Podlehnout mámení, vyzvracet duši a uklidit stopy. Triptych Labyrint podává nelichotivé svědectví o pádu lidstva
Pocit existenciální úzkosti se v západní společnosti ozývá stále výrazněji. Vedle apokalyptických vizí o světové válce či zhroucení ekosystémů se přidává další hrozba – masivní rozvoj umělé inteligence či dopady sociálních médií na duševní zdraví. Právě tato nebezpečí se více či méně promítla do triptychu Labyrint, který uvedlo v zahradách trojského zámku Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy.
Labyrint. Foto: Jakub Červenka.
Stejně jako v případě předchozích produkcí z cyklu Tanec v galerii i Labyrint vychází z propojení současného tance a fyzického divadla s vizuálním uměním ve veřejném prostoru. Výběr místa pro tento site-specific triptych je více než příhodný. Barokní labyrint za vysokými zdmi trojského zámku sám o sobě vzbuzuje pocit izolace, ztracenosti, úzkosti a bloudění. Zároveň však nabízí i dotek s přírodou a historickým dědictvím, tedy s nenahraditelnými součástmi naší existence, které jako lidstvo v posledních dekádách bezohledně zneužíváme a ničíme.
Zombie street dance
Každá z performancí sice vznikala samostatně, jejich společné uvedení ale vyjevuje jednotné východisko, ať už zamýšlené, nebo náhodné, a sice strach ze zániku lidstva či lidskosti. Kristián Mensa a jím vedená skupina hiphoperů v performanci Ungrounded zpočátku citlivě a s lehkostí objevují svou tělesnost a prostor kolem sebe, možnosti i limity těla a prostoru. Tanečníci komunikují s prostředím, u fontány se jemně vlní jako voda, v keřích labyrintu testují neprostupné hranice, na strmé šikmině se zase snaží překonat neúprosnou gravitaci. Jejich pohyb v sobě nese prvky fyzického divadla, současného tance i break dance.
Diváci za skupinou putují zahradami a labyrintem, performeři se postupně rozplývají v davu a iniciují společný street jam za příjemně rytmických zvuků elektronické kytary a tamburíny. Tato radostná, uvolněná a ryze lidská atmosféra však rázem vezme za své u sochy Stanislava Zábrodského. Jeho kovová instalace připomíná vysílač z počátků industriální éry. Performeři k němu rituálně vzhlížejí jako k jakémusi totemu, praotci digitalizace, a nechávají se jeho energií zhypnotizovat. Harmonický pohyb se mění na trhaný a robotický, čímž Mensa ilustruje ztrátu lidskosti a citlivosti. Přestože autor v Ungrounded nepředstavil originálnější pohybový slovník ani hlubší analýzu tématu, jako úvod funguje tato performance poměrně dobře – obrací pozornost diváků k bezprostřednímu prožívání a v závěru otevírá klíčové otázky o dopadech technologií na civilizaci.
Pozřít a vyzvracet štěstí
Hana Polanská zachází ve své kritice digitálních médií dál a ve svém sólu představuje vyprázdněnou figurku v područí technologických gigantů. Pro svoji takřka manifestní výpověď zvolila kruhový prostor uprostřed bludiště, kterému dominuje trojice prapodivných rozcestníků z instalace Jakuba Chomy. Na třech vysokých tyčích jsou namontovány bezpečnostní kamery, šipky s nesrozumitelnými, spíše dezorientujícími nápisy a další vesměs odpadní materiály. Cedule ve tvaru křídel či ohně zřejmě odkazují k nebi a peklu a mezi lákavou nabídkou věčného štěstí a sebedestrukcí balancuje i Polanská.
Mensa ukazuje bod zlomu a dává prostor pro procítění lidskosti a tělesnosti. Polanská pojmenovává a ostře odsuzuje praktiky těch, kteří si pro vlastní prospěch hrají s lidstvem jako s loutkou. A Černický nechává rezonovat neurčitý pocit marnosti.
