Palestinský umělec vtáhl diváky do svého utrpení. Na smrt blízkých zavzpomínal během unikátního večírku
Žižkostel ožil o velikonočních svátcích performativním uměním Blízkého východu. V rámci festivalu CROSSINGS pozval palestinský performer Jeries AbuJaber diváky na unikátní večírek plný bolestivých vzpomínek na smrt svých blízkých. Syrové představení If Only I’d Forget You After One Last Dance prosycené narážkami na AbuJaberův život v Palestině se stalo emotivním prožitkem, v němž diváci tvořili neodmyslitelnou součást scény společně s rekvizitami.
If Only I’d Forget You After One Last Dance. Jeries AbuJaber. Foto: Darja Lukjanenko.
Na Bílou sobotu jsme čekali před Komunitním centrem Žižkostel, až nás organizátoři vpustí dovnitř, kde jsme se posléze za zvuků hudby ocitli na nevšední scéně. Byli jsme „pozváni na party“, která po příchodu vypadala, jako by už skončila. Po zemi nahodile ležely prázdné lahve od alkoholu, konfety, třpytky, balónky anebo třeba plyšová panda. Žádné posezení pro pozvané, jen pár volných židlí, diváci nervózně přešlapávali a snažili se zaujmout nějaké místo. Jeries AbuJaber takto vytvořenou atmosférou dával najevo, že půjde o nekomfortní zážitek, přičemž je nutno uznat, že neotřelé uspořádání scény vtáhlo publikum ještě dříve, než začalo samotné představení.
AbuJaber se snažil diváky vtahovat a zapojovat do dění, ať už tím, že přebíhal od jednoho k druhému anebo postupně nabízel na kousky nakrájenou halvu. Jakákoli hranice mezi hledištěm a jevištěm se stala propustnou, museli jsme se často přesouvat, abychom dokázali sledovat dění na jednotlivých místech a zároveň abychom performerovi nepřekáželi, což od prvních chvil ještě umocňovalo nastolený diskomfort.
Performer dynamicky proměňoval svou pozici v prostoru, pobíhal po scéně, seděl v koutě anebo ležel na zemi. Využíval předměty a tři plátna na stěnách, aby předal svůj příběh a aby ho prostřednictvím pohybu, projekcí i celkové nálady inscenace zprostředkoval publiku. Významy a interpretace ovšem nechával zcela záměrně otevřené. Kupříkladu v části, kdy ležel na podlaze a do mikrofonu pronesl pár vět anglicky, na které navázal monologem v arabštině. Potřeba sdílet své trýznivé vzpomínky se světem se patrně obtížně předává v jiném něž v rodném jazyce, který je nositelem určité kultury. Nicméně jazyk utrpení dokážeme rozpoznat navzdory kulturním i jazykovým bariérám. I divákům, kteří nerozuměli významu jednotlivých vět, dokázal naléhavostí svého projevu předat skličující pocit bolesti.
Tanečník úmyslně zahlcoval podněty. Takřka po celou dobu bylo téměř nemožné stíhat vstřebat vše naráz. Procházel mezi lidmi, zatímco na jednom z pláten běželo video s osobní zpovědí. Nebo se přesunul na stranu scény, kam ho následovaly zraky většiny publika, zatímco na opačné straně se na jiném plátně promítala různá hesla, jimž tak téměř nikdo nevěnoval pozornost. Po celou dobu také na třetím, u vchodu nenápadně ukrytém plátně, běžel americký animovaný seriál Tom a Jerry, známý tím, že komické situace staví na hypertrofovaném násilí. Tímto dostávaly situace nový rozměr, respektive kontrast. Kreslený seriál byl navíc rozostřen, což jen upozorňovalo na vzdálenost a propast mezi „humorným“ odosobněným násilím a tím bytostně přítomným, zachyceným ve všech ostatních aspektech performance.
Jindy se na plátně promítal dlouhý text o smrti umělcových blízkých, avšak AbuJaber současně tančil, takže nebylo v lidských silách zároveň sledovat pohyb a vnímat text. To by ostatně pro jeho délku bylo téměř nemožné i bez dalších okolních vjemů. Zpočátku vsedě rozvlnil ruce, poté vstal a zamířil z rohu doprostřed parketu. Variace připomínala prvky orientálních tanců. Důrazně našlapoval a vydupával rytmus. Ruce nechával povětšinou nahoře ve stálém držení s pěstmi vzhůru. Tanec pojmul jako nástroj reflektující frustraci, jako kdyby se mu jeho prostřednictvím mělo podařit zapomenout na minulost nebo se z ní vytančit, což ostatně napovídá i název inscenace.
Sám AbuJaber působil v závěru velmi vyčerpaně. Nejenom ze samotného výkonu, ale obecně ze všeho, co v Palestině prožil. Své zkušenosti převtělil do každé aktivity vyexponované do nadměrného úsilí i na scéně Žižkostela. Z If Only I’d Forget You After One Last Dance čišel zármutek, beznaděj a hněv, ale také energie a jistá urputnost i chuť se navzdory všemu nevzdávat. Ačkoli je zkušenost nepřenositelná, performer působil zcela autenticky, což pomáhalo k pochopení jeho zažitých utrpení. Po skončení palestinský umělec požádal o minutu ticha za mrtvé a symbolicky vybídl diváky, aby si zatančili společně s ním, čímž na jednu stranu zdůraznil tíživost svých sdělení, zároveň však vyzýval ke sdílení radosti. Jako by chtěl ukázat, že i přes drsnou a temnou realitu je důležité nepodléhat výhradně depresi, ale je potřeba užívat si života a nacházet v něm naději. A to lze možná nejlépe zachytit pohybem, nebo právě tancem samotným.
Psáno z představení 19. dubna 2025, Komunitní centrum Žižkostel, Praha.
If Only I’d Forget You After One Last Dance
Režie a performance: Jeries AbuJaber
Dramaturgie: Filip Mramor
Asistentka režie: Lottie Wood
Scénografie: Jasmine Molinari
Asistentka produkce: Veera Peltola
Design plakátu: Fuad Alyamani
Mentorka: Marta Ljubková
Konzultantka a pohybová asistentka: Petra Hauerová
Administrativní management: Kristýna Jalůvková
Spoluorganizace: DAMU – Divadelní fakulta AMU
Fotograf: Mike Mama
Poděkování: Dr. Sodja Lotker, Dr. Branislava Kuburović, Domen Šuman
