Be RAW je výrazně participativní dílo, což se ukazuje hned zkraje. Sotva se diváci usadí, už zase vstávají, aby si spolu s aktérkami udělali rozcvičku. Všichni přítomní se tak dostávají z hlavy do těla a tvůrkyně tak naznačují rytmus představení. Je jasné, že nepůjde o pasivní podívanou. Hra je základním stavebním kamenem inscenace, ať už se jedná o zmíněnou variaci na známou dětskou hru, nebo soutěže, které mezi sebou v průběhu večera hrají „soupeřící“ divácké skupiny.
Štěpána Nlasa Mfuta a Klára Gomez Herrera zvolily energický a nekomplikovaný pohybový slovník plný běhu a skoku. Sportovní ráz jejich pohybu jen podtrhuje, když si kromě tenisek nasazují také sluneční brýle odkazující k turistickému či cyklistickému vybavení. Tancují na rytmicky výraznou hudbu a jejich výraz v sobě má cosi dětsky neotesaného v tom nejlepším slova smyslu. Nesnaží se o měkkost ani plynulost. Připomínají ratolesti, které trochu mechanicky replikují jednoduché taneční kroky se vší radostí a energií, která k tomu náleží.
Taneční sekvence jsou poměrně krátké a vždy je mezi nimi intermezzo v podobě her pro diváky. A tak obě skupiny musí kupříkladu co nejrychleji běžet do středu scény a zase zpět na své místo, přičemž vítězí skupina, která kompletní dříve dosedne zpět do hlediště. Na závěr obecenstvo i performerky tancují krátké variace na známé chytlavé rytmy. Vše končí jakousi pseudomeditací a diváci si jako dárek odnášejí motivační kartičky ve tvaru srdce s nápisy jako „mé zaměstnání mi přináší radost a naplnění“, které jsou sympatickou sarkastickou tečkou za celým večerem.
Neustálé střídání tanečních pasáží s herními částmi udržovalo mysl roztěkanou, podobně jako sledování krátkých videí na sociálních sítích. Samotné hry připravené pro diváky zároveň nebyly tak vtahující a zábavné, abyste skutečně zapomněli na plynutí času.
Hra bez pravidel
Tvůrkyně v Be RAW zpracovaly vysoce aktuální téma. V době tzv. ekonomiky pozornosti se náš čas stává komoditou, již se snaží technologické společnosti agresivně těžit – skoro jako ropu, jak se uvádí v nové publikaci Attensity!, která se tématu věnuje. Dvojice se při tvorbě snažila přijít na to, co ji udrží na sále v přítomném okamžiku, a následně tuto zkušenost rozšířit na diváky. To je možná prvotní a ta nejzásadnější chyba. Ukázalo se totiž, že pokud performerky zůstaly v tvůrčím procesu napojené na přítomný okamžik, ne vždy se jim dařilo převést zážitek na jeviště. Ztotožnění intenzivního prožívání výhradně skrze dětské hry se ukázalo jako prvoplánové. Hledání ztraceného dětského ráje je sice věčným (a vděčným) uměleckým tématem, v kombinaci s jásavou vizualitou i provedením však působí až příliš lacině.
Autorky navíc tím, jak dílo dramaturgicky vystavěly, paradoxně dosáhly pravého opaku nežli ponoření do přítomného okamžiku. Neustálé střídání tanečních pasáží s herními částmi udržovalo mysl roztěkanou, podobně jako sledování krátkých videí na sociálních sítích. Samotné hry připravené pro diváky zároveň nebyly tak vtahující a zábavné, abyste skutečně zapomněli na plynutí času (ač část diváků to mohla vnímat odlišně). Pravidla pro společné akce byla často vágní a performerky se na nich vzájemně neshodly (potřebu být stále ve střehu a pravidla si dotvořit s diváky samozřejmě můžeme považovat za součást hry a umělecký záměr, funkčností si ale jistá nejsem).
Soupeření mezi dvěma diváckými skupinami ve výsledku nedávalo logický smysl. Body jim autorky přidělovaly dost náhodně a mezi týmy nevznikla potřebná rivalita, která měla být zásadním aspektem projektu, v němž zelený a žlutý tým udávaly rozčlenění scénického prostoru.
Ačkoliv zvolené téma působilo velmi zajímavě, provedení se minulo účinkem. Návrat k přítomnému okamžiku a sobě samému totiž nemusí nutně vyžadovat, abyste svůj čas naplnili co možná největším počtem zábavných aktivit. Jednou z možných cest, jak se dostat do stavu flow, je návštěva divadla a plné ponoření do kvalitního uměleckého zážitku. Skvěle funguje i taneční participace, jak ukázalo například dílo ARK Rave Session Connora Schumachera, s nímž předloni navštívil pražský Palác Akropolis. Ani jednu z těchto možností však Be RAW naplno nerozehrává.
Psáno z představení 12. března 2026, Venuše ve Švehlovce.
Be RAW
Choreografie: Štěpána Nlasa Mfuta, Klára Gomez Herrera
Interpretace: Štěpána Nlasa Mfuta, Klára Gomez Herrera
Hudba: Václav Kalivoda
Light design, scénografie: Judita Mejstříková
Visual art spolupráce, fotografie: Ekaterina Fonina
Dramaturgická konzultace: Lukáš Karásek
Premiéra: 11. 3. 2026
