Mladí tanečníci na křivolaké cestě k vlastní výpovědi. Překvapivě konvenční uvedení nového baletního programu NDB2
Juniorský Balet NdB2 uvedl na scéně brněnské Reduty nový komponovaný večer tří krátkometrážních děl, tentokráte tří žen dvou generací. Jejich společná taneční výpověď přinesla spíše niterná a intimní témata, než že by se vyjadřovala k současné společensko-politické situaci. Nicméně právě prostřednictvím svých prací vysílají zprávu o vnímání současnosti, kterou reflektují jako mix neoklasiky, invenčních pokusů, ale i divadelně-tanečních klišé.
A Healthy Dose of Madness. NdB2. Foto: Arthur Abram.
První v pořadí, A Healthy Dose of Madness (Zdravá dávka šílenství) od Jingyi Feng, zkoumala individuální hranici rozumu a bláznovství. Mladá začínající umělkyně, která svoji tvorbu uvedla například na soutěži v Hongkongu či Lincoln Centre v New Yorku, vycházela podle svých slov z inspirace, kterou jí přinášeli při zkouškách sami mladí tanečníci a tanečnice. Soubor vnímala jako spolupracující, zvídavou a obětavou skupinu, která se vzájemně podporuje v přicházejících výzvách. Choreografii s mladými umělci vstupujícími do baletní profese tvořila poprvé, což bylo na výsledku znát především v roztříštěnosti pohybového materiálu.
Taneční kompozice vznikla spojením právě mladické dychtivosti a autorčina záměru vypořádat se s jejím osobním tématem, tedy s ohledáváním individuálního pohledu na to, co je zdravé a co ne, kde se přehnaná péče o zdraví stává patologickou a přechází v šílenství. Jingyi Feng vedla tanečníky a tanečnice k odhalování jejich vlastní míry přístupu ke zdraví, ať už to znamenalo chaos, maximální intenzitu či nedokonalost tanečního aktu. Vzniklé pohybové tvary působily ovšem mnohdy nesourodě.
Vycházela jak z klasických ustálených vazeb, které zde čněly jako nicneříkající vata, tak i z protikladných principů současného tance, zaoblených trupů, podsazených pánví, četných partnerských zvedaček. Opakovaly se přehnané švihy nohou vzad, ústa otevřená do němého výkřiku – obojí snad coby projev šílenství. Pozoruhodná byla dynamicky expanzivní série zachycení tanečnic v rukách partnerů s jasným gestem touhy po úniku. Jako problematické jsem vnímala spojení Mozartovy hudby s výsledným scénickým tvarem. Rytmicky a dynamicky na sebe sice hudba a tanec reagovaly, k vizuální složce mi ovšem ta akustická nepasovala. Jako by se potkaly dva hodnotově odlišné světy, což ovšem mohl být i choreografický záměr, jakožto podobenství vztahu mezi zdravím a šílenstvím, které se nemuselo zdát každému funkční. Tančící těla oděná do černých společenských kalhot a tělového, z dálky s tělem splývajícího prádla a „trendy“ vysokých ponožek s Mozartem neladila. A záměr významotvorné práce se světlem si v prostoru Reduty, kde je z boků hlediště vidět přímo do odkrytých portálů, mohl patřičně vychutnat pouze divák sedící přímo proti jevišti.

Druhá choreografie Serenity (Klid) Barbory Raškové vyzývala k zastavení v uspěchaném chvatu světa, ke ztišení a hlubšímu vnímání a celkově působila nejkompaktnějším a nejvytříbenějším dojmem večera. Záměrem choreografky, scénografky a kostýmní výtvarnice v jedné osobě, bylo navodit pocit vnitřního klidu a usebrání se prostřednictvím kontrastu pohybu a nehybnosti. Momenty zdánlivého zastavení měly vytvořit prostor pro meditativní zážitek v uspěchaném světě. Spíše než navození klidu přicházely ale naopak záchvěvy vzrušivého napětí mezi aktéry, které byly nejsilnější v pozici dvou tanečníků a jedné tanečnice připomínající chvíli dětskou kolíbku, chvíli mrtvé tělo na márách, nebo v zastavení celé skupiny a uvedení v pohyb jedné tanečnice druhou „pouhým“ pohledem.
Tři páry často setrvávaly v proplétajících se polohách, využívaly přitom nejrůznějších opěrných ploch. Dojem oživlých soch podpořily především kostýmy volných střihů v odstínech šedé s pozoruhodným detailem výrazné vsadky v rozkroku pánských kalhot. Páry často působily jako jedno tělo, z něhož vystupují dvě hlavy nebo více končetin. Soubor zvládnul vyplnit choreografčiny mnohdy náročné přechody z jedné partnerské polohy do jiné.

Choreografie Dům Bernardy Alby uzavírající večer předložila zoufalství z nesvobody a tyranie. Hana Litterová narativ původního dramatu Federica García Lorcy zjednodušila na hlavní rozkol mezi touhou po svobodě a násilně vynucovanou úctou k rodu. Jako zástupkyně starší generace vykompenzovala předchozí taneční kompozice větší srozumitelností pohybové akce, která ovšem přinášela urputnost ve výrazu a místy hraničila až s polopatistickým zpodobněním chtíče nebo sexuálního aktu. Mladý soubor zde zkoušel hledat míru hereckého výrazu, který ale leckdy přebíjel taneční složku.
Litterová vystavěla sled tanečních obrazů stojících na milostném trojúhelníku a tyranii matky. Zachytila atmosféru strachu v rodině, radostnou touhu dívek po svobodě, zamilování jedné z dcer do místního mladíka, nešťastnou láskou druhé dcery a inscenaci vygradovala násilnou smrtí jako pomstou za neposlušnost. Španělské rytmy, úsměvy na tvářích, laškování a špetka naděje pěti sester v tu chvíli bez matčina dozoru, trvaly jen krátce. Znamenaly jedinou špetku optimismu v celém večeru, který se jinak nesl spíše ve vážném duchu. Dvojí charakter Litterová vnesla do milostného duetu tanečnice Žanety Pazderové a tanečníka Joshuy Williamse, když jej započala snad až příliš infantilně, jako dětské oťukávání, přibližování se a vzdalování, a nakonec oba jeho představitele, poměrně náhle, dovedla k explicitnímu sexuálním aktu.
Specifikum choreografie Hany Litterové tkvělo v obsazení role matky a nešťastně zamilované dcery mužskými tanečníky. Toto dramaturgické rozhodnutí jako by definovalo současné zmatení čím dál většího počtu lidí v určení svého pohlaví. Mužský protagonista matky Phillip Mergener s výrazným líčením sinalé osoby, svou výškou i dlouhou černou sukní dominoval jevišti především násilnými gesty. Představitel služky Paolo Palumbo se odlišoval od ostatních černě oděných postav rudě červeným obepnutým rolákem a pohybovým vychýlením k prvoplánové lascivitě. Muži hrající ženy nejsou v dějinách divadla pochopitelně nic neobvyklého, avšak v tomto případě mužský element strhnul veškerou pozornost na sebe a vyústil v uškrcení zamilované Adély v podání Pazderové tyranskou matkou a žárlivou služkou.
Od Baletu NdB2 bych očekávala větší tendence k experimentu, ale je pochopitelné, že začínající taneční umělci zkoušejí na vlastním těle už ověřené a prověřené vazby a k odlišnosti musejí teprve dospět. Pohybové tvarosloví pro ně znamená hledání, návaznost na současné taneční středoevropské paradigma, mnohdy i tápání, ale i probleskující funkční divadelní momenty (dvě přestávky po dvacetiminutových produkcích však vytrhávaly diváky ze soustředění). Věřím, že Balet NdB2 bude dále fungovat a najde se invenční a inspirativní umělecký šéf s vlastní osobitou tvůrčí minulostí a duchem kouče, který by jej vychýlil z konvenčních baletních módů.

Psáno z premiéry 14. března 2025, divadlo Reduta, Brno.
Serenity
Choreografie: Barbora Rašková
Hudba: Ólafur Arnalds & Alice Sara Ott
Light design: Jakub Julínek
A Healthy Dose of Madness
Choreografie: Jingyi Feng
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Light supervisor: Jakub Jelínek
Dům Bernardy Alby
Choreografie: Hana Litterová
Hudba: Zequinha de Abreu, Chavela Vargas, Michael Price, David Arnold
Kostýmová spolupráce: Žaneta Pazderová