Improvizace jako prostředek poznávání světa. Slavnostní událost pořádaná CreWcollective se mimořádně vydařila

Inzerce

O proměnách přátelství

V anotaci k představení Pošli pohled odněkud, kam nepojedeš se dozvídáme, že předmětem zájmu je přátelství. Autoři si kladou otázku, jak příchod jejich dětí na svět poznamenal jejich (spolu)bytí, zda zůstali stejní jako před touto událostí a zda může být společné vzpomínání oporou pro jejich další společná dobrodružství.

Zdaleka nejsem nekritickým příznivcem představení slibujících reflexi mateřství či otcovství. Strukturovaný, intelektuálně vystavěný taneční esej prostřednictvím tohoto tématu však otevřel prostor pro promýšlení překvapivých souvislostí. Ukázalo se, že improvizace a koncepty vývoje dítěte, předsymbolické formy komunikace či nesrozumitelná řeč a koncept přátelství mohou mít společné rysy. Představení totiž stírá hranice mezi komunikací, ještě nezformovanou dětskou řečí či těžko vyslovitelným. Ukazuje, jak se jazyk prolíná s pohyby a emocemi, evokuje pocity zranitelnosti a důvěry. Jeho myšlenkový svět nás zavedl daleko za jakoukoli dosavadní osobní zkušenost. Tanečnice Jana Novorytová a Mish Rais již dříve společně založily soubor pod názvem Částečné znejistění. Jejich první stejnojmenné představení si rovněž sofistikovaně pohrávalo s jazykem, propojovalo pohyb a řeč. Zdá se tedy, že autorky v určitých ohledech plynule navazují na své předešlé dílo.

Představení uvedené v Žižkostele se skládalo z předem zaznamenaných vzpomínek, které se postupně zjevovaly, prolínaly se a prodíraly fikčním prostředím, aby se posléze propojily v širší proud vyprávění. Dvě tanečnice sedící u stolku v křeslech na znějící slova jemně reagovaly pohybem, jejich těla byla archivem naplněným emoční pamětí společné minulosti. Krátké prožitky nepostrádaly vtip, byly pronášené s lehkostí, současně se však dotýkaly podstaty přátelství i vzájemného sdílení. Po nějaké chvíli se jemně naznačené pohyby, jež nebyly ještě plně vyjádřeným úsilím, začaly vyvíjet v tanec založený na principech okamžité kompozice. Tanečnice postupně objevovaly prostor, jejich pohyb se stával konkrétnějším a expresivnějším. Pohyby doprovázely nesrozumitelným mumláním či zvuky. Tanec vycházel z přítomného okamžiku, z všímavosti a kultivované pozornosti. Jakkoli obě dámy zjevně oplývají schopnostmi založenými na znalosti technik současného tance, tanec nebyl prázdnou manifestací těchto technik.

Na scéně se brzy objevil také hudebník a performer Václav Kalivoda a vše rámoval světelnou režií a projekcí umělec a light designer Pavel Havrda. Každá z akcí performerů zde měla své místo. Představení se vyznačovalo jasně danou strukturou, nastavenými pravidly a principy. V pohybu Jany a Mish jsme viděli převážně rytmizaci času a komponování prostoru (méně už práci se změnami síly/váhy), jimiž se podle Labanovy analýzy pohybu vyznačuje probuzený a mobilní stav (převládá čas a prostor nebo plynutí a prostor, chybí síla/váha) a drive vize (spojení času, plynutí a prostoru pohybu, chybí síla/váha). Převládání těchto kvalit je u okamžité kompozice nasnadě: Laban spojuje faktor prostoru s pozorností a myšlením a faktor času s intuicí a rozhodováním, což jsou zároveň základní předpoklady pro možnost okamžitě komponovat.

Z hlediska pohybového vjemu převládalo vzrušení (impulz vychází zevnitř), stimulace (odpověď na vnější podnět), povznesení či relaxace nad snovými, depresivními nebo vášnivými pohyby, což dodávalo představení lehkost a vitalitu. Zvuky však byly temnější, vytvářely příjemný kontrast, vrstevnatost a hloubku akcí. Kalivoda s Havrdou uplatnili abstraktnější, poetičtější přístup, jenž vychází již z charakteru médií, se kterými pracují.

V některých částech na sebe performeři vyloženě reagovali, pohyby, gesty, zvuky i obrazem. Vznikaly obrazy nebo momenty zastavení, vyčkávání nebo opakování, které však nikdy nebylo úplně stejné. Občas se reakce objevovaly v kontrastech nebo vědomé rezistenci vůči návrhům druhých. Díky nezvykle členitému prostoru se akce samovolně rozpadaly, performeři se ztráceli a zase se objevovali.

Na improvizovaném tanci je fascinující, že nelze přesně rozkódovat motivace, touhy či strategie, podle kterých se performeři rozhodují. Někdy jsem se domnívala, že jsem cosi signifikantního zachytila, ale brzy se ukázalo, že jistotu mít nemůžu. Tvorbu založenou na improvizaci lze (často) vnímat a prožívat jako něco, co se může vztahovat k čistému smyslovému vjemu, jenž nic neznamená. Člověk může pociťovat dopad obrazu, zvuku nebo barvy dříve, než jim vědomě připíše symbolický význam. Na tento počáteční stav, ve kterém se nedostává ke slovu aktivní interpretace, můžeme pohlížet jako na potenciál pro vznik významu, jenž se dostaví teprve později. Tato klouzavá, nepředvídatelná, nezachytitelná struktura pohybu a ostatních akcí nás diváky drží pozorné a zvědavé, a zároveň vyzývá k aktivní participaci na prožitku a spoluvytváření toho, co probíhá.

Přibližně v polovině představení jsme viděli, jak se objekty, křesla, převracejí nebo dochází k jejich naklonění. Jako by se po narození dětí obracel svět naruby, přátelství sklouzávalo po šikmé ploše. Předměty zde hrály zásadní roli, úzce souvisely s tématem, se kterým představení pracovalo. Zatímco objekty opakovaly akce a interagovaly s performery, vznikal dojem vzájemné propojenosti a nevyhnutelnosti, protože předměty byly naplněny vlastní schopností konat, přetvářet a měnit prostor kolem nás, jakkoli to může znít překvapivě.

Z reproduktoru také chvílemi zaznívalo dětské žvatlání dětí obou tanečnic. Kdyby je tvůrci využili pouze jako efekt, snadno pochopitelnou asociaci, podnět k zamyšlení by to nebyl. Jakmile však propojíme myšlenku komunikace matky a dítěte a nepotřebu slov pro porozumění mezi přáteli, otevíráme zajímavý potenciál interpretačních možností tohoto představení. Předjazykové prožívání v raném vývoji dítěte probíhá totiž spíše skrze tělo a pohyb než slova. Psychoanalytik Daniel Stern mluví o tzv. vitalitních formách, jež prostřednictvím dynamických interakcí dítěte a matky určují vývoj jedince a ukotvují ho ve světě. Koncept vitality je proto užitečným rámcem pro pochopení dynamiky lidské interakce a prožívání, jak v každodenním životě, tak v oblasti performativních umění, kde vitalitní formy často tvoří emocionální základ komunikace mezi performery a diváky.

Zmíněné používání mumlání, nejasné zvuky a řeč, které obohacují lidskou zkušenost někdy silněji než přímá komunikace, pak evokovaly neporozumění či nevědomé procesy a vytvářely hutnou texturu pro tušení něčeho, co se opět skrývá za jazykem či instrumentálním rozumem (pojem, který ve 20. letech 20. století zavedla skupina sociologů a filosofů označovaná jako frankfurtská škola). Nejasná sdělení pak ve vztahu k přátelství mohou znamenat i porozumění beze slov. Intimitu a důvěru, nevyslovitelné pouto, emoční propojení nebo možnost projevit se beze strachu. Což nás znovu vrací k dětem, u nichž mé úvahy začaly. K dětem společně žvatlajícím a radostně, bez předsudků, experimentujícím s jazykem, smyslem, vyprávěním.

Improvizace nás tak přibližuje k předsymbolické formě smyslu, v níž může společně existovat více hlasů nebo vyprávění, jak říká kanadský filozof, zabývající se ve svém díle fenoménem tance, Brian Massumi.

Odtud je pak možné vystavit se zranitelnosti, jemnosti, váhání, sdílené historii – citliví improvizátoři vědí, jak zachytit proud a stavět na tom, co se v daném okamžiku děje. A dodejme, odtud možná pochází i humor, jenž často vycházel právě ze hry s existujícími strukturami či očekáváními – ať už šlo o převrácení, posunutí či pokroucení již známého vtipu, nebo chytré pozorování prostředí.

Křest knihy

Publikace Tajně naživu / Secretly Alive s podtitulem Perspektivy vtělené zkušenosti v taneční improvizaci (Embodied Perspectives on Dance Improvisation) se jistě dočká samostatných recenzí. V Žižkostele jsme ale měli možnost vidět zahraniční osobnosti, které v předtočených medailoncích, jež se vyjadřovaly ke knize kladně, zdůrazňovaly globální dosah projektu a projevovaly nadšení z toho, že byl úspěšně završen.

Jde o první významný mezinárodní výzkumný projekt zabývající se improvizací v kontextu tance. Zaznamenává svědectví doby, tvorby a myšlenkových konceptů dědiců postmoderního tance 60. a 70. let 20. století. Přináší jedinečný historický kontext, jenž reflektuje také kulturní, politický, společenský a filozofický rozměr postmoderní avantgardy a její přesah do dnešní doby.

Knihu performativním aktem pokřtily tři osobnosti české taneční a hudební scény – Marie Kinsky, Lucia Kašiarová a George Cremaschi, aktu se účastnily také všechny tři autorky knihy Mish Rais, Mirka Eliášová a Lizzy Le Quesne. Křest rovněž odkazoval k probíhající složité situaci ve světě a vyjadřoval naději, že právě v knize analyzovaná forma tance se může stát cestou ke změně společnosti. Tento přístup k tanci je v knize podrobně reflektován v závěrečném eseji s názvem Taneční improvizace jako prostředek politického zkoumání. Považuji jej za jeden z pilířů knihy, který ozřejmuje emancipační roli, nové perspektivy a možnosti tance daleko přesahující jeho estetickou funkci.

Uvedení teoretických úvah autorek knihy do praxe jsme následně měli možnost zakusit na vlastní kůži. Na jevišti se sešlo asi 30 tanečníků, profesionálů i těch, kteří se improvizaci věnují ve svém volném čase, zkrátka proto, že je baví. Už „postupné rozcvičování“ účastníků bylo pro mě fascinující. Ze začátku šlo o jemné a nenucené přelévání energie těl mezi diskusí a občerstvením a pozvolně se budoval dynamicky nabitý prostor, v němž bylo vše možné a záleželo na každém detailu. Tanečníky doprovázela skupina hudebníků, světelný design měl opět v péči Pavel Havrda.

Nejprve se vytvořené skupiny v krátkých tanečních sekvencích představily, diváci poté losovali jména a určovali délku výstupu, počet performerů a hudebníků na tanečním parketu. Každé tělo, každý přístup k pohybu a zvuku, každé vyjádření nacházely v nehierarchickém, vitálním a svobodném projevu své opodstatnění a místo.

V knize detailně popsané principy, jako jsou pozornost, participace, vtělená přítomnost, uvědomění si těla, mnohost přístupů, nesouzení a neposuzování, radost, hra, choreografování okamžiku, demokratičnost, sdílení, prostor a respekt pro odlišnost druhého, se zhmotňují před očima. V nespočtu interakcí na sebe účastníci reagují v reálném čase. Při vzájemném napodobování pohybů se rozvíjí sociální poznávání, synchronizací se posiluje solidarita, katalyzátorem organizování struktury kolektivu je rytmus, vzájemné naladění zdůrazňuje jak individualitu, tak soudržnost.

Večer v Žižkostele bych nazvala oslavou. Oslavou toho, že je možné představit si svět, kde se lidé nestaví proti sobě, namísto toho spolupracují, drží při sobě, rozvíjejí se a podporují své schopnosti. Sdílím-li s někým v takovémto nastavení mysli i těla taneční parket, nezůstávám stejným, procházím proměnou. Improvizace je tak zároveň cesta k tomu, jak se při tanci nevyčerpat. Viděla jsem to na všech zúčastněných. Nejvíce na Janě Novorytové, jak z ní po celoročním pracovním maratonu (a jistě vyčerpávajícím dnu) spadla tíže a vběhla na taneční parket. Po celou dobu z ní sálala energie, radost, vitalita. Přenesly se asi nejenom na mne…

Psáno z představení 20. prosince 2024 v Komunitním centru Žižkostel.

Pošli pohled odněkud, kam nepojedeš
Koncept: Mish Rais
Tanec, slovo, věci: Mish Rais, Jana Novorytová, Václav Kalivoda
Hudba a hra na trombon: Václav Kalivoda
Video instalace a světelný design: Pavel Havrda
Zvukové stopy: Vratislav Hubička
Premiéra: 26. 9. 2024, Klub Leitnerova Brno
Pražská premiéra: 20. 12. 2024, Žižkostel