Zlatá Praha – Smutný obraz českého tance

Zahajovací večer Zlaté Prahy se nese v duchu televizní pompy. Organizátoři dopřáli zahajovací ceremonii velkolepého hosta, geniálního operního pěvce Pavla Černocha, který zaujme nejen talentem a životním příběhem, ale i obrovským charismatem a smyslem pro humor. Jeho vystoupení podpořené královéhradeckým orchestrem zanechává dojem lesku a vzpomínku na vznešené árie. O to prudší je pád do hlubin hlavního programu.

Tereza Podařilová a Martin Kubala po promítání dokumentu Tereza Podařilová, čas primabaleríny. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Tereza Podařilová a Martin Kubala po promítání dokumentu Tereza Podařilová, čas primabaleríny. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Nepokrytá propaganda

První ze čtyř dokumentárních filmů, které se během dvou dnů promítaly přímo na Nové scéně Národního divadla, nese název Kde se rodí tanečníci a má mapovat 75 let existence Taneční konzervatoře hlavního města Prahy. Vrtím se ve smaragdově zelené sedačce plna očekávání.

První, co mě zaráží, je prapodivný vizuální ráz dokumentu, který nevypadá jako z osmdesátých let jen zrnitým obrazem a nažloutlým zabarvením, ale i podivným fontem písma. Pokud nebylo záměrem poukázat na zkostnatělost instituce, o níž snímek pojednává, volbě nerozumím.

Zásadním problémem snímku kameramana a režiséra Martina Kubaly je, dle mého soudu, že není dokumentem. Dokument je žánr, který se snaží plasticky zachytit skutečnost tím, že zaznamenává realitu z několika úhlů pohledů, čímž vytváří napětí, střet a ostré hrany, asi jako kubistická malba. Protože nic na světě není černé nebo bílé, což platí i pro Taneční konzervatoř hlavního města Prahy.

Jaroslav Slavický, Martin Kubala a studenti v dokumentu Kde se rodí tanečníci. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Tvůrce spolu s dlouholetým ředitelem konzervatoře Jaroslavem Slavickým se při závěrečném dovětku ani nezdráhají přiznat, že snímek vznikl v podstatě na zakázku, že pan Slavický si zkrátka přál dát svému dítěti k 75. narozeninám filmový chvalozpěv. A tak jsem hodinu mučena vylíčením školy coby bezvadného místa, které připravuje profesionální tanečníky ze všech nejlépe, a na obraz pana Slavického jako skvělého pedagoga, který dal během studia šanci bezpočtu talentů.

Pochvalně zde hovoří celý zástup velice úspěšných absolventů – Daria Klimentová, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar. Současní studenti však slovo nedostanou, jsou němí, jako by ještě neměli dostatečnou kvalifikaci na to vystupovat jinak než u tyče. Dokument navíc provázejí technické problémy v podobě několikaminutových výpadků obrazu, které Kubala připisuje Národnímu divadlu. Jenže se opakují pouze u jeho snímků.

Hřebíčkem do rakve této dokumentární propagandy je, když ředitel konzervatoře hovoří o specializaci, kterou nazývá moderním tancem a již je možné si zvolit od pátého ročníku. Studentům, kteří si tento obor vybrali, je z celého snímku věnováno asi pět minut času a jsou zde vykresleni jako děti, které bohužel nemají dostatek talentu na to, aby se podívaly do výšin klasického tance. Film Kde se rodí tanečníci tak dělá dojem, že díky blahosklonnosti konzervatoře mohou dělat tanec „druhé kategorie“. Jak s takovou „výpomocí“ máme popularizovat současný tanec, mi není jasné. 

 

Opera hraje první housle

Po rozpačitém zážitku přichází na řadu jediný ze čtyř dokumentárních filmů, který není zasvěcen tanci, nýbrž opeře. Snímek Pavel Černoch – Enfant Terrible? patří do portfolia uznávané dokumentaristky Olgy Malířové Špátové, čemuž také odpovídá jeho kvalita. Pro taneční nadšence vyznívá trochu smutně, že nejlepší dokument byl o operním pěvci.

Olga Malířová Špátová a Pavel Černoch po promítání dokumentu Pavel Černoch - Enfant terrible opery. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Příběh Pavla Černocha mě pohlcuje o to více, že jsem ho v předvečer promítání viděla zpívat ze vzdálenosti jen pár metrů. Kamera Špátové od začátku hltá pěvcovo obrovské charisma, vtip, talent a navíc jakousi lehkost, kterou kráčí životem. Snímek je něčím napínavý, ačkoliv je Černoch na vrcholu kariéry a nesledujeme jeho hvězdný vzestup.

Snad je to tím, že se umělec před kamerou nebojí obnažit a pouští nás hluboko do svého nitra. Sledujeme tak kontrast mezi zdánlivě dokonalým a veleúspěšným talentem a obyčejným člověkem s velmi lidskými problémy, otázkami a dilematy. Sám říká, že jinak by to byla nuda.

„Připadalo by mi jako úplná ztráta času, kdybychom udělali dokument o tom, jak jsem úžasný,“ hodnotí umělec. „Chtěl jsem to takhle, rozhodl jsem se, že už jsem velký kluk,“ komentuje Černoch v nadsázce to, jak se divákům emocionálně otevřel.

 

Rezervovaná primabalerína

To se nedá říct o Tereze Podařilové, jejíž Čas primabaleríny je opět dílem Martina Kubaly. Zatímco v případě „enfant terrible“ Černocha mám po hodině před plátnem alespoň iluzi, že jsem jej poznala, Čas primabaleríny klouže po povrchu a je spíše rezervovaným testamentem bývalé tanečnice.

Tématem filmu je totiž odcházení Podařilové z prken Národního divadla v Praze. Spousta vážených osobností připomíná, že krom technické dokonalosti jí nechybí ani skutečný herecký prožitek. Pod kůži se však divák bývalé sólistce nepodívá, a tak zůstává podstata jejího nitra zahalena.

Dokument bohužel končí u plytkého vyrovnávání se s koncem aktivního tancování. Co se v Podařilové odehrává, krom toho, že se jí bude stýskat po blond paruce, se však nedovídám. Že je též člověkem z masa a kostí je patrné jen v náznaku a Kubala zřejmě není dost obratným či troufalým dokumentaristou na to, aby primabaleríně sundal profesionální masku.

Tereza Podařilová a Martin Kubala při natáčení dokumentu Tereza Podařilová, čas primabaleríny. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Vyhrocený kulturní střet

Na základě zkušenosti z předchozího večera očekávám, že druhý dokument bude výrazně lepší i v pátek. Platí to jen částečně. Dokument Rebeccy Tansley Srdce tančí o nastudování choreografie Piano bratří Bubeníčků s The Royal New Zealand Ballet, za jejich osobní účasti, začíná slibně. Expozice je možná trochu přepálená, jako by cesta za novozélandským tanečním tělesem byla hodna ztvárnění v akčním filmu. Jsem však v příjemném očekávání.

Dokument se ale po chvíli ukáže jako nudný a zbytečně rozplizlý. Choreografie bratří Bubeníčků je inspirovaná filmem Piano z roku 1993, který se odehrává na Novém Zélandu 18. století, v době, kdy začala sílit evropská kolonizace a s tím i útlak původních maorských obyvatel. V představení se objevují jak vizuální, tak choreografické prvky maorské kultury, jejichž použití vyžaduje ohleduplnost. Jak se ukazuje, Maoři takovýto způsob práce berou jako vykrádání své kultury kolonizátory (bývalými i současnými), což si autoři baletu neuvědomovali. Necitlivý přístup Jiřího Bubeníčka k této problematice pak vedl logicky k napětí v souboru, ve filmovém štábu i mimo něj.

To je zároveň nejzajímavější a nejproblematičtější motiv celého snímku. Bubeníčkovi byl přidělen i maorský poradce, ale choreograf příliš nechápe jeho připomínky. Je pro mne velkým šokem a zklamáním, že umělec absolutně nevnímá, proč je na Novém Zélandu problém inscenovat představení s prvky domorodých tanců, přičemž v ansámblu královského baletu je pouze jediný tanečník maorského původu. Nedokážu se smířit s tím, že umělec a tvůrce, který má ve své práci reflektovat problémy jednotlivce i společnosti, nechápe tak zásadní problém, jako je to, že krvavé rány kolonizace v novozélandské společnosti stále přetrvávají.

Jiří a Otto Bubeníčkové v dokumentu Srdce tančí. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

„Dělal jsem si research, ale neměl jsem informaci o tom, že Nový Zéland je nová země. Ten národ má k příběhu úplně jiný vztah, než máme my,“ přiznává tvůrce svou neznalost v rozhovoru po představení. „My jako lidi z divadla to bereme tak, že můžu hrát Othella a nemusím být černý,“ dodal.

Vrcholem všeho je, když Jiří Bubeníček navrhne maorskému poradci, že by se tanečníci mohli nalíčit jako Maoři. Domnívá se, že problém, že Novozélanďané, kteří Maory kolonizovali a vraždili, vykrádají jejich kulturu, by tím byl vyřešen. Přeběhne mi mráz po zádech. Uznávaný tvůrce zřejmě nikdy neslyšel o nepřípustnosti blackface či o tom, jak taneční svět přehodnocuje balet Bajadéra, v němž se blackface užívá. (K tomuto problému se vyjádřila například sólistka New York City Ballet Misty Copeland, více ZDE). Ale nejvíce mě šokovalo, když se tomu publikum na Nové scéně začalo unisono smát. Smutný obraz české společnosti.

