Romeo a Julie – Veronští milenci zpět v Národním divadle

Po poměrně dlouhé pauze se letos do repertoáru našeho prvního baletního souboru vrací jeden z nejoblíbenějších titulů, a to Romeo a Julie. Námět tragické lásky již zpracovalo mnoho choreografů, které uhranul nejen silný shakespearovský příběh, ale i monumentální hudba ruského skladatele Sergeje Prokofjeva. Jelikož je nynější šéf baletu Národního divadla Filip Barankiewicz takměř pupeční šňůrou spjat se souborem ve Stuttgartu, působištěm slavného choreografa Johna Cranka, nemůžeme se divit, že sáhl právě po jeho verzi, která měla ve Stuttgartu premiéru již před 60 lety.

Romeo a Julie. Foto: Sergei Gherciu.

Romeo a Julie. Foto: Sergei Gherciu.

Různým verzím tohoto baletu se na stránkách Tanečních aktualit již věnovalo několik autorů, doporučuji třeba text z pera Lucie Dercsényiové recenzující brněnské nastudování v roce 2019 (zde). Poslední lkání milenců na prknech Národního divadla v roce 2013 bylo specifické tím, že přineslo originální pojetí českého choreografa, a to Petra Zusky. Nyní má soubor jiného šéfa, personálně doznal mnohých změn a má mnoho nových tváří, které dostávají šanci se poměřit s požadavky dramatického baletu. Taneční technika není tím hlavním požadavkem, je spíše samozřejmostí, kterou ani nechceme vnímat. Divák by měl být stržen vyprávěním příběhu, prožíváním oněch všem důvěrně známých postav, se kterými si osud tak tragicky pohrává.

Crankova verze baletu Romeo a Julie je slavnou, prověřenou inscenací, kterou za ta léta vyzkoušely mnohé soubory. Nejedná se tedy o nic překvapivého, ale spíše takový zlatý fond světové choreografie. Do Prahy byla přenesena i původní scénografie a kostýmy, vytvořené dlouholetým choreografovým spolupracovníkem Jürgenem Rosem. V jejich vzájemné spolupráci ožívá renesanční Verona s opulentními kostýmy šlechtických rodů i pestrého veselí na ulici. Vysoce funkční scéna pomáhá přehlednosti dění na jevišti, kdy doprovází davové scény typické pro shakespearovské drama, střídané s intimními momenty.

Cranko výrazně pracuje se sborem, který staví jako jednu masu v opozici proti sólovým eskapádám Romea a jeho přátel nebo jako ztělesnění vznešenosti v plesové scéně. Ta utkví v paměti i pohybovou charakteristikou tančících dam, jejichž silně prohnutá záda a hlavy s vyčesanými vlasy zakloněné nazad nesou pečeť nejen ušlechtilosti, ale i jisté vrozené submisivity, která se od žen u dvora očekává.Proto Julie, Kapuletova dcera, působí tak svěžím dojmem, když si ve své dychtivé mladosti nechce přiznat, že by snad měla patřit nějakému muži. Na premiéře 10. února dostala trochu na poslední chvíli příležitost Ayaka Fujii, od minulého roku první sólistka souboru. Kvůli onemocnění několika obsazení se nečekaně ocitla v záři premiéry. Mohla však stavět na své zkušenosti s Crankovým stylem, jelikož sama byla před svým působením v Praze po tři roky členkou stuttgartského baletu.

Romeo a Julie. Foto: Pavel Hejný.

Její Julie je ve svých úvodních scénách tím naivním a bezprostředním děvčátkem, které dovádí s chůvou (zkušená Nelly Danko ve svém živlu) a nemá zájem o dvoření ztepilých mládenců. O to větším překvapením je pro ni setkání s Romeem, jemuž okamžitě propadá. Ani se jí nedivíme – v Paulovi Irmatovovi získala postava Romea téměř ideálního představitele. Přináší mladickou nerozvážnost, veselost, ale i odvahu, to vše podpořeno bezpečnou technikou, která suverénně podtrhává jeho výkon. Milovník s tragickým osudem je jeho zatím asi největší příležitostí na prknech Národního divadla a tuto hozenou rukavici přijímá s přesvědčivostí hodnou ranku prvního sólisty, který bezprostředně po představení získal. Vzájemná taneční chemie s Ayakou Fujii docela funguje, jen v hlavním duetu jsou občas patrné zádrhely, které by snesly více zkoušení, ke kterému však nebyl prostor, jelikož původně měl Irmatov tvořit premiérový pár s Alinou Nanu.

