde do vysílání nebo je předáván k veřejnému promítání, podroben velmi přísné technické kontrole. Není tedy možné, aby v něm byly chyby, o nichž autorka píše. A pakliže to tvrdí s takovým přesvědčením, měla by být schopna své tvrzení dokázat. Patrně ještě nikdy nezažila výpadek obrazu v kině. Ověřování zdrojů patří k základní novinářské etice. Totéž platí o jejích výrocích o obrazovém ladění dokumentu, které jí připadá jako z 80. let. Každý dokument, který pracuje s tak velkým množstvím archivního materiálu, jako byl tento, je samozřejmě obrazovou kvalitou těchto archivů spoluurčován. Mimochodem, z 80. let v něm byla jedna ukázka. Tato kvalita archivů z různých dob, i když není z dnešního hlediska ideální, svědčí jednak o době vzniku a jednak nemůže být ani měněna, aby nebyla dotčena práva hlavního kameramana, který je autorem obrazu. Pokud se jako archivní používají černobílé záběry, už si na to všichni zvykli, a považuji to za samozřejmé. Jenže černobílá televize skončila před 50. lety a od té doby se značně i rozšířily vědomosti o estetickém využití archivních materiálů. Ostatně, při vysílání se budou moci všichni přesvědčit, jak dokument skutečně vypadá.
A poslední poznámka. Dokument nikdy neměl mapovat 75 let konzervatoře. Ani tak nebyl uváděn. Vždycky měl být jen příspěvkem k tomuto výročí. A protože si narozdíl od autorky myslím, a archivní dokumenty i moderního tance to dokazují, že je to škola mimořádně dobrá, chtěli jsme se věnovat jejím úspěchům.
Ondřej Šrámek, dramaturg a kreativní producent ČT
+10 -2 ! Odpovědět

Komentář

vložil Aleanora

IP: 194.228.68.57
Reaguje na:
Dobrý den, musím s Vámi naprosto souhlasit a děkuji za Váš článek. Velmi mne potěšil a nadchl! Na věc se dívám zcela stejně, vzhledem k tomu, že mám tu možnost dost zblízka. Těší mne, že více lidí vidí tuto smutnou skutečnost také reálně.
+8 -8 ! Odpovědět

REAKCE NA ČLÁNEK KLÁRY ZANKOVÉ

vložil Jiří Bubeníček

IP: 93.202.142.205
Reaguje na:
Milá Kláro Zanková,

ke kultuře “Maori” ale i ke všem kulturám světa mám veliký respekt. Pět let před premiérou ve Wellingtonu jsem si zaplatil letenku na Nový Zéland, abych onu kulturu studoval a zkoumal. Navštívili jsme s bratrem Ottou tehdy veškerá muzea, koupili mnoho knih nebo hudbu a setkali jsem se osobně i s domorodci, kteří nám o své krásné a bohaté kultuře vyprávěli. Vaše citace výňatku mého krátkého rozhovoru po promítání filmu jsou nepřesné: například věty „Dělal jsem si průzkum, ale neměl jsem informaci o tom, že Nový Zéland je nová země” nebo “Myslím, že mu to na srdci neleželo.” jsem nikdy neřekl a domnívám se, že trochu více pozornosti při mém krátkém interview by bylo na místě.

Příběh “The Piano Lesson” (Hodina klavíru) jsem ale nenapsal já, ale spisovatelka a filmová režisérka Jane Campion. Mám k příběhu ohromný respekt a snažil jsem se ho přenést do baletního žánru co nejpřesněji podle scénáře a knihy, jak jsem mohl. Samozřejmě filmová výprava má naprosto jiný rozpočet a možnosti než baletní svět. Ale jak film, tak i divadlo a balet, jsou umění, které nám dává nekonečné možnosti a hlavně volnost a svobodu vyjadřování.

Před premiérou svého baletu na Novém Zélandě jsem si s oscarovou režisérkou filmu Jane Campion dopisoval. Vše bylo oficiálně povoleno a vytvoření baletu dostalo zelenou. Dokonce paní Jane Campion byla po premiéře na jedné z repríz. Z baletu byla unesena a osobně mi pogratulovala.

Možná, že jste tuto nádhernou filmovou fikci neviděla a nečetla ani knihu. Byť se příběh odehrává na Novém Zélandu v blízkosti maurské civilizace, příběh v jádru není o maurské kultuře a není ani dokumentárním filmem o této problematice. Hlavní motor příběhu je láska mezi němou Adou McGrath, láska k jejímu pianu a k erotické postavě Georga Bainese.

