Hvězda své generace, primabalerína, která se nebála postavit putinovskému režimu a dostala se díky tomu i na stránky velkých deníků. Milovnice Dostojevského a Tolstoje, která by si přála potkat Annu Pavlovu, aby s ní probrala původní interpretaci Umírající labutě. A tanečnice, která chce sama sebe na jevišti vždy překvapovat.
Nikolaj Sergejev, dlouholetý režisér Carských divadel v Petrohradě, notátor a choreograf, je jednou z nejdůležitějších osobností stran uchování a předávání carského baletního repertoáru přelomu 19. a 20. století. Díky němu doputovaly choreografické partitury Petipových baletů za hranice Ruska a mohly se stát základem západní tradice těchto klasických děl.
Celou svou profesní kariéru zasvětil pražskému Národnímu divadlu, pedagogickou pak Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Byl Rudovousem, Petruškou, Spartakem, Tybaltem i mama Simone nebo Carabosse. Udivoval energií, vervou a charismatem, za které si v roce 2015 vysloužil Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. A dnes slaví své 85. narozeniny. Pavel Ždichynec.
Marta Drottnerová během své kariéry v baletu Národního divadla obsáhla prakticky celý klíčový repertoár, objevovala se na zahraničních scénách, stala se baletní mistryní a pedagožkou Katedry tance HAMU. Na tuto balerínu, jejímž mužem se stal choreograf Jiří Blažek, u příležitosti jejích půlkulatin zavzpomínalo několik osobností českého baletu: Zdeněk Prokeš, Jaroslav Slavický či Jiří Horák.
Damien Jalet na sebe umí upozornit. Ať už silnou obrazností své choreografické tvorby, tak spolupracemi s uměleckými osobnostmi ze světa sochařství, elektronické hudby, Hollywoodu nebo světové pop music. Tvořil jak pro Opéra national de Paris, tak pro Madonnu, spolupracoval s Marinou Abramović nebo Sidi Larbi Cherkaouim, jeho choreografie roztančily Louvre i lešení kolem Palais Garnier.
Do deváté životní dekády vstupuje ruský choreograf Boris Eifman. Přes počáteční překážky, které musel překonávat za komunistického režimu, se prosadil nejen doma, ale i v zahraničí. Jeho Rudou Giselle mohli vidět i diváci v Praze, kde Eifmanův soubor dvakrát hostoval.
