A Quiet Evening of Dance. Foto: Bill Cooper.
Nyní má za sebou desetileté vedení vlastní The Forsythe Company, na kterou se choreograficky soustředil až do roku 2015. Do Prahy se podařilo přivézt dílo s názvem A Quiet Evening of Dance, které vzniklo v roce 2018 v produkci londýnského stánku tanečního umění Sadler’s Wells Theatre.
Choreograficko-analytickým přístupem Williama Forsytha ke klasické taneční technice by se dalo zabývat v předlouhých studiích či esejích a bylo by zřejmě stále co objevovat. Jeho téměř padesátiletá tvůrčí kariéra se rozpíná přes práci s největšími světovými baletními soubory, až k experimentální tvorbě instalací. V popředí jeho zájmu byl vždy tanečník, jeho tělo a taneční technika, znovu a neustále analyzovaná, dekomponovaná na mikročástice a rozložená do minimálních pohybových struktur. Forsythe je přímo milovníkem klasické taneční techniky, se kterou vždy pracoval inovativním, až troufalým způsobem. V průběhu své kariéry se sice vydával i jinými cestami – zabýval se prací filmem či na webu, ale v díle, které jsme teď měli možnost vidět v Praze, se vrací opět k základním principům pohybu, které má každý klasicky vystudovaný tanečník vryté v těle.
A Quiet Evening of Dance je vpravdě zvláštní volba názvu. Jsme zváni na taneční večer, který však má být tichý, klidný. Taneční diváci, kteří již s Forsythem měli tu čest (a mohlo tomu být ve večeru Baletu Národního divadla Amerikana III, který se v roce 2012 popral s klasikou forsythovského stylu v In the middle, somewhat elevated, recenzovali jsme zde), by mohli očekávat vše, jen ne klid a ticho. Energie, rychlost, extrém, všechno to, co od Forsythových opusů tak trochu předpokládáme, úplně neevokuje jemné cvrlikání ptáčků, které doprovází úvodní část komponovaného programu. Ten se skládá z několika již existujících choreografií, doplněných o kreace nové.
Velké jeviště karlínského divadla je prázdné, zcela bez dekorací, a úvodní duet Prologue nastoluje atmosféru celého večera. Publikum v sále musí zcela zkoncentrovat pozornost, protože je do uší nepraští elektronická hudba nebo jiná výrazná zvuková krajina – naopak. Občasné zapípání ptactva, a hlavně rytmizované nádechy a výdechy dvou tanečníků, to je soundscape, kterému pozvolna musíme přivyknout. Mění nastavení našich smyslů na to, co je v popředí Forsythova zájmu – tělo tanečníka a provádění prvků klasické taneční techniky, v nekonečných obměnách, sekvencích a izolacích.
V rámci dalšího duetu Catalogue přichází na scénu dvě ženy (Jill Johnson a Brit Rodemund), zaujímají pozici vedle sebe a rozhýbávají své paže. Pohyb horní části těla a zejména rukou a paží coby esence dokreslení celého výrazu těla, se zdá být Forsythovým silným zájmem. Jsou to právě paže, které akcentuje i kostýmem – tanečníci mají na sobě ordinérní tréninkové tepláky a triko, přes boty ponožky, ale paže zdobí rukavice výrazných, až svítivých barev.
Důležitost pozic paží, klasického épaulement, které vychází z barokního tvarosloví klasické taneční techniky, to vše lze v proudu pohybů prýštících z obou tanečnic sledovat. Pak už záleží pouze na divácích, zda se nechají extaticky vtáhnout do neutuchající sekvence pohybů, anebo jim přijde Catalogue příliš zdlouhavý. Epilogue přivádí na jeviště některé další aktéry, kteří sólově pokračují v exploraci techniky s akcentem na port de bras, hudebně nyní o trochu více zvýrazněné tóny klavíru Mortona Feldmana.
Závěrečný mužský duet, který uzavírá první polovinu večera zahalenou opět do téměř ticha, je přepracované dílo DUO2015, více odlehčené, a kromě mistrného ovládnutí těla nabízí i humorné pohybové situace, a hlavně čistou radost z tance, která z Brigela Gjoky a Rileyho Wattse sálá.
Všichni performeři jsou dlouholetými Forsythovými spolupracovníky, ať už na jeho individuálních projektech, nebo jako členové Ballet Frankfurt či The Forsythe Company. Jsou tedy naprosto doma v jeho stylu práce. Kvalita jejich pohybu a přesnost v ovládání všech částí těla je úctyhodná – muž jako hora s nenuceností provádí výskoky a snáší se na zem zcela neslyšně, se stoprocentní kontrolou. Kdyby ji neměl, švitořící ptáčci nám to určitě prozradí.
Element b-boyingu dodává Rauf „RubberLegz“ Yasit, se kterým Forsythe poprvé spolupracoval na tanečním filmu pro Pařížskou operu. Tento umělec kombinuje ve svém výrazu prvky hip hopu, jógy i cirkusu a ozvláštňuje i tento tichý večer kouzlením s pozicemi svých nohou.
Druhá část představení kontrastuje s první zejména tím, že poprvé rozezní prostor výrazným hudebním doprovodem, a to barokní tragédie lyrique Jeana-Philippa Rameau Hippolyte et Aricie, která podtrhuje choreografovo zaujetí pro baletní formu, její vývoj a nekonečné možnosti práce s ní. Divák měl nejdříve možnost soustředit se hlavně na tanec a nyní si může porovnat své vnímání symbiózy tance a hudby. V závěrečné gradaci se očekávatelně setkává všech sedm performerů, kteří ve finále přehrávají koncert se svými těly, obdivuhodně rozvíří prostor celého jeviště a strhnou svým mistrovstvím i ty, kteří mohli u některých částí trochu klimbat.
V celém večeru se choreografovi daří držet se na uzdě a nebýt „over the top“, jako v některých jiných pracích. Přestože se divák může cítit vizuálně až zahlcen, jsou i tací, kteří právě proto Forsytha zbožňují. Jeho proud tvarování pohybu a přepečlivé a neustálé narušování klasické taneční techniky však nedá snad nikomu vydechnout.
Psáno z 11. září 2021, Hudební divadlo Karlín
A Quiet Evening of Dance
Choreografie: William Forsythe
Vytvořeno s: Brigel Gjoka, Jill Johnson, Christopher Roman, Parvaneh Scharafali, Riley Watts, Rauf „RubberLegz“ Yasit a Ander Zabala
Performeři: Cyril Baldy, Roderick George, Brigel Gjoka, Jill Johnson, Brit Rodemund, Riley Watts a Rauf „RubberLegz“ Yasit
Hudba: Morton Feldman, Nature Pieces for Piano No.1., Jean‐Philippe Rameau, Hippolyte et Aricie: Ritournelle
Světelný design: Tanja Rühl, William Forsythe
Sound design: Niels Lanz
Kostýmy: Dorothee Merg, William Forsythe
Produkce: Sadler’s Wells London Production
Koprodukce: Théâtre de la Ville, Paris; Théâtre du Châtelet, Paris; Festival d’Automne à Paris; Festival Montpellier Danse 2019; Les Théâtres de la Ville de Luxembourg; The Shed, New York; Onassis Cultural Centre, Athens; deSingel international arts campus, Antwerp.
Premiéra: 4. října 2018, Londýn
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 5x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?