Opavská Manon je baletem s ambicemi, které se ne vždy daří naplnit. Exceluje Natálie Němcová v hlavní roli
Manon – literární femme fatale, která už bezmála tři století fascinuje tvůrce napříč uměleckým světem. Postava, kterou můžete milovat, stejně jako jí opovrhovat. Jako předlohu pro svou letošní premiérovou inscenaci si ji vybral také umělecký šéf baletu Slezského divadla v Opavě Martin Tomsa, který si tak připsal na konto další celovečerní taneční titul a před sebe i tanečníky postavil nemalou výzvu. Dokázala opavská Manon, že i s komorním souborem se dá hrát velký balet?
Když Antoine François (Abbé) Prévost dokončoval v roce 1731 poněkud narychlo svou novelu L‘Histoire du Chevalier des Grieux, et de Manon Lescaut, netušil ještě, jaké vlny zájmu se v nadcházejících letech dočká. Ačkoli zezačátku vzbudila pohoršení (zejména kvůli nemanželskému vztahu Manon a rytíře Des Grieuxe a přiznané touze po bohatství a luxusu), později dala vzniknout řadě adaptací. Za všechny zmiňme tři stejnojmenné opery, divadelní hru českého autora Vítězslava Nezvala, několik filmových snímků a konečně také adaptace taneční, z nichž tou nejvýraznější zůstává balet Manon, či také L’Histoire de Manon z roku 1974, britského choreografa Kennetha MacMillana. Ten se postupně dostal do repertoáru téměř všech větších světových souborů a rolí mladých milenců se zhostila plejáda baletních superstar (v letošní divadelní sezoně ji uvedl rovněž Balet ND v Praze). Každé nové zpracování Prévostova nejznámějšího díla tak chtě nechtě navazuje na tuto bohatou historii a vstupuje do kontextu plného očekávání – opavská Manon není výjimkou.
Přiznám se, že ačkoli jsem novou premiéru vyhlížela se zvědavostí a otevřeností vůči novému pojetí, stále se mi nabízelo srovnání s verzí baletu, která je tak notoricky známá. Jaké bylo mé překvapení, když se ukázalo, že se opavská Manon britskou verzí ze 70. let minulého století v mnohém inspiruje. Ať už se jednalo o celkovou dramaturgii baletu nebo o scénografii a vizuální pojetí některých scén, vliv MacMillanovské estetiky nebylo možné nevidět. Občas se propisovala i do choreografického slovníku, zejména ve velkých pas de deux. Martin Tomsa umí pracovat se souborem, který má k dispozici, zvládá ušít choreografii tanečníkům na míru a vhodně obsadit hlavní role. Jeho Manon, zarámovaná hudbou z pera Franze Schuberta (jehož pozdě klasicistní skladby skvěle dokreslují atmosféru dekadentní i přísné Francie před Velkou revolucí), však finální podobu získala především díky spolupráci s řadou hostujících umělců, včetně posluchačů konzervatoří a tanečních škol, kteří se ujali úloh v baletním sboru.
Jelikož s představitelkou ústřední postavy Manon inscenace stojí a padá, vsadil Tomsa na technické a výrazové kvality stálé členky souboru Natálie Němcové, která jasně excelovala. Svou úlohu vrtošivé a koketující dívky z chudých poměrů, která navzdory lásce podlehne svodům světa bohatství a luxusu, zpracovala do nejmenších detailů, včetně manýrů typických pro dané historické období i drobných nuancí v emocionálně vypjatých scénách. Tanečník opavského ansámblu Miroslav Danišovič v roli rytíře Des Grieuxe však bohužel své jevištní partnerce tanečně ani herecky nestačil. Nejrůznější technická zaváhání, zejména v piruetách a práci nohou, se objevovala už od prvních společných scén, a i když se je v průběhu představení podařilo víceméně odbourat, soustředil se Danišovič spíše na technické provedení než na emoční zvraty své postavy. Chemie a vášeň mezi ústřední dvojicí proto nefungovala podle představ, ačkoli v závěrečném pas de deux zasazeném do louisianské pustiny se přece jen oba interpreti na sebe lépe napojili.
Paradoxně mnohem uvolněnější a přesvědčivější byli představitelé dvou vedlejších, ale pro děj zásadních rolí. Tomáš Hoš jako Lescaut, bratr Manon, přinesl do představení kýžený dramatický prvek a umně si pohrával s dvěma tvářemi své postavy – ochranitele a milujícího bratra, který se však neštítí nabízet svou sestru bohatým mužům. Oswaldo Osorio (Guillote, movitý nápadník Manon a hlavní sok rytíře Des Grieuxe) mě na jevišti dlouhodobě baví. Jeho temperament, herecké schopnosti a přirozenost z něj činí nepřehlédnutelného interpreta. Ačkoli v aktuální inscenaci neměl žádné tanečně náročné pasáže, patřily jeho scény k těm nejpovedenějším. V menší roli se objevil také sám Martin Tomsa, který si zatančil vězeňského dozorce v americkém vyhnanství.
Na mnoha místech během představení došlo k zajímavému prolnutí nejen prvků klasického a moderního tance (tanec kněžích v klášteře, tanec vězeňkyň, sólo vězeňského dozorce), ale také různých žánrů. Na začátku představení zaznělo mluvené slovo, v závěru zase operní árie. Originálně působila také scénografie Jaroslava Milfajta, sestávající z velmi jednoduchých, ale efektních prvků. Jednotlivé scény uvozovala projekce na pozadí, od zájezdního hostince, kde se Manon a Des Grieux potkávají poprvé, až po interiér luxusního salónu, což umožnilo použít jen minimální množství kulis a rekvizit. K přechodům mezi obrazy sloužila předscéna, na kterou tanečníci vstupovali skrze dveře v hledišti. Škoda jen poněkud nedořešených scénických změn, které se neobešly bez jevištních techniků rovnajících kulisy přímo na jevišti. Na přesvědčivosti a plynulosti představení rozhodně nepřidaly. Vyzdvihnout naopak zaslouží kostýmy Tomáše Kypty, které respektovaly dobový styl, byly do detailu propracované a na tanečnících vypadaly prostě skvěle. Troufám si říci, že bez nich by měla inscenace poloviční efekt.
Při téměř každé návštěvě baletní premiéry v Opavě si říkám, s jakou ambiciózností se soubor pouští do výpravných kusů, ačkoli nečítá víc než deset členů. Ve výsledku se to samozřejmě projeví tak, že choreografii je třeba přizpůsobit dispozicím tanečníků, některé sborové scény je třeba osekat nebo vyřešit zapojením méně zkušených interpretů a vše v rámci možností zjednodušit. To vše se ukázalo také v Manon a je třeba k tomu přihlédnout. To ale neznamená, že tento titul nemá potenciál diváka vtáhnout. Dopomáhá mu k tomu kouzelné prostředí Slezského divadla, které je samo o sobě tou nejefektnější kulisou, a také Schubertova hudba, hraná orchestrem naživo (kvituji). Jednotlivé postavy a dějové linky se nicméně během dvou poměrně krátkých jednání (z nichž ani jedno nepřesáhne čtyřicet pět minut a dělí je jedna delší přestávka) nemají možnost rozvinout a příběh nemůže dobře gradovat, protože na podrobnější řešení vnitřních pohnutek v inscenaci nezbývá čas. Ve sledu scén jsem tak postrádala to nejdůležitější – bouřlivě rozkvétající osudový milostný vztah, který postupně směřuje k tragédii. A proto opakuji – opavská Manon má potenciál diváka vtáhnout, u mne se to však během druhého premiérového večera příliš nepodařilo.
Psáno z druhé premiéry konané 29. dubna 2025 ve Slezském divadle v Opavě.
Manon
Podle novely Antoina-François Prévosta d‘Exiles
Režie: Martin Tomsa
Dirigent: Petr Šumník, Tomáš Stanček
Choreografie: Martin Tomsa
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Tomáš Kypta
Hudební nastudování: Petr Šumník
Hudební režie: Martin Tomsa
Asistent režie: Marta Vaňkátová
