Anatomie touhy čaruje v pološeru s nepředvídatelností. Vyvolává silný vizuální a smyslový prožitek

Inzerce

V těsné blízkosti se publikum postupně nořilo do smyslů, do sebe sama, a to v součinnosti s vnějšími podněty, jakými byly například záblesky světla asociující elektrické výboje, ruchy, klesající tkanina evokující rozpínající se vesmírnou mlhovinu… Divadelně iluzivní průzkum impulzů vedoucích k nabuzení touhy se odehrával v časoprostoru zcela přizpůsobeném k získávání co nejsilnější multisenzorické zkušenosti. Celkovému vyznění právě napomáhal prvotní ponor do absolutní tmy a následně citlivá světelná kompozice odhalující nezbytně nutné. O silný dojem a znásobení myšlenkových podnětných otazníků se postaral text, skvěle přednášený reprodukovaným hlasem herečky Lenky Krobotové, a závěrečný živý zpěv samotného autora a interpreta.

Opuštění stereotypů
Anatomické panoptikum od prvních okamžiků ťukalo na iracionální složky všech přítomných. Doslovné i symbolické zanořování se do objektu lidské zvídavosti, tužeb i fascinace se odvíjelo v kombinaci objektové manipulace a provokace, dále za rozvolnění časově systematizovaného světa a oproštění se od nutného souladu logiky a kazuistiky. V ohnisku zájmu stálo tělo ženy, anatomická Venuše, univerzální bytost – Bytost. Před zraky vyvstávaly obrazy, vzdáleně připomínající styl Jana Švankmajera, ve kterých se přiznaně i „neviditelně“ odehrávala animace předmětů. Skryté nitky, kabely a táhla vyvíjely tlak i napětí, pod jejichž vlivem pak vyhřezávaly z útrob člověka vnitřnosti, volně interpretované jako zadržovatele a katalyzátory emocí.

Ve střetu s předsudky vůči dílu jako expozici ženského těla – objektivizaci ženy – se pro otevřenost vnímání estetiky a filozofického konceptu díla ukázalo jako nutné zohlednit možná historicko-vědecká, umělecká a poetická východiska. Práce francouzského souboru Le Choses de rien připomínala po staletí komunikovaná i zatracovaná odhalování tajů lidského těla, zobrazování ženské nahoty na malířských plátnech, metamorfózu materiality ve smyslu dekompozice tělesné schránky.

Anatomie touhy by obstála jako obřadné opouštění stereotypů týkajících se nahlížení na ženu a její tělo, obrazně cestou zbavování se jakýchsi těžkých chuchvalců, jimiž se po mnoho epoch tělo zanášelo i obalovalo.

Boris Gibé uchopil konkrétní voskový model ženského těla, jenž se k výuce anatomie používal od 18. století, a tento artefakt sloužící k navýšení atraktivity studia medicíny rozšířil o symbolické vztahové rovnice. Jednou ze zásadních se jevila spiritualita a erotika, ono ohledávání míst spouštějících touhu. Postupně původní ženské tvary mizely, zažité hranice padly a došlo na rozpínavost. Vnitřnosti byly vyjmuty, aby v autonomii našly nový způsob své existence. Spolu s tím se narušila genderová jednoznačnost. Došlo k vycizelování hmoty v kosmickou se silným nábojem jemnocitu proti patriarchálnímu uspořádání světa. Ne náhodou „z kulis“ povstal muž, korpus zmítaný i sevřený v sepětí sil a vlivů, podléhající gravitaci, prostorovosti i upínající se k nadpozemské lehkosti.

Projekt vtahující do sebe principy novátorského cirkusu, vizuálního umění, kinetické instalace, objektové animace či výtvarně-pohybové performance s nádechem baroka by mohl být zobecněn slovem rituál. Anatomie touhy by obstála jako obřadné opouštění stereotypů týkajících se nahlížení na ženu a její tělo, obrazně cestou zbavování se jakýchsi těžkých chuchvalců, jimiž se po mnoho epoch tělo zanášelo i obalovalo.

Komplexita scénického díla oscilovala na pomezí surrealistické vědecké demonstrace a esejistického formátu komponovaného fyzickou reaktivitou v návaznosti na veřejně pronášená slova. Snová zátiší psaná gesty, věcnými pohyby a následně s užitím závěsného systému i náročnějšími balančními prvky vytvářela krajinu bezpečné fascinace děním. Anatomie touhy je uměleckým dílem, deklarujícím svébytnost vidění Gibého, svým způsobem geniálně-šíleného. Propustí-li na danou chvíli diváctvo své analytické „já“ a otevře se přicházejícímu, pak samo sobě dláždí cestu k nezapomenutelnému prožitku, vyvolanému nejen viděným, ale především zachyceným smysly.

Psáno z představení dne 16. června 2026, uvedeného v rámci festivalu ARENA v Praze.

Anatomie touhy
Obsazení na turné:
Účinkuje/performuje: Boris Gibé
Manipulace: Marion Boire
Zvuk, světla a technika: Olivier Pfeiffer
Technická režie: Armand Barbet, Mathieu Duval
Překlad: Klára Metge
Hlas: Lenka Krobotová
Tvůrčí tým:
Koncepce, scénografie, režie: Boris Gibé
Vnější pohled a nahraný hlas: Elsa Dourdet
Choreografický dohled: Aragorn Boulanger
Dramaturgický dohled: Taïcyr Fadel
Zvuková realizace a počítačové programování: Olivier Pfeiffer
Nahrávka houslí: Anne lyse Binard
Realizace světla: Victor Egéa
Kulinářský koncept: Julien Lechevin
Textilní realizace: Marion Boire
Realizace anatomických doplňků: Audrey Veyrac, Martin Prieto
Technická koncepce a mechanické konstrukce: Florian Wenger
Návrh jisker: Arnaud Paquotte
Návrh a realizace elektrostimulátoru: Metalu.net
Programování světel: Lois Drouglazet
Technický návrh hlediště: Quentin Alart, Armand Barbet, Charles Bédin, Clara Gay-Bellile
Technická stavba hlediště: Quentin Alart, Adrien Alessandrini, Armand Barbet, Eric Capuano, Thomas Chassagny, Clément Delage, Daniel Ferreira, Baptiste Lachuga, Laurent Mulowsky
Stážisté: Ilona Dinis, Lena Bedel, Martina Monnicchi
Administrace: Laure Louvat
Produkce a distribuce: Julien Couzy