Judson Church is Ringing in Harlem – Imaginativní historie Trajala Harrella

Festival současného umění 4+4 dny v pohybu, jehož 24. ročník proběhl v Praze ve dnech 4. až 12. října, se již tradičně zaměřuje na současné výtvarné umění a alternativní divadlo s různými přesahy. Taneční komunita tomuto festivalu vděčila od jeho počátků za pravidelné představování mnohdy experimentálních zahraničních děl, nabízejících také zajímavé formy a kombinace současného tance. Právě taková díla se poslední dobou stávají trendem a jsou čím dál více k vidění i na festivalu Tanec Praha a v české umělecké produkci.

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell, Thibault Lac). Foto: Ian Douglas.

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell, Thibault Lac). Foto: Ian Douglas.

Co by, kdyby…?

Jedním z vrcholů letošního festivalu 4+4 pro taneční publikum bylo dílo Judson Church is Ringing in Harlem (made to measure) / Twenty Looks or Paris is Burning at the Judson Church. Americký choreograf Trajal Harrell zde totiž konceptuálně propojil dva významné okamžiky nedávné taneční historie: raný postmoderní tanec a vogueing. Tyto dva zdánlivě neslučitelné taneční styly vznikly nejen na opačných koncích Manhattanu, ale i ve zcela odlišném společensko-uměleckém kontextu. V Praze uvedená inscenace je součástí osmidílného cyklu Twenty Looks or Paris is Burning at the Judson Church, obsahujícího díla různých formátů a velikostí od XS po XL. Patří sem například Harrellovo pětadvacetiminutové sólo (verze XS), ale také internetová publikace ve stylu časopisu Vogue (verze XL). Všechny verze vycházejí ze stejné základní otázky, kterou si autor položil na začátku svého uměleckého výzkumu: „Co by se stalo, kdyby v roce 1963 někdo z vogue komunity harlemských tančíren přijel do Greenwich Village a vystoupil v Judson Church spolu s ranými představiteli americké postmoderny?“ Část Judson Church is Ringing in Harlem, verze made-to-measure, jako jediná ze série pracuje s inverzní ideou: „Co by se stalo, kdyby někdo z Judson Church vyjel nahoru do Harlemu a ocitl se na místním bále?“

K podobnému kontaktu nikdy nedošlo, proto je Harrellovo dílo fikcí. Ta je ale podložená důkladným výzkumem, znalostí historických okolností i formálních postupů jednotlivých stylů. Jak bylo naznačeno, taneční styl vogue se vyvinul v harlemských tančírnách; jejich účastníci, většinou Afroameričané či Jihoameričané a členové LGBT komunity, zde soutěžili v promenádách inspirovaných módním molem. Chůzi modelek postupně rozvinuli v taneční styl se specifickou formou, technikou a estetikou. Tento fenomén se proslavil díky dokumentu z roku 1990 nazvaném Paris is Burning. Jedná se tedy o styl primárně nedivadelní, je to vlastně soutěžní disciplína a zábava, bytostně spojená s určitou komunitou.

Naopak tvorba umělců prezentujících v odsvěceném kostele Judson Church, mezi něž patřili Yvonne Rainer, Steve Paxton, David Gordon nebo Deborah Hay, přímo reagovala na vývoj divadelního tance. V reakci na techničnost a spektakulárnost moderního tance se obrátili ke každodennímu pohybu, jako je chůze nebo sezení na židli, a k naprostému minimalismu v projevu. Kladli důraz na proces tvorby místo na produkt, improvizaci.

Judson Church is Ringing in Harlem (Thibault Lac, Ondřej Vidlář). Foto: Kiki Papadopoulou.

Od meditace ke katarzi a zpět

Otázka, co by se stalo, kdyby se tyto dvě komunity setkaly a společně tvořily, je tedy značně provokativní. Krása umění spočívá v tom, že může – na rozdíl od historiografie – s takovouto otázkou spekulovat a vytvořit alternativní svět, alternativní historii.

Harrell přistupuje k oběma stylům s respektem, zdůrazňuje jejich významné a významové prvky, nejedná se ovšem o imitaci. Choreograf dodal dílu další rovinu tím, že si jako formální rámec zvolil průběh křesťanské bohoslužby afroamerických věřících, kterých se jako dítě účastnil. Tento vliv, pro evropského diváka méně čitelný, objasnil autor při debatě po představení. Spočívá ve zdlouhavém, meditativním úvodu, během něhož věřící zpytují své svědomí, graduje v extatických zpěvech a uzavírá se opět meditací, modlitbou. Analogicky začalo představení dlouhou minimalistickou sekvencí, při níž tři interpreti v černých tunikách postupně usedli na židle v prázdném bílém prostoru. Zdánlivá fyzická nečinnost mužů na scéně byla vyrovnána jejich vnitřními emocemi, které projevovaly ve výrazu i pozicích těla. Trajal Harrell se choulil v zadní části scény, třásl se a brečel. Ondřej Vidlář (český tanečník spolupracující s Harrellem několik let) seděl klidně a vyrovnaně, Thibault Lac upřeně pozoroval publikum. Scénu podkresloval příjemný hudební mix jazzu a blues, rytmické piano a zpěv. Interpreti si postupně z textů písní vybírali slova či věty a opakovali je jako ve smyčce, zpívali, dodávali jim odlišnou emocionální zabarvenost. Zejména Lac předvedl fascinující proměnu tváře z téměř děsivého zírání do radostného smíchu a vzápětí do sžírajícího smutku. Minimalismus, repetitivnost a jistá neproniknutelnost do motivací performerů nenechala nikoho na pochybách, že jsme se ocitli v imaginárním Judson Church. Nešlo ovšem o imitaci či dokonce parodii, prožitek byl znatelně skutečný a hluboký. Pomyslná cesta na sever Manhattanského ostrova se uskutečnila jedním rázem, když hudba nasadila hbitější a dunivější beat. Tanečníci se rozehřáli jednodušší chůzí ve stylu vogue, načež se čím dál tím více odvazovali. Každý z nich interpretoval tento styl po svém, důsledná imitace nebyla záměrem – i když fyzické dispozice a pohyby Thibaulta Laca by v Harlemu jistě obstály. V nejvyšším bodě opustili od formálních pohybů a extaticky poskakovali a běhali po scéně do rytmu za výkřiků „Conceptual dance is over“ nebo „Work! Don’t think!“, expandovali též do publika. Znázornění totálního fyzického odvazu a „blbnutí“ vážných konceptuálních umělců konečně rozvibrovalo i obecenstvo, místy se ozývaly výbuchy smíchu. Ve třetí části více než hodinového díla se pomyslní představitelé postmoderny vrátili zpět do svého habitatu. Choreografie se tedy uzavřela podobnou meditací, jíž byla zahájena. Vliv harlemské návštěvy se zdánlivě vypařil… ovšem v pulzujících pohybech Harrellova závěrečného tance bylo čitelné, že tento kontakt a prožitek přece jen zanechal svou stopu.

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell, Thibault Lac). Foto: Kiki Papadopoulou.

Dramaturgicky soudržné dílo obsahovalo nejen historické reference, samy o sobě zajímavé, ale především jejich kritické čtení a uměleckou, imaginativní interpretaci. Skrývá se za nimi dlouholetý výzkum a zkušenosti. Choreograf si pohrával s hudebními referencemi, když ranou postmodernu podkreslil afroamerickou nebo country hudbou, která jí dodala rytmus a jasnější náladu. Na druhou stranu, někdy se mohla stát až příliš deskriptivní. Poukázal jak na hloubku emocí skrze minimalistický projev tváře, třes těla, opakované pohyby a slova, tak na okamžik osvobození v kontextu tančírny. Zdlouhavost první a třetí časti mohla být až nepříjemná – umožňovala ovšem jisté napojení na náladu a emoci na jevišti. Harrellova alternativní historická skica byla zkrátka poučnou i zábavnou úvahou na téma „co by, kdyby“.

 

Psáno z představení 11. října 2019, divadlo Ponec, Praha.

 

Judson Church is Ringing in Harlem (made to measure) / Twenty Looks or Paris is Burning at the Judson Church

Choreografie a produkce: Trajal Harrell
Tančí: Trajal Harrell, Thibault Lac, Ondřej Vidlář
Kostýmy: complexgeometries
Zvuk: Trajal Harrell
Premiéra: 11. 10. 2012, Dancespace Project, New York

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x


Fotogalerie

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell, Thibault Lac). Foto:  Ian Douglas.

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell, Thibault Lac). Foto: Ian Douglas.

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell, Thibault Lac). Foto: Marta Górnicka.

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell, Thibault Lac). Foto: Marta Górnicka.

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell). Foto:  Ian Douglas.

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell). Foto: Ian Douglas.

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell, Thibault Lac, Ondřej Vidlář). Foto: Kiki Papadopoulou.

Judson Church is Ringing in Harlem (Trajal Harrell, Thibault Lac, Ondřej Vidlář). Foto: Kiki Papadopoulou.

Témata článku

Judson ChurchParis is BurningTrajal Harrellvogue

Divadlo Ponec

Tanec

Festival 4+4 dny v pohybu

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: