Dílo Kennetha MacMillana patří spolu s tvorbou autorů jako Frederick Ashton, John Cranko nebo John Neumeier do zlatého fondu velké neoklasické choreografie 20. století a je pravda, že když některý soubor uvádí jeho balet, slouží mu autorovo jméno coby známka určitého úspěchu či prestiže. Filip Barankiewicz po těchto jménech lidově řečeno jde jako po uzeném, a jestliže bychom se na jeho působení na pozici uměleckého šéfa Baletu ND podívali pouze touto perspektivou, podařilo se mu přivést do Prahy úctyhodnou sestavu, která se ze zpětného pohledu bude v historických tabulkách jistě vyjímat.
Z MacMillanova bohatého odkazu padla volba vcelku logicky na jeden z jeho tříaktových narativních opusů, jimiž je britský choreograf patrně (minimálně za hranicemi Británie) nejznámější (podrobněji o samotném autorovi, jeho životě a tvorbě zde). Jako inspirace baletu posloužil ve své době skandální román Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut francouzského autora, abbého Antoina Françoise Prévosta z roku 1731, s jehož hrubým obsahem je tuzemské publikum obeznámeno především díky dramatizaci z pera Vítězslava Nezvala (1940). Na mezinárodním poli jsou zásadní zejména operní zpracování Daniela Aubera (1856), Julese Masseneta (1884) a Giacoma Pucciniho (1893). MacMillan, obeznámen s operními librety, toužil ve svém baletu po návratu k literární předloze. Seškrtal a upravil ji však natolik, že zůstala jen základní kostra, zhuštěné konflikty, které mění tempo a dynamiku příběhu, a výběr postav.
Ach, nemít hříchy, zvlášť ty všelijaké
Prévostův román (mimochodem dostupný rovněž online v českém překladu na webu Národní knihovny) je vyprávěn z des Grieuxova (značně dramatického, místy až hysterického) pohledu a větší prostor mu analogicky nabízí i MacMillan (sólových výstupů má jeho představitel násobně více než titulní hrdinka). Prévostova milenecká dvojice prochází mnoha peripetiemi, společným úprkem do Paříže, finančním nedostatkem, pochybnými způsoby přivýdělku, a ještě pochybnějšími kontakty, několikerým odloučením (nejprve kvůli des Grieuxově otci, který syna donutí k návratu ke studiím, poté kvůli uvěznění mladíka v žaláři Saint-Lazare a dívky ve špitále), četnými emocionálními veletoči (jež zapříčiňuje zhusta des Grieuxova emoční labilita), aby je nakonec jejich způsob života dovedl k nutné záhubě v bažinách daleké Louisiany, kam se Manon jako odsouzená trestankyně dostává a kam ji des Grieux z věrnosti (anebo potřeby s ní trpět) doprovází.
Klíčové jsou u Prévosta především dva konflikty s muži rodu G. M. (ani původní autor neuvádí plná příjmení, u Nezvala se naopak setkáme se jménem Duval), kterým Manon na oko projevuje přízeň, aby od nich získala dary a peníze, za něž by následně mohla pohodlně žít se svým rytířem. První provalený podvod na otci G. M. vede k uvěznění dvojice, druhý podvod, doprovázený zlomyslným ponížením syna G. M., je pak posledním katalyzátorem a zpečetěním osudu. MacMillan oba muže spojuje v jednoho (stejný princip používá i v posledním jednání v postavě guvernéra), staršího z nich, který si k sobě Manon (za vydatné pomoci jejího bratra Lescauta) přiváže kožešinami a drahými šperky. V baletu rovněž mizí opakované konflikty a repetitivní zápletky, kdy se Manon zpočátku z donucení, po čase z vlastní iniciativy pouští do obluzování movitých mužů, na což des Grieux reaguje s rostoucí žárlivostí a patosem.