Pro práci mi královský baletní soubor ve Wellingtonu nabídl spolupráci s maurským asistentem Mosse Paterssonem. Byl jsem rád a s nabídkou jsem ihned s radostí souhlasil. Bohužel, komunikace ze strany pana Paterssona byla nulová. Půl roku neodpovídal na žádné e-maily. Když jsem přijel na Nový Zéland a konečně začal s tvorbou, tak se jako asistent najednou objevil. Dozvěděli jsme se, že v baletu v části maurských tanců je problém s hudbu, a také že žádný z tanečníků v souboru, který není etnický “Maori”, nesmí tančit na jevišti. Balet byl, podotýkám, stavěn na mezinárodní baletní soubor, a z tohoto souboru střední velikosti, by vlastně (kromě jednoho etnicky domorodého tanečníka) nemohl na jeviště nikdo.
Samozřejmě toto bylo pro soubor nereálné a pro mě jako choreografa byla tato zpráva zprvu šokující. Maurské kostýmy, které byly navrženy francouzskou návrhářkou z Paříže Elsou Pavanel, vznikly na základě inspirace oděvem domorodců za použití předloh z knih nebo fotek zakoupených v muzeích na Novém Zélandě. Vybraná hudba byla také z muzeálních záznamů.

Pouhé tři týdny před premiérou dvouhodinového baletu jsem byl konfrontován s negativním postojem pana Paterssona vůči mým plánům. Nedovedl jsem si představit tak velkou změnu za tak krátký čas. Ale snažil jsem se být otevřený. Díky bohu, že můj bratr Otto je také skladatel a umí pracovat s digitálními médii. Hned jsme začali pracovat. S asistentem jsme vybrali novou hudbu, nahráli novou skladbu, Otto vytvářel nové hudební verze a já postupně měnil choreografii maurských tanců, a to vše pod dohledem maurského asistenta. Rovněž jsme změnili veškeré kostýmy, které panu Paterssonovi nevyhovovaly.

Vím o problematice maurské kultury, o historii vyvražďování a ničení přírody tehdejšími novými osadníky. Myslím, že jsme snahou vyhovět, porozumět a vytvořit jak vizuálně, tak i hudebně novou verzi, ukázali (v rámci našich skromných možností), jak si jejich kultury vážíme a jak ji obdivujeme. Protože je na Novém Zélandě maurská historie velice citlivé téma, tak se nakonec ředitelka souboru s Mossem Paterssonem dohodla, že maurské postavy a role budou uvedeny v programu jen jako symbol nějaká neutrálně neurčené kultury někde na neurčitém místě. Problem byl vyřešen.

Jako choreograf jsem nejen zodpovědný za svou práci, ale také za tanečníky s kterými spolupracuji. Bez tanečních umělců choreograf neexistuje! Domnívám se, že jde o nepochopení divadla jako takového, pokud se zakáže tančit tanečníkům role domorodců jen proto, že nejsou domorodí Mauři. Jestli s tímto paní Zanková souhlasíte, tak to by potom podle vás znamenalo, že by například český herec nemohl hrát už žádnou roli z Shakespeara, protože není Angličan. Jestli takto začneme myslet, tak se podle mne opravdu blíží konec umění a divadla!
+20 -3 ! Odpovědět

