Klasika v neblaze zatěžkaném dekoru

Klasika v neblaze zatěžkaném dekoru

Klasika v neblaze zatěžkaném dekoru

Příznivci klasického baletu v rámci série Přenosy do kin mohou vidět tituly, které od dob svého vzniku nezmizely z repertoáru tanečních scén. Mezi ně rovněž patří Labutí jezero, pro laiky prototyp klasického baletu, kde tanečnice vystupují v příznačných bílých balerinách a stojí na špičkách. O jeho první uvedení se zasloužil Václav Reisinger v Moskvě v roce 1877, o tři roky později ho tamtéž znovuuvedl Joseph Hansen a roku 1888 představil druhé jednání Augustin Berger v Praze. Novou produkci Labutího jezera pak vytvořili Marius Petipa spolu s Ivanem Vsevoložským, kteří navrhli Petru Iljiči Čajkovskému revizi originální partitury. Ten ji akceptoval a v roce 1895 se konala premiéra baletu v Mariinském divadle v Petrohradě. Tento počin zrodil ruskou tradici v inscenování Labutího jezera, na niž navázala řada tamních choreografů (v roce 1933 Agrippina Vaganova, roku 1945 Fjodor Lopuchov, o pět let později Konstantin Sergejev). Labutí jezero se stalo frekventovaným kusem nejen v Rusku, ale Nikolaj Sergejev je vyvezl do Londýna (1934) a Vladimir Burmeistěr do Paříže (1960). Balet neproslavila jen tradiční pojetí, ale pozornost vzbudily i extravagantní „úlety“ Matse Eka (1987) či Matthewa Bournea (1995). Pokud se však rozhodnete jít na přenos z Velkého divadla v Moskvě, je jisté, že Labutí jezero zříte v tradiční podobě.
Labutí“ se stalo metou snad pro všechny primabaleríny – která z nich by nezatoužila po dvojroli Odetty/Odilie? Každá o ní sní, protože role křehké a zranitelné labutě je vrcholem umu akademického tance v jeho dokonalých proporcích a formě. Jednu z nejlepších interpretací tohoto partu jsme mohli sledovat v přímém přenosu. Odettu/Odilii tančila totiž Světlana Zacharova, jejíž jméno přilákalo značné množství diváků, takže v kině Lucerna nezůstalo téměř žádné sedadlo prázdné. Baletní tradice Většina verzí Labutího jezera se odvíjí od odkazu Maria Petipy (je mu připisováno autorství prvního a třetího jednání) a Lva Ivanova (tvůrce legendárního druhého, bílého aktu). Z něho také vycházel i Jurij Grigorovič, jenž provedl v roce 1969 redakci baletu, která se vrátila v roce 2001 opět na repertoár Velkého divadla. Kromě Petipy a Ivanova je v ní zohledněn i vklad Alexandra Gorského, jenž uvedl v Moskvě celkem čtyři verze zmíněného baletu: v letech 1901 a 1912, v roce 1920 pak na něm spolupracoval s Němirovičem-Dančenkem a tehdy přidal do baletu postavu šaška, roli Odetty/Odilie svěřil dvěma tanečnicím, vytvořil Pas de trois v prvním jednání a Grand pas pro tři sólové labutě v druhém aktu. A dokonce nahradil bílé tutus tunikami ve stylu Isadory Duncanové. Poslední verzi pak realizoval roku 1922. 
Grigorovič zůstává u klasických vyztužených balerin. Podstatnou změnu zaznamenal v jeho – ale až v obnoveném – nastudování závěr. V šedesátých letech musel Grigorovič ustoupit politickým nátlakům tehdejší cenzury, a tak místo tragického vyústění balet ukončil happy endem čili l’apothéose l’amour. V roce 2001 však již mohl realizovat svůj původní záměr, a proto nyní umírá nejen Odetta, ale i princ Siegfried – oba vysíleni bojem s Rudovousem (v obsahu tištěného programu k zmiňovanému přenosu uveden jako zlý duch, v originále libreta též Rothbart), a oslava nesmrtelné lásky se nekoná. Grigorovič navíc obohacuje part prince novými variacemi, které se v jiných verzích neobjevují, a více ho zapojuje do tanečního dění. Siegfried tančí neobvykle v Pas de trois v prvním dějství, kde většinou vystupuje jiný tanečník, a ne hlavní představitel baletu. Ve třetí části zase nevěsty, které se princi představují, tančí také jako ústřední postavy v charakterních tancích: španělském, polském, maďarském a neapolském. Navíc oproti zažitým zvyklostem nechal choreograf v tomto případě (a to raritním) všechny tanečnice (i ve sborech) na špičkách. Nevěsty sice dostávají konkrétní původ, ale roztančené stylizované národní tance ve špičkových střevících nemají patřičný esprit. A tragický konec vás může nakonec zcela zbavit očekávané pohádkové iluze… Příliš mnoho řasení Jestliže Grigorovič roztančil balet jako znalec klasické tradice, jeho režie působí strnule, nepřináší vzruch a dramatické napětí. Dojem neblahé upjatosti a těžkopádnosti ještě dotvrzuje scénické pojetí z šedesátých let od Simona Virsaladzeho. Sáhl po studených, tmavých odstínech – nejmarkantněji modré barvě v kombinaci s černou vyjímajících se na kulisách. Před ně vstupují dvořané v bohatě řasených róbách – když usednou na stolice umístěné na pozadí scény, způsob výtvarného zpracování vyvolává dojem oživlého středověkého gobelínu. Je tu však příliš mnoho těžké látky, přebujele řasených rukávů, bohatých plášťů a sukní, takže neuniknete dojmu přespříliš okázalé pompéznosti (když ve středu se navíc vyjímá obrovský rodový erb) a vzhledem k barevnému ladění i ponurosti. Samozřejmě, že dvořané se ve svých šatech nemohou nijak zvláště pohybovat a jsou tu jen dekorativním prvkem, který stvrzuje slavnostní atmosféru scénického dění.
Následující akt, v němž se princ Siegfried vydává za svým idolem – za, v labuť zakletou, princeznou Odettou –, nepůsobí snově. Daná scenérie je vždy vystižena jen v zadním plánu jevištního prostoru. V úvodu druhého jednání visí uprostřed průhledný baldachýn, pod nímž stojí Odetta, kterou ovládá zlovolný Rudovous. Jeho kostým je pokryt grafickými obrazci, na hrudi vypadají jako obrys kostry a v souladu s naturelem je vytvořen i pohybový part. Je plný expresivních gest, velkých skoků a paží črtajících ostré úhly.
Když vchází čtyřiadvacet tanečnic v bílém, s labutěnkami kolem hlavy, lze díky záběrům kamery pozorovat shora změny obrazců tvořených těly tanečnic. Tanečnice Velkého divadla jsou jednotné a přesné v detailu. Všem vévodí Světlana Zacharova, jejíž zásluhou můžete zapomenout na výše uvedené nesrovnalosti. Dispozice této výjimečné tanečnice jí umožňují dokončit dévellopés ve vysoké pozici, její dlouhé paže vzbuzují dojem plynutí labutích křídel a její přítomnost zanechává zážitek. Stejně zdařile si vede v kontrastní poloze, v záludné Odilii, která svede Siegfrieda. Zacharova bravurně zatočila i všech dvaatřicet fouettés, jež Petipa dodal do tohoto partu původně pro Pierinu Legnani. Denis Rodkin v roli Siegfrieda plně využívá svého talentu, lehkosti, s nimiž překonává náročné momenty svých variací. Zřetelně nezaváhal a časem jistě dodá více uvolněnosti i svému výrazu.
Labutí jezero v nastudování Jurije Grigoroviče nepatří k těm inscenacím, nad nimiž se vám tají dech. Je obtěžkané ponuře vyhlížejícím dekorem a režijně mdlým zpracováním. Představení v přímém přenosu tak stálo na výkonech Zacharové a Rodkina – na jejich precizní interpretaci asi nezapomenete. Psáno z přímého přenosu 25. ledna 2015, kino Lucerna.
Přenosy do kin Labutí jezero Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: Jurij Grigorovič podle Maria Petipy a Lva Ivanova
Kostýmy a scéna: Simon Virsaladze
Dirigent: Pavel Sorokin

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: