Human Locomotion aneb Úžasná show prostoru a pohybu
Co se stane, když dáte scénografovi a choreografovi zelenou a slepíte výbuchy jejich fantazií do jednoho životního příběhu? Získáte fascinující kaleidoskop pohybů a tvarů, vzrušující materiál k tvůrčímu experimentu, který pulzuje pod rukama a nesnadno se krotí i zaběhlému tvůrčímu týmu. Pohybová hříčka Human Locomotion předvedla v Laterně nádherný dialog taneční a výtvarné složky, úžasnou podívanou prostoru a pohybu. Obrazový svět autora scény a kostýmů Jakuba Kopeckého a taneční nápady choreografa Jana Kodeta dirigovalo režisérské duo Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský).
Inspirací k celému představení byly chronofotografie slavného amerického fotovynálezce Eadwearda Muybridge. Fascinace zachycením okamžiku, který je lidským okem nespatřitelný, se stala „výkopem, inspirací, míčem, do kterého se kopne a člověk za ním někam běží a pozoruje, kam až se dokutálí". (Martin Kukučka v rozhovoru pro TA.) Autory dovedl od fotografií k osobnosti a životnímu příběhu člověka Nového světa na sklonku 19. století. Zvědavost a fascinace technologií, která předčí lidské smysly, zabarvily citový život vynálezce černobílými odstíny. Chladná a vypočítavá vražda milence jeho ženy, následné uvěznění a zproštění viny jej dovedly k soustředěné práci, díky níž vděčíme za objevy v oblasti fotografické i filmové technologie. Posedlost důkazem, zda má kůň ve cvalu všechny čtyři nohy ve vzduchu, naplnila Muybridgeův život odhodláním i oběťmi. Jeho dojemný příběh je divákům předkládán s notnou dávkou cynismu a dekadence, která zanechává romantický patos.
Navzdory propagačním vizuálům k představení hemžícím se Muybridgeovými sekvenčními fotografiemi se během představení chronofotografie téměř neobjeví. Jejich funkce klíčové inspirace tak zůstává divákům spíše skryta a do popředí vystupuje milostný trojúhelník ztvárněný herci (Marek Daniel, Zuzana Stavná, Jakub Gottwald) a jejich emoce prezentované pěti páry tanečníků. Jako tahy štětcem po plátně doplňuje umně Kodet svými kreacemi měnící se obrazy Kopeckého. Kreativní scéna je neustále v pohybu – kulisy migrují jevištěm, sjíždí na tazích, sklápí se na jevišti, vytváří jednoduše a věcně oddělené světy, nálady, dojmy, neruší však jevištní akce, naopak je posilují svou určitostí a zároveň vzdušností. Scéna spolu s příběhem dynamicky roste, nenudí ani se neopakuje a je zajisté nejpovedenější složkou představení. Jednoduše efektní a vyzývavé kostýmy dokonale ladí s exponovanou scénou, černobílý svět Eadwearda Muybridge je jen občas narušován fialovými elementy (major Harry Larkyns, polstrování pokoje Flory, který je zároveň temnou komorou apod.).
Tanec jako by byl součástí výtvarné stránky, jemně dokresluje nálady a rozpoložení hlavních postav. V mnoha obrazech využil Kodet možnost svobodné tvorby a rozvinul pestré originální pohybové nápady. Především ve sborových scénách nechal opět vyniknout svůj choreografický talent v práci s dynamikou a vrstvením pohybu, který připomínal kouzelnou souhru symfonického orchestru. Zjevné nadšení z vynalézání nových pohybových tvarů trochu opadlo v dějově popisnějších částech (např. duety znázorňující dopisování mezi ženou a milencem). Zvláštním tanečním kouskem byla ilustrace dostihu v podání tanečnic s koňskými hlavami – na půl cesty mezi parodií, klišé a snahou o precizní tvary, z nichž ani jedno nevyznělo dostatečně přesvědčivě. Ale i tak bylo z představení cítit větší choreografickou sebejistotu a radost z tvůrčí práce menších forem než z jeho dějových baletů (Zlatovláska, Čarodějův učeň). Velkým trumfem v rukávu pak byli jeho taneční interpreti, kteří navíc beze zbytku přenesli vibrující energii svých osobností do hlediště.
Dokonale výtvarné pohybové show však přesto chybělo něco víc. Vzrušující materiál zůstal v mnohém nevyužit, skvěle vyprávěný příběh se nedočkal vrcholné pointy. Závěrečné scény vyžadující pádnou zkratku se rozmělnily v mnohobarevné puzzle s více otevřenými konci a řada diváků si musela po zavření opony domýšlet, jak to vlastně všechno dopadlo. Téma milostného trojúhelníku se pro tah celého představení brzy vyčerpalo a genialita Eadwearda Muybridge zůstala neznalým skryta, stejně jako ona marně dychtivě očekávaná fotografie koně v letu. Místo rostoucího napětí prvotní nadšení pomalu během večera spíše vychladlo a absencí velkolepé tečky a katarze zanechalo dojmy z představení trochu neutěšené vzhledem k očekávání, která vzbudil přístup k jeho ztvárnění. Přesto je Human Locomotion krásným zážitkem plným divadelní inspirace, hry a experimentu, který pobaví.
Human LocomotionRežie: Skutr (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)
Choreografie: Jan Kodet
Scéna: Jakub Kopecký
Hudba: Petr Kaláb
Projekce: Jakub Kopecký, Lunchmeat
Kostýmy: Jakub Kopecký, Jana Morávková
Premiéra: 6. 2. 2014
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Lucie Kocourková
Nabízím background k diskusi v článku, kde jsem na Opeře Plus výběrem některých základních pouček z materiálů a…Nekorektní recenze