Vyjádření k článku Smutný obraz českého tance

vložil Jaroslav Slavický

IP: 185.160.20.126
Reaguje na:
Vážený pane šéfredaktore! Již jsem Vám napsal, že nejsem "psavec" a že každý má právo na svůj názor. Po přečtení článku Smutný obraz českého tance z festivalu Zlatá Praha, jsem se rozhodl zareagovat. Kladu si otázku, jak je možné, že TA, které se snaží profilovat jako odborný internetový časopis, poskytují na svých stránkách prostor k oficiálnímu „odbornému“ vyjádření lidem, kteří kromě toho, že mají rádi tanec /?/, nemají odborné vzdělání /ani ho neukončili/ a teprve studují žurnalistiku, kterou snad ukončí- převzato z informací o pisatelce uveřejněných na internetu-hodnotí a píší o práci vysoce profesionálně erudovaných lidí. Nevím, jestli pisatelka vůbec ví, kde TKHMP stojí, ale určitě vím, že nikdy ve škole nebyla, nepoznala atmosféru a práci studentů a pedagogů a že z celého jejího projevu čiší jen negativní vztah k instituci, o které píše. Je to možné pochopit, jsou lidé, kteří na základě svých nenaplněných ambicí způsobených nedostatkem talentu, schopností a někdy i příležitosti, ale silného ega, nepřijímají, a dá se říci nesnášejí až nenávidí svět, kam jim nebylo dopřáno vstoupit, protože jsou si vědomi své nedostatečnosti. Vlastní frustraci se snaží řešit šířením negativních a zkreslených informací. Je smutné, že k prosazování takového jednání, které škodí celému oboru, je jim poskytována možnost tak činit na stránkách odborného internetového média. Je to opět problém, o kterém hovořím i v dokumentu-o pronikání světa amaterismu do světa profesionálního tance /možná proto tak negativní reakce pisatelky/. Chtěl bych uvést na „pravou míru“ nepřesné a zkreslující informace uvedené v textu. Ano, dokument vznikl na „objednávku“, ale nikoliv mé osoby nebo školy, ale ČT, která zadala práci panu Martinu Kubalovi, známému z natočení již řady tanečních dokumentů. Na to, abych si objednával dokument u ČT jsem příliš malý pán a nepovažoval bych to ani za etické. Byl jsem velmi potěšen, když ČT přišla s návrhem natočit dokument o škole u příležitosti 75. výročí jejího založení, na rozdíl od jiných médií, které toto výročí nezajímá. Myslím, že si to instituce, která vychovala stovky vynikajících tanečníků, choreografů, pedagogů, baletních mistrů, managerů aj., působících na domácích i zahraničních scénách, bez ohledu na názor pisatelky a některých dalších "odborníků", zaslouží! S velkým obdivem a uznáním jsem sledoval práci p. Martina Kubaly a celého štábu, který s velkou profesionalitou, zájmem a nasazením pořizoval záběry z výuky, přicházel do školy v době koronavirové pandemie, přijel na absolventské představení, které se podařilo uskutečnit ve 170km vzdálených Františkových Lázních. Tam také dostali prostor k vyjádření, vedle známých osobností i letošní absolventi, možná pro pisatelku, příliš pozitivním. Důkazem o jejím „vztahu“ ke škole je zcela opačně pojatá možnost volby hlavního oboru od 5.ročníku. Vůbec nepovažujeme moderní tanec za druhořadý obor /asi na rozdíl od pisatelky/. V dokumentu jsem se nezmiňoval, že je určen pro méně talentované, ale hovořil jsem o možnosti, nikoliv blahosklonnosti, dát mladým lidem, kteří nemají ideální FYZICKÉ dispozice pro klasický tanec, ale mají naopak TALENT- tanečnost, dynamiku, muzikalitu, osobitost projevu- možnost rozvíjet se směrem, který je jim bližší a netrápit všechny žáky prováděním klasických variací a pas de deux, které nebudou ve své praxi potřebovat. Tento směr se ukazuje jako správná volba, neboť máme celou řadu absolventů MT, kteří se úspěšně uplatňují v oboru. V dokumentu také hovořím o tom, že tanec je buď dobrý, nebo špatný, a je úplně jedno v jakém stylu. O nějaké nadřazenosti, či "výšinách" klasického tance tam není ani slovo, a ani nemůže být, protože si to prostě nemyslím. Že by opět mindrák pisatelky? Tvrzení o zkostnatělosti instituce, patrné z celého formátu i použitého písma, podle vyjádření pisatelky, vyvracejí použité ukázky z práce školy i její umělecké činnosti, které dokazují naopak její všestrannost i vysokou profesionalitu.
Vážený pane šéfredaktore! Velmi mě mrzí, že musím reagovat tímto způsobem na uvedený článek, za který, jako šéfredaktor, odpovídáte. Není ale možné, aby lidé, kteří k tomu nemají žádné oprávnění, znevažovali a se zjevným pohrdáním se vyjadřovali k práci stovek odborníků- vůbec se tu nejedná o mou osobu- a k dlouholeté práci instituce, jejíž výsledky jsou doložitelné a nezpochybnitelné. Již zhruba před rokem jsem Vám napsal, že každý má právo na svůj názor a že mi mnohdy více vadí forma a neúcta k práci druhých, než vlastní obsah. A tento článek je toho pravým důkazem. Podobně by bylo možné se vyjádřit i k dokumentu Čas primabaleriny, věnovanému skvělé tanečnici, mámě dvou dětí a na základě shlédnutého dokumentu, také skromné, inteligentní tanečnici, schopné nadhledu a sebereflexe. Přesně těch vlastností, které chybí pisatelce tohoto článku. Dokument o bratrech Bubeníčkových jsem, bohužel, neviděl.
S pozdravem a s přáním pevného zdraví Jaroslav Slavický
+24 -8 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 4

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2020

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: