Ji.hlava zahájila filmem o Jiřím Kyliánovi. Podmanivý Návrat do neznámé země hledá podstatu tvorby i partnerství

Jiří Kylián se v něm ocitá před kamerou v situaci, která je pro jeho dosavadní veřejný obraz nezvyklá. Tentokrát není pouze choreografem, jehož dílo sledujeme z hlediště, ani tvůrcem, o němž vypovídají jiní. Stává se tanečním partnerem Sabine Kupferberg, německé tanečnice, s níž sdílí více než padesát let osobního i uměleckého života. Jejich dialog se většinou neodehrává prostřednictvím slov. Vede jej tělo, pohled, gesto, blízkost i vědomí proměny, kterou přináší čas.

Právě v tomto posunu spočívá jeden z podstatných rozměrů filmu. Neusiluje o další shrnutí Kyliánovy kariéry ani o přehled jeho tvůrčího odkazu. Místo toho hledá způsob, jak přiblížit něco z vnitřního světa, z něhož jeho tvorba vyrůstá. Vznikal šest let, přičemž samotná práce ve střižně (střih Šárka Sklenářová) zabrala celý rok. Dlouhé zrání se odráží ve výsledném tvaru, který dává jednotlivým záběrům čas a nesnaží se diváka vést jedinou, předem vyznačenou cestou.

Film s tímto prostředím zachází jako s plnohodnotnou součástí svého vyprávění. Písečné duny, otevřený horizont a proměnlivost přírodních živlů nejsou jen působivým vizuálním rámcem. Vytvářejí prostor pro úvahy o pomíjivosti, paměti a vztahu člověka k místu, které považuje za svůj domov. Krajina zde nefunguje jako ilustrace předem formulovaných myšlenek. Její význam vzniká v souvislosti s přítomností obou protagonistů a s pohybem, jímž na ni odpovídají.

Sabine Kupferberg jako partnerka i samostatný hlas

Zásadní roli ve filmu hraje Sabine Kupferberg. Není pouhou průvodkyní Kyliánovým životem ani postavou, jejímž prostřednictvím by byl vyprávěn příběh slavného choreografa. Je jeho partnerkou v tvorbě i v životě, samostatnou uměleckou osobností a druhým hlasem společné zkušenosti.

Více než padesát let soužití a spolupráce se tu neobjevuje jako biografický údaj, který by měl dodat příběhu na výjimečnosti. Je přítomné v samotném způsobu, jakým spolu oba protagonisté komunikují. Jako by se část jejich dialogu odehrávala na úrovni, která slova nepotřebuje.

Tento vztah zároveň není idealizovaným obrazem dokonalého souznění. Dlouholetá tvůrčí spolupráce předpokládá hledání, pochybnosti, nesouhlas i opakované zkoušení. Společný umělecký jazyk nevzniká jednou provždy, ale neustále se proměňuje. Film dává nahlédnout do partnerství, v němž se profesní a osobní zkušenost vzájemně ovlivňují a nelze je od sebe jednoduše oddělit.

Film, který ponechává prostor

Návrat do neznámé země se nesnaží Jiřího Kyliána definitivně vysvětlit. Jeho osobnost nepřevádí na soubor vlastností a jeho tvorbu neodvozuje z několika jednoznačných životních událostí. Místo toho nabízí možnost přiblížit se k člověku, jehož umělecký jazyk je sám založen na schopnosti sdělovat i to, co nelze snadno pojmenovat.

Když se 5. května 2016 konala předpremiéra ve Velkém sále pražské Lucerny, film představila patnáctičlenná delegace v čele s Kyliánem a Kupferberg. Následovala diskuse, během níž Marek Eben položil Sabine otázku, jaké slovo Jiří při společné práci používá nejčastěji. Její odpověď – „Ne, takhle ne“ – vnesla do večera humor a připomněla, že za výsledným dílem stojí také každodenní hledání a schopnost znovu začínat.