Rasmus Ölme a ME-SA: Vydařený experiment

Rasmus Ölme a ME-SA: Vydařený experiment

Rasmus Ölme a ME-SA: Vydařený experiment

Již několik let je holešovické Studio ALTA centrem alternativního performativního umění a za dobu jeho existence zde vzniklo a bylo uvedeno mnoho zajímavých projektů fyzického divadla a současného tance.
Jednou ze skupin, které zde mají svůj pomyslný domov, je nezávislé taneční uskupení ME-SA. V rezidenci Studia ALTA se vyvíjelo několik jeho projektů, z nichž poslední, Much More Than Nothing (premiéra červen 2012), získal dokonce mezinárodní uznání a byl vybrán mezi „20 Priority Companies 2013“ sítě Aerowaves. Zajímavá na tomto projektu byla originální forma představení, velice živelný tanec a nasazení všech sedmi účinkujících (choreografů Petra Šavela a Stana Dobáka, Karolíny Hejnové a Martiny Hajdyly Lacové ze souboru ME-SA a hostujících tanečnic Terezy Ondrové, Andrey Opavské, Lucie Kašiarové), kteří tančili, jak se říká, všemu navzdory. Toto představení totiž vznikalo jen s minimální finanční podporou. Skupina ME-SA nyní představuje nový projekt, jímž pokračuje v ambiciózní a novátorské koncepci. Stejně jako u předchozího díla přizval soubor ke spolupráci zahraničního choreografa a další tanečníky, což je postup, který u nezávislého uskupení interpretů, jakým je ME-SA, velice dobře funguje. Tentokrát to ovšem mělo poněkud složitější průběh. Historie projektu sahá svým způsobem až do roku 2009, kdy tanečník a choreograf Rasmus Ölme vedl workshop v Praze, kam ho pozvala tanečnice a pedagožka Andrea Opavská, a došlo tady k prvnímu setkání. Od roku 2011 probíhalo domlouvání mezi tanečnicemi – Karolínou Hejnovou, Martinou Hajdylou Lacovou a Andreou Opavskou – a choreografem, který se rozhodl angažovat v představení také čtyři tanečníky ze své skupiny Refug Collective. Teprve v posledních několika měsících došlo v rámci tří rezidencí (Ponderosa v německém Stolzenhagenu, Studio ALTA v Praze a drážďanské Hellerau) k samotné práci na představení. Či spíše na jeho koncepci. Dílo, které dostalo jméno Swarming (v překladu hemžení, rojení), se svou stavbou velmi vymyká zažitým představám o choreografii. Tanec alias pohybový výzkum Swarming je totiž choreografický experiment, práce s tanečníky je výzkum. Rasmus Ölme studuje doktorský program na Vysoké škole tance a cirkusu (DOCH) ve švédském Stockholmu a tento projekt vychází z jeho teoretických premis. V nich se zabývá úlohou diváka v představení a jednotlivými prvky kompozice, jako je vztah tanečníka k času, prostoru a tak dále. Tanec spočívá většinou v improvizaci, ta má ale svá pravidla, a tak je paradoxně v každém okamžiku cítit promyšlený postup a řád. To je dáno také faktem, že tanečníci s diváky vlastně neustále komunikují, někdy více, jindy méně nápadně. Židle pro diváky byly umístěny po obvodu jeviště, a to pouze v jedné řadě, takže každý mohl (na každého) dobře vidět. V okamžiku, kdy diváci vešli do sálu, tanečníci již byli nenápadně rozestavěni podél stěn. Postávali v legínách, tričkách s potiskem a v šusťákových bundách a vypadali jako něco mezi příznivci joggingu a chovanci psychiatrické léčebny. Tato „individua“ se pozvolna přesunula doprostřed jeviště a na pokyn svého vůdce Rasmuse Ölmeho (který předem divákům oznámil, že následující situation potrvá zhruba patnáct minut) se rozjela první část představení. Byla to částečná improvizace, vystavěná na sérii předem daných pravidel a pokynů. Tanečníci na sebe vzájemně reagovali, přebírali si pohyby, snad si i navzájem vydávali rozkazy a vytvářeli jakýsi koordinovaný chaos. Tato sekvence se následně přelila do další části, ve které interpreti komunikovali přímo s publikem. Stoupali si před jednotlivé diváky a vyprávěli jim své podivné příběhy, přičemž jejich pohyby byly ale zezadu ovládány někým jiným. Vznikaly tak dost absurdní a zábavné okamžiky.
Každá z částí tohoto představení měla své zadání a svůj vnitřní průběh. Struktura byla tedy jasně dána a v rámci těchto mantinelů vznikl prostor, jak ponechat věci náhodě a kreativitě tanečníků. Každý z nich vypracoval svůj charakter, téměř bychom mohli říct svou roli, do níž se vžili, dali jí specifický výraz, gesto, a dokonce i zvuk. Jak už bylo řečeno, základem představení byla improvizace, ovšem do jisté míry choreografem regulovaná. Ten poskytl tanečníkům určitý pohybový rejstřík, v rámci kterého pak mohli tvořit. Jejich tanec se jevil zvláštně těžkopádný až neohrabaný, trhaný a hranatý, tělo se křivilo do různých, skoro až zvířecích tvarů. Místy se plynule přecházelo do civilnějšího pohybu po scéně. Jednotlivá individua (či individuality) se projevovala jak výrazem a promluvou k divákovi, tak v jedné pasáži výběrem vlastní písně, na kterou pak musel tančit i zbytek skupiny. Po většinu času se všichni tanečníci pohybovali společně, pouze výjimečně se vydělili jednotlivci či skupinky. Čilá komunikace Ve výsledku skutečně připomínali ono rojení včel nebo hemžení mravenců, jejichž zdánlivě chaotický pohyb v sobě skrýval logický a pevně daný řád.
Velmi propracovaná byla již výše zmíněná práce s publikem, jíž se choreograf detailně zabývá ve svém doktorském výzkumu. Interakce herce nebo tanečníka s divákem je dodnes často problematickým prvkem, ne každý tvůrce s ní dovede pracovat a pro diváka se může stát nepříjemným až traumatickým zážitkem. Ve Swarming tomu tak ale rozhodně není. Již od počátku docházelo ke komunikaci a interakci, která byla nenásilná, přátelská a vedla skutečně k lepšímu porozumění či k plnohodnotnějšímu prožitku představení. K tomu je ovšem také nutné, aby divák na tuto hru přistoupil, byl aktivní a pozorně sledoval dění na scéně. A dovolím si tvrdit, že alespoň během první premiéry choreografie Swarming 6. prosince 2013 nastala v tomto ohledu téměř ideální konstalace. Tanečníci si svým charismatem téměř okamžitě získali spontánní publikum, které často hlasitě reagovalo na různé situace. Vrcholem byl závěr: tanečníci postupně ukončili svou předchozí improvizaci na téma jediného opakovaného pohybu, chodili po scéně a jen s úsměvem pokyvovali hlavou na sebe navzájem i na diváky. Ti z tohoto gesta pochopili, že „je to dobré, můžeme skončit“, a sami se roztleskali. Bez zastavení hudby, bez zhasnutí světel, prostě jen tak.
Rasmus Ölme vytvořil fungující koncept, díky kterému na základě improvizace vzniká atraktivní představení. Diváci se během něho snaží rozkódovat klíč, podle něhož se tanečníci hýbou, je to pro ně jakási hádanka a jim nedá, než aby ji vyřešili. Při sledování díla Swarming nelze zůstat pouze pasivním pozorovatelem, a tak je obecenstvo vtaženo do dění víc, než by si uvědomovalo. Je vlastně jednou z jeho nejdůležitějších součástí. A být součástí tohoto představení je zábavné a osvěžující, jelikož to divákům přináší nečekaný a zajímavý zážitek. Psáno z premiéry 6. prosince 2013 ve Studiu ALTA.

Swarming
Koncept: Rasmus Ölme
Tančí: Linda Adami, Ulrika Berg, Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová, Dan Johansson, Andrea Opavská, Rasmus Ölme, Tilman O’Donnell
Premiéra: 6. 12. 2013 Fotografie: Vojtěch Brtnický

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: