Family Journey – Bizarní rodinka v dynamické pohybové smršti

Dvě ženy (Hyaejin Lee, Ioulia Zachari) a dva muži (Robert Anderson, Pavel Mašek) tvoří velmi netypickou rodinku. Jsou to sourozenci očividně jiných národností, kteří nemají ani matku, ani otce. Žijí pohromadě proto, že jim bylo řečeno: „Držte při sobě a budete ta nejšťastnější rodina. Nejšťastnější na celém světě.“ Křečovitě tedy udržují zdání a víru ve své štěstí vzájemným škádlením a vtipy, které jsou ale místy svou krutostí na hraně zábavy (nečekané zatahání za vlasy). Jako kdyby pouze neustálý smích byl zárukou vnitřního štěstí. Jako kdyby se báli zastavit a zamyslet se nad tím, zda jsou vnitřně opravdu spokojení. V jednu chvíli Hyaejin Lee předcvičuje jógu, protože „jóga přece dělá lidi šťastnými“, odpočítává nekonečnou výdrž v sedu na patách a plně se soustředí, zatímco ostatní sourozenci cvičení očividně flákají, ale pro zachování souladu rodiny si nedovolí nic namítnout.

V jiný moment kroutí svá těla do rozličných poloh a obličeje do roztodivných grimas na pokyn vůdce Roberta Andersona, jenž má nad nimi moc. Dozvídáme se, že mu byly dány do vínku zvláštní schopnosti. Všichni plně věří v jeho kouzla, i on sám se jimi dokáže obalamutit. Nabízí se tudíž i asociace s různými náboženskými hnutími, když všichni sborově recitují poučku: „Když si něco opravdu přeješ, tak se to splní…“ Tu posiluje i zanícené, láskyplné a lehce naivní vyprávění legendy o muži, který změnil jejich životy a kterého už přes 246 let neviděli. Manipulace, zaslepenost, žádný vzdor.

Mluvené slovo hraje v inscenaci prim, je nositelem významu. Ve výsledku však zabírá až příliš velkou plochu. Z úst Roberta Andersona, jenž se slova ujímá nejčastěji, naštěstí zní zcela zřetelná a dobře artikulovaná angličtina, byť jazyk stále může být pro mnohého diváka bariérou. Kdykoli se však tanečníci dají do pohybu, je na co se dívat. Choreografický rukopis Antona Lachkeho je svébytný. Dominují mu rychlé prostorové přesuny, dynamické, energií prýštící pohyby, které se nečekaně zjemní, až téměř zastaví. Jdou v souladu s hudební předlohou. Zvláště v úryvku z poslední věty Haydnovy Symfonie č. 92, který zazní během večera dvakrát, tanečníci jakoby závodili se smyčci, které se ozývají z reproduktorů. V jiných pasážích promlouvají i výrazem obličeje, který nabývá až surrealistických podob. Lachky respektuje jejich individualitu a rozvíjí jejich potenciál budováním odlišných charakterů. Hyaejin Lee je chvíli křehká, vystrašená, pološílená, naivní, dokáže v mžiku měnit výraz v obličeji. Ioulia Zachari rozvíjí své pohyby v ženštějším, smyslnějším stylu, má charakter kokety, který plně rozvine v závěrečné pasáži se šálkem plným údajně afrodiziakálního nápoje. Robert Anderson umí nejen mluvit, ale skvěle tančí a roli manipulátora zvládá s přesvědčením. Nejen když tahá za pomyslné nitky, na něž jsou uvázáni jeho sourozenci, je i sám sobě loutkou. Se supěním rukou nadzvedává koleno, aniž by se ho dotkl. Zdá se, že nejméně výraznou roli zastává Pavel Mašek, který přitahuje pozornost hlavně tím, že je jediný z interpretů polonahý, jen v saku a slipech. Prostor vyřádit se dostane až v závěru, kdy opojný mok, který uvede jeho tělo do sexuálního transu, vypije do dna.

Tanečnice jsou oděny do barevných šatů, muži mají bleděmodrá semišová saka. Pestrost kostýmů vyniká na holé světlé scéně, kde se jen na zadní stěnu promítají a proměňují v jednoduché grafice (Jiří Votruba) městská panoramata, což je jediná zřejmá souvislost s v programu zmiňovanou Prahou. Dění na scéně však pohlcuje plnou pozornost, energie vložená do této originální scénografie se míjí účinkem. Family Journey je svým způsobem lehce bláznivou podívanou, která ve vás vyvolá místy úsměv na rtech, či dokonce smích. Pobaví a přitom nabídne náhled na zajímavé aspekty dnešního životního stylu podané kvalitními tanečníky v dobře zpracované choreografii.

Psáno z premiéry 3. listopadu 2017, divadlo Ponec.

Family Journey

Koncept, choreografie: Anton Lachky, Eleonore Valère
Kostýmy: Agáta Seeháková
Grafika scény: Jiří Votruba
Animace: František Pecháček
Světelný design: Jan Tomšů
Premiéra: 3. listopadu 2017