Sami sobě

Milá Hanko,
klíč k tomu, co píšeš, se (pro mě) skrývá hned ve třetí větě: „Nejde zde spíše než o rivalitu či obviňování mezi dvěma tábory o volání po celkové transformaci české taneční scény?“ Až příliš často vnímám, že do pozice gaunerů české taneční scény jsou stavěni jenom kritici. Osobně se však domnívám, že naše taneční scéna se nachází v době dekadentní – samozřejmě se to ale nedá říci kategoricky o všem a o všech. Pokud nicméně máme určovat nějakého viníka (protože ta potřeba si na někoho ukázat prstem tu neustále je a prostupuje každým textem, který na dané téma čtu), měli by jím být všichni, kteří se na tanečním umění podílíme. Měli bychom v tom být společně.
Bohužel jen málokdy se mi stane, že odcházím z divadla nadšený z toho, co jsem právě viděl. A když poslouchám lidi kolem sebe, nejsem jediný, kdo to tak vnímá. O to více mě mrzí, že naprosté minimum z nich to pak skutečně napíše a vyjádří tak svůj názor, ať už je to kritik, umělec nebo divák! (Mimochodem právě o tom byl můj sloupek.) Za to opět můžeme všichni.
Proto bych všude tam, kde píšeš slovo „umělec“, mohl dát slovo „kritik“ a mělo by to pro mě stále stejnou váhu. Protože oba dva dělají, co jim síly stačí a „je jasné, že se to ne vždy daří, ale to není podstatné.“ I kritik je člověk, a proto skutečně dokáže být „natolik citlivý, aby také zariskoval a nezůstával u vnímání, které je mu přístupné a tím komfortní.“ A k tomu zasazení do kontextu – nevěřím tomu, že existuje jediný autor, který by se o to nesnažil, čímž se obloukem vracím k tomu, že „je jasné, že se to ne vždy daří, ale to není podstatné.“
Už se přestaňme obviňovat a pojďme dělat věci společně, společně posouvat taneční umění a rozšiřovat jeho hranice vnímání tak, jak to nejlépe dokážeme. Já totiž stále věřím, že to pomocí kultivované debaty je možné.
J. Bartoš

Nemohu se vztáhnout přímo k dílu, ke kterému se příspěvky vztahují neboť jsem jej bohužel ještě nemohla zhlédnout. Ale obecněji. Nejde zde spíše než o rivalitu či obviňování mezi dvěma tábory o volání po celkové transformaci české taneční scény? Volání po lepším porozumění toho, co se na poli tance, performance a fyzického divadla dnes děje? Snaha umělců vyprovokovat kritiky k teoretickému myšlení? Po teoretickém zarámování toho, co probíhá a jaké jsou změny ve vnímání uměleckého díla? Umělci se o to snaží svým jazykem a riskují, experimentují, je jasné, že se to ne vždy daří, ale to není podstatné. Je kritik natolik citlivý, aby také zariskoval a nezůstával u vnímání, který je mu přístupné a tím komfortní? Co cítím já, je neporozumění a možná někdy strach porozumět tomu, co je jiné, vzdálené, složité. Umělci potřebují reflexi a zarámování toho, co dělají a potřebuje to i celá scéna, aby zůstala živá a prosperující a měla další hodnotu. V tom je síla kritického myšlení, z kterého vzniká také teoretická debata - ujasňování pojmů a zasazování do různých kontextů. Nikdo nepochybuje o tom, že myšlení o tom, co se děje v kontextu taneční scény je důležité, že jste důležití, nejde o to si tady přehazovat horký brambor. Nechme plynule přecházet kritika do role umělce a umělce do role teoretika nebo kritika, tak, jak se to děje ve všech ostatních uměleckých disciplínách. Někteří tvůrci dokáží svoje dílo sami dobře reflektovat a analyzovat a někteří kritici mohou být ve svém psaní umělci nebo inklinovat i k jiným uměleckým vyjádřením. Historie i současnost nám ukazuje mnoho prolínání tohoto druhu. Díky debatám s teoretiky, kteří jsou umělcům nápomocní spolu hledají nová řešení otázek, která před ně klade současný svět a nejde vždy o to je najít, zvědavost často stačí. Umění je forma komunikace.

