Tvůrci inscenace Českým hrdinou tematicky navazují na předchozí inscenaci Commander. Společné je oběma dílům téma manipulace a radikalizace. V Commaderovi šlo o děti, teenagery a jejich zneužívání v kyberprostoru a v Českém hrdinovi jde o seniory a jejich manipulaci v prostoru veřejném. Jde tu ale také o venkov. (Hned druhý den po představení jsem se ocitla jako turistka v pohraniční vesnici. Byl už večer, svítilo veřejné osvětlení, vesnička byla upravená a za evropské dotace pěkně modernizovaná. Ve všech domech tma, ačkoli nebylo nijak pozdě, nikoho jsem nepotkala, snad ani pes neštěkl. Ves duchů, pomyslela jsem si. Kam se všichni poděli? A koho tady volí?).
Venkovský kolorit je v inscenaci bipolárně prolnut s mediálním světem, a to geniálně jednoduše pomocí výřezu prostoru trochu připomínajícího kulisu televizního studia s příslovečným greenscreenem, trochu zahrádku s anglickým trávníkem, ale zastoupí i sednici v domku. Zkrátka zelená krabice pro všechno. Sem na začátku vpadne náš hrdina v podání Andreje Štepity v manšestrácích s kšandami, s ponožkami v sandálech, francouzskými berlemi. Není invalidní, je virtuózní. Vystřihne neurotické stepařské číslo, které neumím popsat, a naštěstí jej zopakuje tolikrát, že si diváci jeho rytmický stand up dosyta užijí. Co to ale říká? V kontextu tématu poutá pozornost, jeho schopnosti jsou větší, než se na první pohled zdá. Je směšný i fascinující zároveň. Dočolomanský opět pracuje s pro sebe typickou vypjatou stylizací – gestické črty, vyvrácené pózy těla, vratkost, rychlost, ale i plíživost. Pohybově působí postavy groteskně, ale k smíchu nejsou. Prostorem prošmejdí další bytosti, mihnou se, naznačí svoji funkci a zmizí. Někdy jde o reprezentanty venkova, někdy o figury v hnědých oblecích v pozadí – manipulátory, našeptavače, a všichni spolu koexistují, sdílí prostor a navzájem se potřebují. Vzájemnou závislost ztělesňuje jejich krkolomné poponášení, instalování se do prostoru, párová akrobacie, hledání cesty systémem vedení slepého…
V čtení situací musí být divák pozorný, režie je stručná, na nějaké pomocné narativní detaily si nepotrpí. Skoro bych Dočolomanského rukopis přirovnala k prostorové dynamické kaligrafii – pár tahů a je to. Ale ta jeho kaligrafie není harmonická, spíš řezaná motorovou pilou nebo sázená bičem.
Inscenace má ale ještě jednu postavu v hlavní roli, novinářku z Prahy v podání Hany Varadzinové. Opatrně se blíží, tiskne si kabelku k tělu, nasazuje binokl a zkoumá „zelený svět“. Na první pohled elegantní městská žena. Před vstupem na green ji zahání štěkot psů. Nevzdá se a vstoupí. Její interakce s ekvilibristou s francouzskou holí a ženou ve venkovské zástěře, ale i hnědými týpky, je fyzická i verbální. Text se používá stejně útržkovitě jako gesta. Novinářka je vstřícná, nahlas zdraví a klade otázky, ale místo odpovědí se situace rychle vyhrocují – tu na její tělo i tvář zaútočí postava s fukarem na listí, tu se mezi těly zaleskne sekera, ani zvuk cirkulárky na pozadí nepůsobí nijak neutrálně.
Ty, kdož sledují tvorbu Farmy v jeskyni, nic v nové produkci nepřekvapí, což je možná škoda. Její tvar i tady formuje a rozšiřuje hudba, zvuk, a hlavně rytmus. Muzikanti Štěpán Janoušek a Miloš Klápště jsou organickou součástí dění, součástí neklidu i jeho zdrojem. Živý zvukový element dodává dílu něco jako artistní rozměr, určitou velikost, ale i ironický komentář. V premiérovém uvedení jsem ale neměla pocit, že se krajina inscenace klene tak, aby dobře dospěla přes dílčí obrazové pointy k vrcholu a hlavně konci. Obraz vysypaných brambor v závěru působí bezmocně, marně, neuspokojivě, nepřináší žádný zvláštní zážitek.
Inscenace je označena za satiru možná i proto, aby to nebyla rovnou tragédie. Když se zamyslíme nad důsledky dezinformačních útoků a manipulace s fakty, jimiž jsou zničené i blízké vztahy, vzájemná nedůvěra, neschopnost rozlišovat, agrese, tak tu máme problém jako hrom. Všichni to víme, a určitě bychom chtěli, aby premiéry, jako je Český hrdina, měly tu moc něco s tím udělat. Na to Farma v jeskyni myslí v návazných vzdělávacích projektech, tak jako to dělala u Commadera.
Nové dílo však vzdalo hold konkrétní novinářce, která ale zastupuje další profesionály v médiích, kteří se odvážně za greenscreenem snaží odhalit skutečnost, živé lidi, jejich skutky, motivace a jejich vidění pravdy. Ivana Svobodová říká: „Já se musím jít podívat, jak vypadá jejich zahrádka, co oni říkají, jak žijí, protože jinak se jich budu bát a nebudu jim rozumět.“ Přemýšlím, co by mělo umění dělat dnes jinak, aby neinformovalo informované a nepřesvědčovalo přesvědčené. Jaký druh hrdinství by mělo podstoupit.
Psáno z premiéry 26. dubna 2024 v DOX.
Český hrdina
Režie & choreografie: Viliam Dočolomanský
Asistentky režie a choreografie: Barbora Ješutová, Kamila Mottlová
Dramaturgie: Sodja Lotker, Markéta Hrehorová
Hudba: Štěpán Janoušek
Scénografie: Lucia Škandíková
Kostýmy: Kateřina Jirmanová
Světelný design: Martin Špetlík
Zvukový design: Eva Svobodová
Světla: Vít Škoda, Lukáš Jíra
Zvuk: Adam Veselý