Jak už jsem uvedla výše, v souboru novozélandského baletu byl prý jediný maorský tanečník a ten podle Bubeníčka neměl s choreografií žádný problém. „Myslím, že mu to na srdci neleželo. Tanečníci jsou otevření a rádi pracují. Jak to nakonec vyznělo, je proto, že režisérka dokumentu je z Nového Zélandu,“ tvrdí Bubeníček. Já se domnívám, že tanečníci, krom toho, že rádi pracují, jsou často zvyklí mlčet.

Ze Zlaté Prahy ve mně zůstává velmi rozpačitý dojem a mnoho témat k zamyšlení. Alespoň však můžeme v taneční obci i mimo ni debatovat o nedostatcích oboru a přemýšlet nad tím, jak je odstranit.

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha je výstavní skříní České televize. Jeho 57. ročník se však mimoděk skrze prezentované dokumenty stal i pramenem nepěkných zjištění.  

 

Psáno z 57. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, 23.–26. září 2020, Nová scéna Praha.

Témata článku

Martin KubalaOtto & Jiří BubeníčkovéTaneční konzervatoř hl. m. PrahyTereza Podařilová

Tanec

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha

Smutný obraz TA, resp. C.Zangové

vložil Marcela Martiníková-Krobová

IP: 185.14.234.226
Reaguje na:
Pane Bartoši,

dvacet let jsem žila umělecký život s Jaroslavem Slavickým. Od rána do večera na baletním sále, večer představení na jevišti Národního divadla.
Jaroslav Slavický byl interpretem všech hlavních rolí, co do talentu a dispozic neměl mnoho konkurentů, vyznačoval se obrovskou pílí, tvořivostí a vším, co je pro tuto profesi důležité.
Nyní je 14 let ředitelem taneční konzervatoře. Jeho umělecká praxe vydá za několik životů a je nesmírně obsáhlá a bohatá.
Velmi mě zasáhl článek C. Zangové, který jste otiskl v říjnových Tanečních aktualitách. Cítím nesmírné pohoršení, že si C. Zangová, za kterou není vidět profesně více méně nic hodnotného, dovolí sepsat text tohoto druhu.
A dovolím si vyjádřit své hluboké přesvědčení, že i v dnešní době demokracie a svobody slova byste se Vy, pane Bartoši, měl omluvit za vydání takovéhoto hodnocení a dávat větší pozor na kvalitu vašich článků.

Marcela Martiníková-Krobová
(sólistka Baletu Praha, baletu Národního divadla, držitelka ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet)
+10 -26 ! Odpovědět

Re: Vyjádření k článku Smutný obraz českéh

vložil Clara Zangová

IP: 85.160.37.2
Reaguje na: Re: Vyjádření k článku Smutný obraz českéh
K napsání mě přivedla tvrzení pisatelky, která zpochybňují profesionální výstupy České televize. Poruchy a výpadky obrazu byly skutečně způsobeny technickou závadou na straně Národního divadla. Každý pořad je v ČT předtím, než jde do vysílání nebo je předáván k veřejnému promítání, podroben velmi přísné technické kontrole. Není tedy možné, aby v něm byly chyby, o nichž autorka píše. A pakliže to tvrdí s takovým přesvědčením, měla by být schopna své tvrzení dokázat. Patrně ještě nikdy nezažila výpadek obrazu v kině. Ověřování zdrojů patří k základní novinářské etice. Totéž platí o jejích výrocích o obrazovém ladění dokumentu, které jí připadá jako z 80. let. Každý dokument, který pracuje s tak velkým množstvím archivního materiálu, jako byl tento, je samozřejmě obrazovou kvalitou těchto archivů spoluurčován. Mimochodem, z 80. let v něm byla jedna ukázka. Tato kvalita archivů z různých dob, i když není z dnešního hlediska ideální, svědčí jednak o době vzniku a jednak nemůže být ani měněna, aby nebyla dotčena práva hlavního kameramana, který je autorem obrazu. Pokud se jako archivní používají černobílé záběry, už si na to všichni zvykli, a považuji to za samozřejmé. Jenže černobílá televize skončila před 50. lety a od té doby se značně i rozšířily vědomosti o estetickém využití archivních materiálů. Ostatně, při vysílání se budou moci všichni přesvědčit, jak dokument skutečně vypadá.
A poslední poznámka. Dokument nikdy neměl mapovat 75 let konzervatoře. Ani tak nebyl uváděn. Vždycky měl být jen příspěvkem k tomuto výročí. A protože si narozdíl od autorky myslím, a archivní dokumenty i moderního tance to dokazují, že je to škola mimořádně dobrá, chtěli jsme se věnovat jejím úspěchům.
Ondřej Šrámek, dramaturg a kreativní producent ČT
Vážený pane Šrámku,

to, že se domníváte, že žehrám na to, že archivní záběry jsou staré, mě skutečně zaskočilo. Mám na mysli především nemoderně vypadající grafiku a pak i nažloutlý obraz nových záběrů (ostatně jak říkáte, počkejme si na vysílání). Výpadek v kině jsem skutečně nikdy nezažila, čímž netvrdím, že se to nemůže stát. Nicméně z toho neviním ČT ani nikoho jiného, pouze mi přišlo překvapivé, že k výpadku došlo (pouze) u obou filmů téhož autora. Máte pocit, že tímto konstatováním zpochybňuji výstupy ČT. Já si ČT nesmírně vážím jako instituce veřejné služby. Veřejná služby má nezastupitelnou úloho ve společnosti. Ale jak víme z řady studií, ani veřejnoprávní média nejsou samospasná a už vůbec ne bezchybná. Můj názor je, že dokumentární film jako nonfikční žánr poukazuje na co největší množství aspektů zkoumaného jevu - kladných i záporných či kontroverzních.

S pozdravem
Clara Zangová
+25 -9 ! Odpovědět

Jan Rey by se v hrobě obracel

vložil Duch Jana Reye

IP: 94.142.239.195
Reaguje na:
Domnívám se, že autorčin text je ukázkovým případem autorského selhání, respektive příkladem jak si jako publicista rozhodně nepočínat. Autorka si nebyla schopna/ochotna ověřit některá základní fakta a psala pouze na základě určité dojmologie bez ověření faktů (viz. vyčerpávající odpověď pana Bubeníčka) sepsala tuto "kritiku". Jestliže ona trpěla při sledování Bubeníčků, pak já při čtení jejího textu. Současně pak také jde o selhání šéfredaktora, který nechal otisknout takovouto věc. Ano, máme svobodu, ale autor který něco takového napíše, by měl mít veškerá svá slova podložená fakty, tím více, že to jsou ostrá slova a případným kritikům je pak konstruktivně vyvrátit a ne se jen stavět na zadní před lidmi za které mluví jejich činy - to co za léty dokázali, vybudovali. Autorka pak také podléhá současné hyperkorektnosti a hledá ďábla i tam kde není a až příliš čte mezi řádky. Její familiárně pojatý životopis na stránkách TA, kde sama autorka uvádí výroky jako "Momentálně studuje žurnalistiku na UK v Praze a doufá, že studium zdárně dokončí...", nebo "...dokonce koketovala na konzervatoři Duncan centre...", nevytvářejí příliš prostoru pro serioznost.
+16 -27 ! Odpovědět

Re: REAKCE NA ČLÁNEK CLARY ZANGOVÉ

vložil Jiří Bubeníček

IP: 109.40.129.83
Reaguje na: Re: REAKCE NA ČLÁNEK CLARY ZANKOVÉ
Vážený pane Bubeníčku,

mám na mysli i své zkomolené příjmení, jmenuji se Zangová. Záznam ráda pošlu, ale svůj e-mail musíte nejprve uvést.

S pozdravem
Clara Zangová
Cláro,:)))
zeptejte se prosím vaší redakce (nerad zde veřejně)
JB
+1 -7 ! Odpovědět

Re: REAKCE NA ČLÁNEK CLARY ZANKOVÉ

vložil Clara Zangová

IP: 212.158.149.81
Reaguje na: REAKCE NA ČLÁNEK CLARY ZANKOVÉ
Milá Paní Zanková,

Jestli myslíte že jsem ve vaše jménu Clara napsal K, tak se omlouvám. Přehlédl jsem to a napsal vaše jméno česky.
Rád bych vás upozornil na další maličkost, ne vše co píšete ve vašem článku jsem říkal ve filmu já. Například o myšlence "líčení" mluvil ve filmu bratr Otto, né já. Já nosím mnoho let vousy. Takže nás rozeznat při trochu pozornosti není zas tak těžké. Vaše věta v prvním článku "Vrcholem všeho je, když Jiří Bubeníček navrhne..." je další chyba a vaše nepozornost.
Tu nahrávku bych si opravdu rád poslechnul. Prosím, pošlete mi ji na moji e-mailovou adresu (www.wetransfer.com).
Na vše ostatní co píšete jsem se už vyjádřil v mé první reakci. Jak vidět, já divadlo vnímám jinak.

Jiří Bubeníček
Vážený pane Bubeníčku,

mám na mysli i své zkomolené příjmení, jmenuji se Zangová. Záznam ráda pošlu, ale svůj e-mail musíte nejprve uvést.

S pozdravem
Clara Zangová
+17 -3 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 15

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2021

Po Út St Čt So Ne
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7 8 9
10 11 12
13
14 15 16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31 1 2 3 4 5 6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: