Když zaťaté pěsti útočí
Už při vstupu do studia La Fabriky vnímáte postavy zakuklené do černých svršků, kdy schované pod černými kapucemi vypadají jako oběšenci. Z této temné skrumáže vylézají postupně všechny čtyři protagonistky – amazonky – v podání tří tanečnic Fanny Barrouquère, Simony Machovičové, Barbory Rokoszové a jedné herečky Markéty Frösslové. Zbývají pak jen dva hudebníci Tomáš Vychytil a Hynek Obst a figuríny, které téměř v závěru padají na zem jako kořist divokých žen.
Vidíme planoucí oči žen a jejich ruce zaťaté v pěst prudce prorážející prostor za doprovodu rytmicky pulsující elektronické mixáže. Performerky pak na sebe doráží a zkouší své bojové dovednosti na červeno-černých boxovacích pytlech a kostkách. Výpady jsou náhlé, úsečné, nekompromisní.
Amazonky svádějí boj nejen se svými nepřáteli, ale především samy se sebou a mezi sebou. Postupně se součástí jejich akcí stávají rozličné matérie – ať je to pěnový válec, s nímž Frösslová cvičí pohotovost své soukmenovkyně (Barrouquère), která má zavázané oči. Je potřeba, aby bojovnice zůstávaly stále ve střehu, v pohotovosti, a pokud mají chvíli na oddech, čistí své zbraně (to činí za doprovodu Frösslové kvílivého zpěvu Barrouquère před diváky v pravém rohu jeviště). Není čas na zklidnění, je nutné neustále bystřit smysly a nezapomínat na to, co je jejich poslání – dostát roli nemilosrdných predátorek.
Pro utužení své fyzické kondice používají vše možné – provazy s červeným roztřepením na konci, dřevěné tyče i pružnou bandáž. S ní nejprve provádějí jeden z duetů, ve kterém Machovičová do pružné látky zachycuje tělo své partnerky (Rokoszová) a vytvářejí dojem zvláště propleteného skupenství. Machovičová pak za zvuků lidských vzlyků a dětského pláče tančí sólo plné bezútěšných emocí.
I když bojovnice své zbraně odkládají, nedaří se jim najít úplný klid. Po prudkých výpadech dochází i ke zpomalení, rozvolnění pohybu. Tři aktérky se nalaďují na svůj dech, vnitřní nastavení svých těl, drží se za ruce a předávají si pohybové impulsy jako vlnu. Ovšem vypuzují tu čtvrtou, jež v té chvíli s nimi nechce mít nic společného. Ani v tento okamžik nedokážou potlačit své atavistické pudy a dráždí je neposlušnost jejich družky, která se k nim nechce přidat. Proto se stává cílem útoku jedné z nich, která se snaží tuto pasivnější ženu získat do svých milostných osidel za každou cenu a zahání ji do tmavého kouta…
Vražedné choutky žen
V některých výjevech vypadají performerky jako hadrové figuríny, vrávorají na nohách, údy jim bezvládně visí a Barrouquére si podpírá těžkou hlavu dřevěnou tyčí. Připomíná tak trofeje Amazonek – mužské hlavy napíchnuté na kůly, s nimiž také v jednom z výjevů krouží kolem Frösslové, jež před nimi uhýbá jako před špatným svědomím. Ale i ženy ztrácí hlavu, když se nechají ovládat svými atavistickými pudy, které jsou hnací silou jejich životů…
Do dění se zapojují také oba hudebníci, jejichž na místě tvořená zvuková kulisa a živá hra na perkuse doprovázejí sílící napětí a agresi. Ženy neznají slitování, rovnají hlavy nepřátel na hromadu a hází si s nimi. Amazonkám není nic svaté, hyzdí svá těla, skrývají svá ňadra pod těsně upnutou bandáž (nechávaly si řezat prsa) a své ruce i těla třísní krví, když pomalu přejíždějí ostrým pazourkem po kůži a s každým řezem stéká stále více červeného barviva – „krve“.
Pohybové eskalace nabírají na síle a agresi. Válečnice buší provazy o zem, krouží s nimi nad hlavou a vyvolávají dojem jízdy na koni. Jsou jako divoké, nezkrotné klisny. Diváci jsou drženi v napětí a očekávání, odkud útok přijde. Vagnerová staví svou pohybovou kompozici na impulsivní, vědomě podchycené akci, na niž se interpretky dlouho připravují, poté rázně zaútočí a pomalu nechávají doznívat pohybovou frázi. Tato dynamická dráha hraje v choreografii stěžejní úlohu a ve finále pak dosahuje vrcholu, když performerky létají v prostoru zavěšené na pružných popruzích a jejich výpady zachycují v letu výkopy a hmaty asijských bojových umění. Prosviští i nad předními řadami diváků, divoce se vrhají na sebe i druhé, aby zmizely ve tmě, a na jevišti po nich zůstávají čtyři světelné výseče s visícími smyčkami. Síla jejich projevu si nezadá se silou mužů. Žádné slitování, téměř žádný klid, jen nervozita a lačnost po boji.
L. Vagnerové chtěla ve svém nejnovějším projektu odhalit, proč dělá násilí lidem potěšení, co je jeho příčinou a to se jí v konečném důsledku úplně nepodařilo. Amazonky byly národem, kterému vládly ženy. Cvičily se v boji, během služby ve vojsku zůstávaly pannami a teprve po skončení vojenské služby se vdávaly a rodily děti, přičemž stále ovládaly veřejnou sféru. Naopak muži zvládali domácí povinnosti, jaké jinde zastávaly vdané ženy.
V Amazonkách Lenky Vagnerové&Company sledujete především čtyři performerky – válečnice, které nevládnou ženskými zbraněmi, ovšem bez zjevných příčin prahnou po represi, a to bez přímého střetu s mužnými protějšky. Jejich úděl je přetaven do obrazů, v nichž nevítězí milost, ale nekonečná temnota lidských duší (v tomto případě jen ženských).
Psáno z premiéry 1. listopadu 2017, La Fabrika.
Amazonky
Koncept a choreografie: Lenka Vagnerová
Koordinátor bojových scén: Radek Mačák
Hudba: Tomáš Vychytil
Scénografie, kostýmy: Michal Heriban
Light design: Michal Kříž
Sound design: Andrej Jurkovič
Premiéra: 1. listopadu 2017
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 3x
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr