Krevety à la Indigo, aneb recenze psaná z jeviště

Inzerce

Jak už to u experimentální tvorby bývá, nikdy si jako divák nemůžete být jisti tím, co přijde. Já jsem se třeba ocitla, ani nevím jak, na jevišti a celé představení jsem sledovala zpoza stolku oděná do pánského saka. Kromě hlubokého zážitku mi byla naservírována i sklenka lahodného bílého vína. Pohled z jeviště má jisté výhody i svá úskalí.

Bezprostřední blízkost znásobuje prožitek, ale zároveň umožňuje nahlédnout „do kuchyně“. Přítomnost na scéně vás také nenechá ani na okamžik v klidu, nikdy totiž nevíte, zda nebudete vytaženi z modu pasivního diváka a zapojeni do dění. Prostředí, které mělo vzbuzovat dojem kavárny, navozovaly nejen rozprostřené stoly a židle, ale i číšník Robert Janč,  který dbal na spokojenost zákazníků a pořádek v lokále. Intimní atmosféru dotvářel zvuk bandoneonu a impozantní hlas Cecile da Costy. Zkrátka ideální podmínky pro odhalování příběhů a světonázorů hlavních protagonistek Markéty Vacovské, Jindřišky Křivánkové, Terezy Havlíčkové a Patricie Porákové, které si propůjčily jména surrealistických umělkyň (Maya Deren, Toyen, Elizabeth Lee a Joyce Mansour).

Tématika: Láska, chtíč, utrpení, ponížení, pochroumaná sebeúcta, znovunabytá hrdost, ale hlavně svoboda a KREVETY. Tito drobní korýši se zjevovali v náznacích všude – v pohybových sekvencích, v mluveném slovu i jako ozdoba klobouku zpěvačky, která byla slavnostně přinesena na podnosu, aby byla následně naštěstí neúspěšně naservírována. Co může mít společného žena s krevetou? Snad zranitelnost, oloupání krevet jako narušení ochranného krunýře, který brání ženskou duši. A že ženy svou duši odhalily! Ať už monology či pohybem. Do ticha či v rytmu tanga. S pohybovými prvky tohoto argentinského tance si interpretky pohrávaly spíše volně dle svého naturelu.

Choreografie a režijní provedení  nechalo vyniknout každé z nich. Dominantním tanečním momentem díla byl netradiční tango duet v podání živelné Patricie Porákové a Roberta Janče, který v souladu s myšlenkou díla nebyl partnerem, který vede, ale spíše stojanem, o který se Patricie Poráková, dle potřeby, opírala a na nějž se věšela. Jako největší bojovnice za svobodu krevet tak byla pravým opakem k submisivní Deren (Markéta Vacovská), jejíž vrcholná scéna s erotickým nádechem se odehrávala se zadnicí ponořenou v míse plné ledového salátu. Požitek vystřídalo vystřízlivění, respektive utonutí pramenící z naivity.

V dalším sledu si tanečnice nasadily kukly. Jednotlivé scény byly jako dílky skládačky, které někdo rozsypal. Byly v duchu surrealismu plné emocí, myšlenek a nabízely mnohé interpretace. V době, kdy tak trochu předpokládáte, že se představení chýlí ke konci, se najednou tanečnice objeví v barevných kostýmech bez podpatků a tváří se jako by nic. „Mysleli jste si snad, že jsme blázni?“, ptají se publika. To si v tu chvíli začínáte myslet o Robertu Jančovi, který se v podpatcích snaží zabavit publikum záměrně trapným a nevydařeným humorem. Závěrečných scén možná ani nebylo třeba. Trochu ubírají dílu na síle. I přesto patří Krevety à la Indigo k dílům, které byste měli zažít na vlastní kůži, ať už z hlediště či jeviště. Rozhodně to stojí za to.

Recenze je psána z reprízy ze dne 13. května 2013, palác Akropolis.
Režie: Miřenka Čechová
Choreografie: Sharna Fabiano a kol.
Scénář: Petr Boháč
Hudba: Cécile Da Costa, Mathieu Gautron, Matouš Hekela
Zpěv: Cécile Da Costa
Hrají: Markéta Vacovská, Jindřiška Křivánková, Patricie
Poráková, Tereza Havlíčková a Robert Janč
Scéna: Barbara Wojtkowiak
Kostýmy: Petra Vlachynská
Lightdesign: Martin Špetlík
Animace: Miřenka Čechová a Jiří Matoušek
Produkce: Aneta Kafková
Foto: Martin Mařák
Grafický design: Eva Chudemelová
Ve spolupráci s Palácem Akropolis a rezidenčním programem Schloss Bröllin.