Druhé dějství téměř celé spoléhá na Romea a jeho přátele Merkucia a Benvolia, kteří dobře využívají svůj prostor a snaží se o tvorbu charakteru. Snadnější je to pro zkušeného Matěje Šusta, jehož veselý Merkucio je oním lehkovážným smělcem, kterého očekáváme. Jeho skon ovšem není ztvárněn zcela přirozeně, Tybaltův kord jím projede trochu aranžovaně a celá scéna umírání je trochu přetažená. Přesto Merkucio zanechává dojem a Matěj Šust se stal dalším novým prvním sólistou souboru. Jako by Filip Barankiewicz s povýšeními čekal na tento shakespearovský křest ohněm. Benvolio v podání Giacoma De Leidi samozřejmě nemá tolik prostoru jako jeho kumpáni, ale bez něj by to prostě nebylo ono a ani jemu nelze upřít mladické nadšení a vervu.

Romeo a Julie. Foto: Pavel Hejný.

Po smrti Tybalta (uhrančivý Paul Tudor Moldoveanu) nastává nová realita pro Julii a její představitelku a její výkon stojí na tom, jak se dramaticky popasuje s Juliiným žalem, který se jí v hrudi mísí s láskou jejího života. Ayaka Fujii roli dramaticky prožívá a poměrně úspěšně svým výrazem komunikuje přerod Julie v ženu a její následné osudové rozhodnutí.

V charakterních rolích se blýskli zasloužilí členové souboru, zejména Tereza Podařilová jako lady Kapuletová a Jiří Kodym v roli jejího chotě.

Veškeré počínání tanečníků podporuje Prokofjevova nesmírně emotivní hudba. Tóny, které rozechvívají niterné prožitky a vtahují diváka do příběhu podmanivými a originálními motivy, komponovanými pro jednotlivé postavy. Hudba Romea a Julie je jednou z nejvíce legendárních kompozic, která má sílu i jemnost, tragiku i veselí. Jaká škoda, že Orchestr Státní opery nevychytal ony tradiční mouchy, nepřesnosti a vady na kráse, zaviněné často nesouhrou jednotlivých nástrojových sekcí. Dvě hudební čísla taktéž využívají několik sólistů hrajících z lóže nad orchestřištěm, ovšem ukočírovat obě skupiny tak, aby hrály pospolu, se dirigentu Václavu Zahradníkovi úplně nepodařilo. Škoda, že si na nepřesnosti v orchestru stěžovala i moje kolegyně Petra Dotlačilová, jež psala pro Taneční aktuality recenzi verze Petra Zusky, kterou navíc hudebně vedl tentýž dirigent (zde).

Je dobře, že balet Romeo a Julie ve verzi Johna Cranka je na repertoáru naší první scény. Jedná se o dílo, které je kvalitní, i když v pojetí tradiční. Může však stále promluvit k mnoha divákům. To bohužel vůbec neřeší otázku, kam směřuje náš největší baletní soubor, když stále přebírá tituly ze Stuttgartu, místo aby poskytl silnou látku třeba pro novou, vzrušující tvorbu českého tvůrce. V případě titulu zasvěceného lásce a smrti veronských milenců neprotestuji, pro soubor je dle mého soudu dobré tančit takový kus. Od souboru baletu Národního divadla ale přece jen očekávám barvitější dramaturgii.

 

Psáno z premiéry 10. 2. 2022 ve Státní opeře Praha.

 

Romeo a Julie
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie: John Cranko
Scéna a kostýmy: Jürgen Rose
Choreologie a nastudování: Jane Bourne
Nastudování: Filip Barankiewicz
Světelný design: Jürgen Rose, Valentin Däumler
Supervize kostýmů: Diana Eckmann
Rekonstrukce scénické výpravy: Martin Černý
Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

John CrankoRomeo a Julie

Balet Národního divadla

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: