Farma v jeskyni naskočila na vlnu Davida Lynche. Rozproudila intenzivní komunikaci v labyrintu temnoty a tajemna

Inzerce

K nejvýraznějšímu ze spletitého přediva večera patřila Hana Varadzinová svým vědomě bravurním zacházením s hlasem. Zpěvem rozeznívala sály. Pohledem ukotvovala diváky. A když procházela na vysokých podpatcích, jako by obrazně rozrážela namrzající mlhu nebo jako by praskala skla výkladních skříní, za nimiž se v dýmu rýsovaly kontury Lynchovského hmyzu, továren či hlav. Její trajektorie definovala začátek, přes několik zastavení následně i konec události. Živá hudba i rafinovaně promyšlený soundtrack, neoddělitelná složka produkcí Dočolomanského, se zásadně podílely na vlínání atmosférického menu coby směsice všedního s neběžným, obyčejného s děsivým, zvláštního s vyšinutým.    

Divák si sám nacházel, ke kterým akcím upnout svou pozornost. V různých místech expozice vznikala jakási dočasná ohniska, která například zažehl performerův/performerčin pohybový impulz, gestická fráze, upřený zrak do určitého bodu, manipulace s objektem. Pohybové partitury jednotlivců až tria účinkujících nejenže oživovaly prostředí věnovaná všestrannému umělci, především pak nacházely „společnou řeč“ v narušování plynule tekoucího času specifickou reaktivitou, vyvolávanou pokaždé nejspíš jinou imaginární „rozbuškou“.

Díky blízkosti, chvílemi velmi bezprostřední, se z úryvků stávala až komorní setkání atakující osobní zónu. Nechyběly ani momenty, kdy se sám performer vydal všanc proudící skupině nebo se zastavil uprostřed shluku návštěvníků. Například David Králík v partnerství s kabátem vytěžil v práci s předmětem jednorázové kelímky. Výstup díky hře s iluzí přídatné ruky evokoval jak mimy Polunina či Hybnera, tak velmi volně asocioval motiv z inscenace Commander. Byl také nositelem makety palné zbraně, která tlakem na spoušť hrála mnoha barvami.

Vztahování se k věcem se stalo východiskem valné většiny etud. Eliška Vavříková zápasila se stolem, Monika Částková se na okamžik ocitla ve svazku s elektrickým kabelem či jinde s hřebínkem, Gioele Coccia s židlí nebo Barbora Ješutová s ručníkem.

Obdobně Barbora Ješutová v teplákové soupravě s obličejem potaženým maskou vrhla do prostoru blikajícího robota-auta, a také již zmiňovaná Hana Varadzinová nechala po svém těle ručkovat mechanickou hračku pálícího vojáka. Vztahování se k věcem se stalo východiskem valné většiny etud. Eliška Vavříková zápasila se stolem, Monika Částková se na okamžik ocitla ve svazku s elektrickým kabelem či jinde s hřebínkem, Gioele Coccia s židlí nebo Barbora Ješutová s ručníkem. Performeři střihově měnili pozice i postavy a současně vzdálenost k dílu i okolostojícím. Působili jako uštknutí urputností, hnaní posedlostí. Jejich chování nabývalo až obsese, vyděšeného výrazu, ale také sebeironie i výsměchu.

Experimentální povaha performance v sobě čítala i fakt, že každý divák si sám „programoval“, kam se vydá, na koho pohlédne, u čeho se zastaví, anebo vše naopak ponechal náhodě, čeho si kde povšimne. V podstatě šlo o nenárokové spolu-sdílení jedné hodiny v opuštěné galerii, během které se nezapřel ani výrazový jazyk „Farmářů“, vyvíjený po více jak dvě dekády existence souboru. Metamorfované lidské tělo se dále proměňovalo v rytmizační nástroj, spouštěče absurdních spojení a generátor napětí. I navzdory určité podobnosti s již uplatněnými prvky a vazbami v předchozích projektech se díky napojení na dílo Davida Lynche nejednalo o retrospektivu z repertoáru, nýbrž o intenzivně komunikovaný esejistický útvar rozprostřený v labyrintu šumného neklidu, temnoty a tajemna.    

Psáno z performance uvedené dne 17. listopadu 2025 v Centru současného umění DOX v Praze.

All is Good in Heaven
Režie: Viliam Dočolomanský
Účinkují: Hana Varadzinová, Eliška Vavříková, Gioele Coccia, Barbora Ješutová, David Králík a Monika Částková.
Hudba: Marcel Bárta