V performanci Circle With Many Centers autorka ostře odsuzuje cynismus technologického byznysu, který vytěžuje a monetizuje naši pozornost i duše. Představuje různé postavy, od disciplinované baletky přes nenasytného spíkra nabízejícího instantní štěstí až po běžného člověka, který podlehne mámení, pozře digitální dopamin jako pilulku a následně jej vyzvrací i s vlastní duší. Expresivní fyzické výstupy doprovází různé hudební a zvukové vsuvky, ať už jde o reprodukovanou řeč zmíněného spíkra, či cirkusovou hudbu. Ve finále je Polanská pouze loutkou, která mechanicky a bez výrazu opakuje každodenní pohyby. Pestrost poloh, které performerka v rychlém tempu střídá, její výrazná a autentická emocionalita i pečlivě vybudovaný myšlenkový oblouk vytváří dílo, které zaujme technickou precizností i významovou hutností.
Podobnost závěrů prvních dvou výstupů je nápadná, stejně jako zvolené kostýmy. Jak Polanská, tak i část aktérů z Mensovy skupiny jsou totiž oblečeni do potrhaných batikovaných triček a připomínají zombie, tedy nemrtvé a bezduché.
Rozmotat, nebo nerozmotat?
Zatímco první dvě díla jsou ve své interpretaci poměrně návodná, Viktor Černický představuje více konceptuální přístup a výklad nechává na divákovi. Tento princip uplatňuje i ve výběru civilních kostýmů či ve svém pohybovém projevu a výrazu, které jsou bez emocí či konkrétních významů. I socha Tomáše Roubala, s níž dílo nepřímo komunikuje, je abstraktní, subtilní a jemná. Připomíná zjednodušenou symetrickou lidskou figuru, při bližším pohledu však vynikne její hrubě strukturovaný povrch, podobný kmenu stromu.
Hlavním motivem performativní hříčky Claude, jejíž název zřejmě odkazuje ke známému AI jazykovému modelu, je tak jednoduchý úkon, jakým je rozmotávání a zamotávání. Nejdřív Černický rozmotá s pomocí diváků několikametrový proužek papíru, popsaný různými útržkovitými a poetickými myšlenkami. Jejich společným jmenovatelem je samotná existence a neexistence člověka a lidstva, což v kontextu postapokalyptických performancí iniciuje zamyšlení, co bude, až nebudeme. Kdo bude přemýšlet, vnímat, cítit? A jak si vůbec představovat svět, v němž lidé jako subjekty i objekty těchto představ chybějí?
Černický v „rozmotávání“ pokračuje a společně s dalšími performery natáhne na zem několik dlouhých lan, která pak v pomalém tempu zase zamotávají, a nakonec si po sobě i zametou. Ukazuje snad společnost, která si nepřipouští své problémy – a když už k tomu dojde, raději je zamete pod koberec? Je to ignorantství, nebo zcela přirozený pud sebezáchovy? Nebo snad jde o obraz nekonečné smyčky dějin, v níž se lidstvo neustále vrací do stejného bodu? O reflexi překotně se měnící doby, kdy po tom, co platilo včera, dnes už není ani stopy? Možných interpretací je nespočet a nic nenasvědčuje tomu, že by nějakou konkrétní Černický zamýšlel. A právě v tom tkví kouzlo Clauda. Autor zde se stoickým klidem a bez jasného záměru zapojuje diváky do zdánlivě nesmyslného dění, které však díky své univerzální symbolice nicotnosti dokáže obsáhnout nekonečné množství metafor současnosti.
Společné uvedení trojice děl tak vytváří komplexní a naléhavý obraz dnešní doby. Mensa ukazuje jakýsi bod zlomu a dává prostor pro procítění lidskosti a tělesnosti, o něž se mnohdy dobrovolně připravujeme. Polanská pojmenovává a ostře odsuzuje praktiky a moc těch, kteří si pro vlastní prospěch hrají s lidstvem jako s loutkou. A Černický na závěr naznačuje mlhavé myšlenky, kterým diváci mohou dát vlastní významy, nebo v sobě nechají rezonovat neurčitý pocit marnosti.
Psáno z premiéry 28. září 2026, zámek Troja.
Tanec v galerii: Labyrint
Ungrounded
Autor a performer: Kristián Mensa
Autor sochy: Stanislav Zábrodský
Hudba: Ian Mykiska & Marek Urban
Circle With Many Centers
Autorka a performerka: Hana Polanská
Autor sochy: Jakub Choma
Sound design: Petr Soukup
Claude
Autor a performer: Viktor Černický
Autor sochy: Tomáš Roubal
Dramaturgicko-kurátorský tým: Martin Maryška (SE.S.TA), Agáta Young Hošnová (GHMP), Rebeka Provazníková (GHMP)
Společná premiéra: 28. 9. 2026