Nemohu se vztáhnout přímo k dílu, ke kterému se příspěvky vztahují neboť jsem jej bohužel ještě nemohla zhlédnout. Ale obecněji. Nejde zde spíše než o rivalitu či obviňování mezi dvěma tábory o volání po celkové transformaci české taneční scény? Volání po lepším porozumění toho, co se na poli tance, performance a fyzického divadla dnes děje? Snaha umělců vyprovokovat kritiky k teoretickému myšlení? Po teoretickém zarámování toho, co probíhá a jaké jsou změny ve vnímání uměleckého díla? Umělci se o to snaží svým jazykem a riskují, experimentují, je jasné, že se to ne vždy daří, ale to není podstatné. Je kritik natolik citlivý, aby také zariskoval a nezůstával u vnímání, který je mu přístupné a tím komfortní? Co cítím já, je neporozumění a možná někdy strach porozumět tomu, co je jiné, vzdálené, složité. Umělci potřebují reflexi a zarámování toho, co dělají a potřebuje to i celá scéna, aby zůstala živá a prosperující a měla další hodnotu. V tom je síla kritického myšlení, z kterého vzniká také teoretická debata - ujasňování pojmů a zasazování do různých kontextů. Nikdo nepochybuje o tom, že myšlení o tom, co se děje v kontextu taneční scény je důležité, že jste důležití, nejde o to si tady přehazovat horký brambor. Nechme plynule přecházet kritika do role umělce a umělce do role teoretika nebo kritika, tak, jak se to děje ve všech ostatních uměleckých disciplínách. Někteří tvůrci dokáží svoje dílo sami dobře reflektovat a analyzovat a někteří kritici mohou být ve svém psaní umělci nebo inklinovat i k jiným uměleckým vyjádřením. Historie i současnost nám ukazuje mnoho prolínání tohoto druhu. Díky debatám s teoretiky, kteří jsou umělcům nápomocní spolu hledají nová řešení otázek, která před ně klade současný svět a nejde vždy o to je najít, zvědavost často stačí. Umění je forma komunikace.

Nemohu se vztáhnout přímo k dílu, ke kterému se příspěvky vztahují neboť jsem jej bohužel ještě nemohla zhlédnout. Ale obecněji. Nejde zde spíše než o rivalitu či obviňování mezi dvěma tábory o volání po celkové transformaci české taneční scény? Volání po lepším porozumění toho, co se na poli tance, performance a fyzického divadla dnes děje? Snaha umělců vyprovokovat kritiky k teoretickému myšlení? Po teoretickém zarámování toho, co probíhá a jaké jsou změny ve vnímání uměleckého díla? Umělci se o to snaží svým jazykem a riskují, experimentují, je jasné, že se to ne vždy daří, ale to není podstatné. Je kritik natolik citlivý, aby také zariskoval a nezůstával u vnímání, který je mu přístupné a tím komfortní? Co cítím já, je neporozumění a možná někdy strach porozumět tomu, co je jiné, vzdálené, složité. Umělci potřebují reflexi a zarámování toho, co dělají a potřebuje to i celá scéna, aby zůstala živá a prosperující a měla další hodnotu. V tom je síla kritického myšlení, z kterého vzniká také teoretická debata - ujasňování pojmů a zasazování do různých kontextů. Nikdo nepochybuje o tom, že myšlení o tom, co se děje v kontextu taneční scény je důležité, že jste důležití, nejde o to si tady přehazovat horký brambor. Nechme plynule přecházet kritika do role umělce a umělce do role teoretika nebo kritika, tak, jak se to děje ve všech ostatních uměleckých disciplínách. Někteří tvůrci dokáží svoje dílo sami dobře reflektovat a analyzovat a někteří kritici mohou být ve svém psaní umělci nebo inklinovat i k jiným uměleckým vyjádřením. Historie i současnost nám ukazuje mnoho prolínání tohoto druhu. Díky debatám s teoretiky, kteří jsou umělcům nápomocní spolu hledají nová řešení otázek, která před ně klade současný svět a nejde vždy o to je najít, zvědavost často stačí. Umění je forma komunikace.