Rekviem za nekonečno – Pražský komorní balet opět v sedle

Obdobně jako první říjnová premiéra byla i tato součástí komponovaného večera. Diváky nejprve čekalo zhlédnutí dvou starších kusů. První z nich, Nevyřčené ticho z roku 2007, vytvořil Rychetský pro inscenaci Národního divadla Česká baletní symfonie. V obnovené premiéře se představují Linda Svidró coby osamělá žena v levé části jeviště a v pravé duet Dušany Herákové a Aurory Fradelly. Na začátku se objeví i muž v podání Patrika Čermáka, který však přítomné opouští hned vzápětí. Pomalým, rozvážným tempem kráčí vstříc světlu v zadním plánu scény; zdá se, že odchází z tohoto světa, možná umírá. Zřejmě i proto jsou všechny tanečnice oděny v černém kostýmu. Avšak poněkud těžkopádné a vrstvené řešení kostýmů Herákové a Fradelly se zdá být spíše překážkou než usnadňujícím doplňkem. Celému dílu nicméně dominuje svým vyzrálým interpretačním výkonem Linda Svidró. Vykresluje nejen jemné nuance v pocitech ženy, jejíž partner se vydal na věčnost, ale také lyrickým způsobem ztvárňuje Sonátu pro klavír „I. X. 1905, Z ulice“ Leoše Janáčka. Trýzeň, kterou prožívá, je neútěšná, a proto se v závěru i ona vydává na věčnost za svým milým.

Komické intermezzo Marka Svobodníka

Večer pokračoval Chvilkou POEzie Marka Svobodníka z uskupení Dekkadancers. Choreografie, jak i název napovídá, je inspirována básnickou tvorbou Edgara Alana Poea, konkrétně jeho slavným Havranem. Svobodníkova produkce se nese ve stejně černém, ale i groteskním duchu. Vidíme postaršího gentlemana (Igor Vejsada), který si hraje se svým červeným jojem; tím rozsekává jinak děsivě hutnou atmosféru celého výjevu. Choreograf využívá poetické předlohy naplno, a tak se objevují i tři tančící havrani v černých fracích a cylindrech různé velikosti (Patrik Čermák, Dominik Vodička, Michal Vach). Ti jsou nejlepšími přáteli osamělého pána, který se jimi nechává bavit. Na sklonku stařeckého života jsou totiž jeho jedinými společníky. V závěru mu dokonce přináší i nevěstu v bílých svatebních šatech v interpretaci Aurory Fradelly (zřejmě inspirace postavou Lenory z básnické předlohy), aby si mohl své poslední životní chvíle užít naplno. Vše se nicméně opět rozplývá v pustou samotu a gentleman je ponechán na pospas sám sobě.

Komické Svobodníkovo dílo je umně zakomponováno do celkové dramaturgie večera, přináší humorný nadhled do jinak tíživých témat.

Ustavičně proudící životní energie

Třetí část večera patřila nové produkci Rekviem za nekonečno. Tomáš Rychetský volbou slavné Dvořákovy hudby navazuje na odkaz Pavla Šmoka, který ve své tvorbě hojně pracoval s díly českých klasických skladatelů. A podobně jako bylo téma smrti zpracováváno rozličnými způsoby i v předchozích částech, ani zde se mu tvůrce nevyhýbá, ba naopak. Ústředním motivem choreografie má být „prostor“ mezi životem a posmrtným děním. Autoři námětu (spolu s Rychetským i Pavel Šimák) se zřejmě inspirovali ve východních kulturách, které věří v ustavičné proudění životní energie, jež nikdy nezaniká a v různých podobách je předávána dále.

Kus začíná velmi působivým, přitom jednoduchým prvkem: dívkou skákající přes švihadlo (Dušana Heráková). To diváci zprvu nevidí, jelikož je zahalena ve tmě, a tak jen naslouchají podmanivému, avšak mírně děsivému rytmu švihadla narážejícího do podlahy. Postupně se na jevišti objevují i tři smíšené páry, které tanečnice nejdříve pozoruje. Jejich pohyby jsou poměrně odlišné, převládají sekané akce, častá vychýlení z tělesné osy a kontrastující dynamika rychlého a pomalého. Jejich úloha coby sboru dotvářejícího významový celek funguje. Rychetský tanečníky využívá i k dotvoření scénografie, ale také k náročným tanečním partům. Vyniká například část v Dvořákově hřmícím Confutatis, jehož energii dokáže náležitě a působivě vtělit do řeči tance – expanzivní pohyb s prostorově výraznými pohyby horního trupu a paží včetně překvapivých náhlých výkopů či skoků. Narážíme však i na momenty méně interpretačně zvládnuté, a to zejména v části, kdy z párů zůstávají pouze ženy, jež své krátké trio vyloženě nezvládají. Ačkoliv je jasné, že mají za úkol souznít v unisonu, působí spíše jako rozbitý kolovrátek, než se zase přidají k ostatním.

Zvláštně působí scéna, v níž choreograf využívá sbor k vytvoření scénografického prvku, jímž je ohrazení z potravinářské fólie, ve kterém se nachází lapená Heráková. Fólie připomíná spíše prvoplánové a levné východisko studentského projektu nežli profesionální jevištní řešení. Stejně tak působí i celé dění, při kterém se dívka snaží poněkud pateticky ze svého uvěznění vymanit, respektive touží dostat se k druhé ženě (Jitka Tůmová) na opačné straně, kterou předtím přivezli sboristé na jeviště na čemsi, co připomínalo operační stůl. 

V Agnus dei pak obě vynikají ve společném duetu, který jim sedí jako šitý na míru; choreograf se i tady drží prostorově výrazných pohybů včetně skoků. V závěru to vypadá, že Heráková umírá, nicméně ji ještě naposledy zaslechneme, jak kdesi v dáli opět skáče přes švihadlo.

Vzhledem ke zvolené abstraktní tematice, ve které má Heráková znázorňovat člověka a Tůmová jeho duši, inscenaci příliš nepomáhá nadměrná stylizace hlavních postav. Jedna tanečnice totiž vypadá jako nevinná dívka (dcera) s kudrnatými vlasy a druhá spíše jako vyspělá žena (matka) v dlouhé sukni a staženými vlasy. Podobně působí i jejich taneční výraz, který je u Herákové hravě dětský, kdežto u Tůmové působí skutečně vyspělým dojmem. Ani „berličky“ v podobě stylizovaných kostýmů, kdy v jeden moment vypadají aktéři jako doktoři a sestřičky, celému dění na důvěryhodnosti ani srozumitelnosti nepřidávají. Člověka (nebo alespoň mě) to mate a hledá tedy jiné významové roviny. Možná by nebylo od věci rezignovat na jednu ze dvou věcí: anotaci v programu nebo nadměrnou stylizaci na jevišti. Jedno si s druhým totiž protiřečí.

Sečteno, podtrženo...

Ačkoliv se interpreti snaží ze všech sil být plnohodnotným partnerem velmi obtížnému hudebnímu doprovodu, občas se to nedaří. Zejména vedle vyspělých interpretů, jako je Jitka Tůmová, Patrik Čermák nebo Linda Svidró, působí ostatní spíše nejistým dojmem. Je tedy na vedení souboru, aby dokázalo vybalancovat tyto markantní rozdíly mezi tanečníky. V tomto ohledu se do jisté míry může jevit jako problematická i volba náročné skladby. Soubor, který v nedávné době prošel rozsáhlou proměnou sólistů, mu v aktuálním složení není schopen dostát.

 
Přesto po několika neúspěšných přešlapech opět dokazuje oprávněnost své existence na mapě českého tance a nesází tak pouze na dobré jméno a odkaz historie. V novém triptychu prokazuje, že je schopen vytvořit kompaktní, promyšlenou dramaturgii a přizvat kvalitní umělce, kteří jsou zárukou dobré produkce. Pražský komorní balet se tak vrací mezi tuzemskou špičku; zdá se, že konečně našel nový směr.  

Psáno z premiéry 22. října 2017, Divadlo na Vinohradech.  

Nevyřčené ticho
Choreografie: Tomáš Rychetský
Hudba: Leoš Janáček, Sonáta pro klavír „I. X. 1905, Z ulice“
Scéna: Milan Cais
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Daniel Tesař
Asistent choreografie: Linda Svidró, Jitka Tůmová
Premiéra: 20. září 2007  

Chvilka POEzie
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Jaroslav Ježek, Bedřich Nikodém
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Kostýmy: Pavel Knolle, Marek Svobodník
Scéna: Petr Siedlaczek
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Premiéra: 18. prosince 2016  

Rekviem za nekonečno
Námět: Pavel Šimák, Tomáš Rychetský
Choreografie: Tomáš Rychetský
Hudba: Antonín Dvořák, Rekviem b moll, Op. 89 selection (výběr: Requiem aeternam, Dies irae, Confutatis maledictis, Sanctus, Agnus dei)
Režie: Pavel Šimák
Scéna a kostýmy: Petra Lebdušková
Světelný design: Jakub Sloup
Asistent choreografie: Linda Svidró
Premiéra: 22. října 2017