Intelektuální hravost i stísněnost skrytá v bezstarostnosti

Blake works I. Foto: Ann Ray.

Autor Zuzana Rafajová

William Forsythe je v Opeře prakticky jako doma, nejslavněji se do historie pařížského domu zapsal v 80. letech minulého století, když pro něj vytvořil dnes v pravém slova smyslu ikonické dílo In the Middle, Somewhat Elevated. Od té doby soubor uvedl řadu jeho děl, na tělo mu slavný Američan naposled choreografoval v roce 2016, když byl uměleckým šéfem Benjamin Millepied, který dokonce plánoval z Forsytha učinit rezidenčního choreografa. S Millepiedovým odchodem ze záměru sešlo, nicméně dílo Blake Works I zůstalo a nyní se opět vrátilo na repertoár.

Jak napovídá pořadová číslovka, Blake Works I jsou první kapitolou v zatím nadále se rozšiřující řadě choreografií pracujících s hudbou britského zpěváka a producenta Jamese Blakea (aktuálně se Forsythe zastavil na Blake Works V pro balet Teatro alla Scala). První Blake Works jsou zhruba pětadvacetiminutovým kusem na sedm soulových songů říznutých elektronikou a R&B a Forsythe se v něm vlastně v lecčem vrací ke kořenům. Ke klasické taneční technice, k jejímu slovníku a gramatice, které rozumí jako málokdo. Díky této hluboké znalosti si s ní pak může hrát, může vychylovat osy, předsazovat pánve, měnit nečekaně směry, zvětšovat pózy a podmaňovat si prostor.

Sledovat jeho pojetí těla, úhlů a vztahů k prostoru je nesmírným požitkem, především když jste schopni vnímat další vrstvy a do různé míry skryté baletní odkazy v celku. Nejde totiž jen o linie, ale rovněž o práci s choreografickou strukturou, s formou, o variování motivů, o pomrkávání směrem k různým klišé žánru, ale především o nekonečnou hravost. Při sledování Blake Works I není možné se zbavit dojmu, že Forsythe a skrze něj i tanečníci a tanečnice se prostě baví – svým tancem, svou technikou, která jim dovoluje rozehrát brilantní krokové a skokové vazby, jak to umí jen francouzská baletní škola, svým uměním, sami sebou… Z celku ve světlemodrých kostýmech zaujmou především dvě sborové části (první ženská, druhá mužská) a trio, v němž excelují Pablo Legasa a jeho neopakovatelná plasticita spojená s vynikající muzikalitou, Silvia Saint-Martin a naprosto suverénní Inès McIntosh.

Rearray, jež večer otevírá, je pohříchu experimentálnější. Trio, které vzniklo rozšířením původního duetu pro Nicolase Le Riche a Sylvii Guillem, stojí na tanečnici ve špičkách (Roxane Stojanov) a dvou soudobě oblečených tanečníků v širokých kalhotách a tričkách (Takeru Coste, Loup Marcault-Derouard). Pohybový slovník stále čerpá z klasického odkazu, zaměřuje se především na jeho posedlost geometrickými tvary, úhly a ustálenými pozicemi, které nahlíží z různých perspektiv a různě je variuje. Nicméně tam, kde se v Blake Works mladá skupina sice na pozadí sofistikovanosti, ale stále baví, v Rearray máte pocit, že musíte mnohem více promazat mozkové závity. Přitom nejde tolik o choreografickou podstatu, byť v ní je patrné, že se graduálně rozvíjí na onom variačním principu, ale o hudební doprovod.

Dílo začíná v tichu, které postupně začne střídat elektronická kompozice Davida Morrowa opírající se především o nijak libozvučné zvukové plochy prosté jakékoli rytmizace či větší dynamiky. Upřímně řečeno, zůstat dílo v tichu celé, patrně bych byla spokojenější, jelikož jsem nebyla tak docela schopná rozklíčovat, jakou přidanou hodnotu hudba přináší, a vlastně jsem se ji aktivně snažila spíše vytěsnit a nedovolit jí rozředit mi požitek z choreografie, které dominovala především suverénní Stojanov.

Po přestávce následoval zásadní pohybový, estetický i dynamický předěl. Z čistého, jasného, geometrického Forsythova světa abstrakce, špiček a technicky vytříbené brilance Johan Inger přechází do realističtějších kulis, byť silueta v průběhu choreografie se zmenšujícího scénického objektu je spíše symbolická než doslovná. Impasse provází mladá trojice, která postupně vystupuje ze dveří veliké makety domu se zářícími hranami. Ida Viikinkoski, Marc Moreau a Andrea Sarri objevují s dětskou nevázaností a naivitou svět kolem sebe, do něhož najednou vstupuje černě oblečená šestice. Snad představují velký svět, přicházejí odjinud, a jsou proto nesmírně přitažliví. Jejich pohybový slovník je sice stejně skotačivý, vykazuje nicméně větší důraz na unisono, které vtahuje.

Místo svých původních barevných kostýmů sofistikovanou i unifikující čerň obléká i daná trojice a nekonečný svět a velký dům se zmenšují. Když dynamicky působící černý sbor a jeho vnitřní fungování může začít vyvolávat pochybnosti, když se zdá, že ústřední trojice v něčem dospívá a naráží na první vnitřní potíže, když se chce uzavřít do sebe, svět kolem nich se opět změní. A zešílí. Do panoptika světa vstupuje cirkusová směsice flitrované dívky, karikovaného pohádkového královského páru, těhotné dívky v růžovém kostýmu i vyšinutého klauna.

Dynamika se nadále zvětšuje, rytmický doprovod jazzových trubek a bicích Ibrahima Maaloufa a latentně lidových motivů Amose Ben-Tala si rozumí s roztančeným, do prostoru rozběhnutým Ingerovým slovníkem, v němž je patrný vliv švédské taneční moderny. Výstupy jsou bláznivější a bláznivější, vše je dovoleno, pravidla neexistují, humor hraničí s agresí (skoro na úrovni Shechterových Klaunů, byť Ingerovo Impasse nedrží publikum tak nevybíravě pod krkem), na dění však dopadá stín z postupně sestupující opony, jež se od začátku choreografie nenápadně spouští a na jejímž temném pozadí se rozvíjí kouřová grafika.

Čím menší je průřez mezi jevištěm a vrškem opony, tím dekadentnější jsou obrazy a tím zoufaleji se tančící snaží prodrat vpřed, marně bojujíce s ubíhajícím časem a stupňujícím se rytmem. Nakonec Impasse končí opět jen s původní trojicí, jíž se podařilo na poslední chvíli proniknout na předscénu k poslednímu domečku pro panenky. Snad jsou dospělí, snad poznali svět, snad pronikli do tajů života, snad přišli o iluze, snad našli sami sebe. Kdo ví?

Inger svým fantazijním světem nikterak nenaznačuje, nenavádí. Může stejně tak ukazovat potrhlé bláznovství a bezstarostné křepčení plné pohybových gagů i rozjařeného pokřikování, jako panoptikální pokřivenost, společenskou vykloubenost a plíživou mrazivost. Anebo, a to je zdaleka nejlepší, úplně všechno dohromady. Protože onen poslední domeček může stejně tak dobře vyvolat dojem náhrobního kamene.

Program Forsytha a Ingera je z tanečního hlediska požitkem, zdařilá je i gradace večera, nicméně nemohu se ubránit pocitu, že jde o jaksi nedožvýkané sousto. U komponovaných programů vždy záleží na dramaturgii, na smyslu a na nějaké jednotící myšlence, která jednotlivá uváděná díla sváže dohromady a dá jim zastřešení. Toho se mi upřímně v Paříži úplně nedostalo. Proč uvádět dvě Forsythova díla, která se navíc zase tak moc neodlišují? Jak se k nim váže Inger? A proč Word for Word mladého autora My’Kala Stromileho bylo (společně s pravidelným défilé celé baletní školy a souboru) uvedeno jen čtyřikrát na začátku sezóny? Pak by večer neměl slabou hodinu čtyřicet včetně přestávky a bylo by možné z něj jako celku něco usuzovat.

Psáno z představení 31. října 2024, Palais Garnier, Paříž.

William Forsythe / Johan Inger

Rearray
Choreografie: William Forsythe
Hudba: David Morrow
Kostýmy: Dorothée Merg
Světelný design: Tanja Rühl

Blake Works I
Choreografie: William Forsythe
Hudba: James Blake
Kostýmy: Dorothée Merg, William Forsythe
Světelný design: Tanja Rühl, William Forsythe

Impasse
Choreografie: Johan Inger
Hudba: Ibrahim Maalouf, Amos Ben-Tal
Kostýmy: Bregje van Balen
Světelný design: Tom Visser
Video: Annie Tådne