Lescaut, jenž u Prévosta umírá zhruba v polovině románu, se v MacMillanově případě stává jednou ze zásadních postav (a přesto zde schází vykreslení vzájemného, jakkoli pokřiveného vztahu mezi ním a des Grieuxem). Manipulátorem, pasákem vlastní sestry, místním ožralou, a nakonec prvním mrtvým. Současně svými potácivými variacemi s lahví v ruce hraje roli jakéhosi komického odlehčení, což mají zřejmě posilovat i duety s jeho (MacMillanem přidanou) milenkou z nevěstince, které však i přes třeskutě humorné klopýtání neskrývají jeho hrubiánství, které mně osobně vtipné dvakrát nepřipadá.
Ve mně se bouří hněvem cit, já bez něho nemohu žít
V úvodním obraze prvního jednání, kde se na francouzském předměstí seznamujeme se všemi hlavními postavami i prostředím, působí Lescaut jako pán situace, protřelý, všehoschopný a mazaný ničema. Do značné míry je vyvážením sladce a nevinně působící šestnáctileté, do kláštera mířící Manon, kterou až svými machinacemi dostává do role prodávané kurtizány. (Byť románová Manon byla do kláštera poslána právě proto, že nebyla asi tak nevinná a bylo potřeba ji pod dohledem jeptišek uhníst do požadovaného dobového ženského ideálu.) Do zmatku úvodní scény přichází i student des Grieux, na první pohled se do krásné dívky zamiluje, a jelikož je mu sedmnáct, logickým řešením se mu zdá zahodit budoucnost, s dívkou utéct a nejlépe se s ní obratem oženit. Ideál jeho pastorály ale naruší Lescaut, který Manon představuje pana G. M., odvádí ji pryč a navrátivšímu se, nic netušícímu des Grieuxovi sype do klína vydělané peníze.
Lescaut je jistě instrumentální pro vystavění základní premisy příběhu, pro probuzení nebo posílení latentně přítomného prospěchářství a lehkomyslnosti v duši své sestry. Podobně je však v Prévostově románu nezastupitelná přítomnost des Grieuxova dlouholetého přítele Tiberge, který je jednak vyvažujícím faktorem des Grieuxovy patologické emotivnosti a pološílených rozhodnutí, jednak jakousi morální páteří příběhu. Jeho kompletní opominutí je pro mě nepochopitelným, a mám-li být upřímná, neodpustitelným MacMillanovým krokem. Protože právě díky Tibergovi je možné si uvědomit, že jakkoli se des Grieux ohání svou čistou a všeobjímající láskou, která nezná hranic, je v jejím zápalu nejen slepý, ale podobně, ne-li ještě oportunističtější, prolhanější a bezskrupulóznější než sama Manon.
Ve druhém jednání MacMillan děj přesouvá do nevěstince (což v jeho baletech už nemůže překvapit vůbec nikoho). Zde pan G. M. předvádí svou krásnou Manon, des Grieux trpí, vyčítá a snad i podprahově citově vydírá, aby svou lásku získal zpět a ukázal jí morální pokleslost jejích činů. Později se nechá přemluvit k podvodné hře v karty, kdy je nakonec odhalen, a v nastalém chaosu utíká s Manon pryč, aby spolu zažili poslední milostné vzplanutí, než jsou dopadeni biřici a po pomstě lačnícím panem G. M. Poslední dějství se přesouvá do Ameriky, kde se mezi místním obyvatelstvem potácí francouzské, nakrátko ostříhané, v otrhaných hadrech oděné trestankyně. O Manon i přes její zbídačený stav projeví eminentní zájem místní guvernér, odtáhne ji k sobě, znásilní a nakonec padne s des Grieuxovou kudlou v zádech. Nešťastná dvojice prchá před spravedlností do bažin, kde v deliriu vidí svůj předchozí život, nablýskanou francouzskou smetánku, jež jejich osudem přes vlastní vnitřní zkaženost hluboce pohrdá, a balet končí výjevem zoufalého, lkajícího des Grieuxe s mrtvou Manon v náručí.
