Der Prozess – Balet podle Kafky, tentokrát z Litvy

Román Proces Franze Kafky, prvně vydaný v roce 1925, stále více rezonuje se současnou dobou. Ač byl autorem odsouzen ke spálení, stal se jednou z mála knih, v nichž řada čtenářů a potažmo choreografů nachází inspiraci pro krystalizaci životních pocitů, neartikulovaných problémů a nezodpovězených otázek. Kafka do svého díla obtiskl své obavy, úzkosti a pocity viny. Neodbytné sebepozorování, které považoval za svou kletbu, dokázal převést do slov. Slovo je však tím spolehlivějším prostředkem lidské komunikace, čím obecnější je skutečnost, kterou sděluje, a je problematickým nástrojem v momentě, kdy má vyjádřit nejniternější pocity jedince nesdělitelné druhým. Z tohoto pohledu se pak volba roztančit Kafkovu předlohu jeví jako nevyhnutelná, neboť lidské tělo je schopné vyjádřit emoce a prožitky bez verbalizace – v něm mohou ožít a zhmotnit se asociace, které se za suše dokumentárním popisem podivných událostí Josefa K. skrývají. Proto se asi také Kafkův román stal inspirací pro Maura Bigonzettiho, jehož choreografii zařadil na konci stávající divadelní sezóny do repertoáru Balet ND Praha a Královský švédský balet nedávno uvedl ve světové premiéře verzi Jiřího Bubeníčka. Trojlístek soudobých tanečních zpracování doplňuje Martynas Rimeikis, jenž představil Der Prozess v rámci letošního festivalu Dance Brno s Litevským národním baletem.

28. 6. 2019 recenze

Der Prozess. Foto: Martynas Aleksa.

Autor Lucie Dercsényi

Krzysztof Pastor, umělecký ředitel tanečního tělesa z Vilniusu (jeho Nebezpečné známosti zařadily do programu baletní soubory Nd Brno a Národního divadla moravskoslezského v Ostravě), uvedl na debatě po představení, že sleduje mladé talenty a dává jim příležitost. Proto Rimeikis mohl před dvěma lety vytvořit svůj první celovečerní balet (v roce 1999 ukončil studium tance a v témže roce získal v souboru pozici sólisty). Začínající tvůrce našel dramaturgickou a uměleckou oporu ve spoluautorovi libreta Laurynasu Katkusovi, z něhož vycházela hudební skladatelka Marija Paškevičiuté. Ten se hlásí v elektronické kompozici k charakteristickým kratším motivům skladatele Bély Bartóka, který se v době vydání románu nacházel v plné tvůrčí formě a jehož intonační materiál se ve shodě s požadavky choreografa stal základem pro novou originální partituru.

Děj románu je v baletu sumarizován do dvou jednání a celkem osmi obrazů, „tragédii samoty“ absorbují dynamicky proměnné taneční plochy (po půl hodině, po pátém výjevu následuje přestávka a po ní se odehrává druhý akt v délce čtyřiceti minut). Uhrančivou pochmurnost inscenace podtrhuje scénografické řešení Marijuse Jacovskise, sestávající z šedých pojízdných panelů, které ohraničují hrací prostor, v němž se akcentuje šerosvit scénických pláten. Světelné štychy vytváří symbol kříže ve chvíli, kdy Josef K. hledá vysvětlení nedoložených obvinění u vězeňského kaplana. V tento moment zaznívá smířlivá strunná melodie doprovázející dialog hrdiny s mužem, u něhož (a Boha) hledá rozhřešení. Josef K. stojí vyděšen ve světelném kuželu, zvolna se otáčí, kruh se pomalu uzavírá…

Ale to už se ocitáme téměř ve finále dramatu, na jehož počátku se Josef K. probouzí ve svém pokoji a neznámí muži mu oznamují, že je obviněn a zatčen. Do dění vstupují další postavy románu: slečna Bürstnerová, správcová, mrskač, strýc, advokát a Lenka. S ní prožívá Josef K. milostné sblížení, poté co ho strýček přivede k advokátovi, který je jako jediný oblečen do bílých upnutých kalhot, košile a na hlavě má světlou paruku. Sedí rozvalen na schodech, v klíně mu leží Lenka. Vypadá jako zhýralec, kterému nic není opravdu cizí, přesto Josef K. u něho hledá vyjasnění oněch odpudivých podivností soudního řízení.

Mezi přejíždějícími šedými stěnami se pohybuje sbor tanečníků představujících bankovní úředníky a soudní tribunál. Coby spolupracovníci z banky jsou tanečníci oděni v tmavých oblecích a bílé balonové sukně partnerek kontrastují s černou barvou. V této jediné scéně vystupují tanečnice na špičkách, jinak je šedě oděný chór v měkké obuvi, což vyžaduje samotná choreografická struktura opírající se o akademické taneční tvarosloví, které narušuje v neoklasickém duchu zřetelně ovlivněném principy současných tanečních technik, bez výraznějšího propojení s podlahou.

V úvodu si Josef K. důkladně mne ruce, jedna důrazně jezdí po druhé. Právě práce paží je výrazným elementem celé choreografie, v rozličných úrovních a křivkách s nimi tanečníci pracují a ostře vystřelované ruce tvoří kontrapunkt propnutým pózám nohou. Ostré úhly paží doprovázejí výpady do prostoru, tanečníci si dlaněmi zakrývají ústa v němém výkřiku (či údivu?). Jsou semknutou masou, která nemá slitování a v hudebně rytmicky vygradovaném finále doslova pohlcuje Josefa K. do sebe. Vyčerpávající zápas skončil.

Der Prozess v nastudování Martynase Rimeikise dráždí a zneklidňuje, zachycuje v kostce spontánní fabulace i tryskající fond tvůrčí obrazivosti obsažený v literární předloze; je působivou paralelou vtíravého pocitu osamocení, které v současném světě technologických vymožeností možná pociťujeme více než kdy jindy.

Litevský soubor naplňuje dílo věrohodností, přináší mladistvý elán a energii. Jeronimas Krivickas tančil jistě a zachytil vyhrocené pocity a bezradnost protagonisty Josefa K. s výrazovou vyzrálostí. Technickou suverenitu a schopnost procítit nejen účast s hrdinovým zoufalstvím, ale i netečnost a chlad, zvládali všichni tanečníci do jednoho. Představení v Brně tak ukázalo, že v Litvě mají soubor s velikým interpretačním a tvůrčím potenciálem.

Psáno z představení 20. června 2019, Janáčkovo divadlo, Brno.

Der Prozess
Libreto: Laurynas Katkus a Martynas Rimeikis podle románu Franze Kafky
Choreografie: Martynas Rimeikis
Elektronické hudební fragmenty: Marija Paškevičuité
Scéna: Marijus Jacovskis
Kostýmy: Jurgita Jankuté
Světelný design: Levas Kleinas
Světová premiéra: 1. a 2. 12. 2017, Vilnius