Výběrem notoricky známé shakespearovské látky se ale tvůrčí tým dostal do nelehké pozice. Jejich záměr zpracovat Romea a Julii „tradičně“ a zasadit inscenaci do renesančního rámce musí nutně narazit na limity v podobě opusů Leonida Lavrovského, Johna Cranka, Kennetha MacMillana, Rudolfa Nurejeva nebo Fredericka Ashtona a je otázkou, čím svou inscenaci jsou schopni odlišit a jakou přidanou hodnotu jí vtisknout. Už první obraz z náměstí renesanční Verony napověděl, jakým směrem se olomoucké zpracování bude ubírat. Vizuální stránka se držela střídmé, stylizované baletně renesanční estetiky. Sbor byl oděn do tlumených barev a historizujících střihů, zatímco sólisté vystupovali v jasnějších odstínech. Výraznou kvalitou inscenace se ukázala být scénografie Martina Černého. Byla promyšlená, variabilní, a přitom pracovala s minimálními prostředky. Dominantním prvkem se stalo podloubí s patrem a schodišti, které se podle potřeby proměňovalo – mohl se z něj vysunout balkón pro slavnou milostnou scénu, nebo jej doplnily panely a vznikl kostelní interiér, přidáním svícnů a závojů se transformovalo na plesový sál či Juliinu ložnici. Právě scény z kostela jsou příkladem minimalismu s velkým efektem: paprsky světla pronikající oknem a nad ním visící kříž evokují silnou a až magickou atmosféru renesančního chrámu.
S postupem prvního jednání, od úvodní šarvátky přes ples Kapuletů až po balkonové pas de deux, se profiloval také choreografický jazyk a dramaturgický záměr. Choreografie se vyznačovala velkým smyslem pro hudebnost a detail, vycházela převážně z klasického tanečního slovníku se stylizacemi dobových tanců, místy se však překlopila do modernějších poloh, zejména ve sborových scénách soubojů mezi Kapulety a Monteky, kde se objevovala práce na zemi, hluboká plié i ostré pohyby paží. Největší prostor přirozeně dostaly duety ústředního páru a také energická trojice Romeo, Merkucio a Benvolio, která vnesla na jeviště potřebnou lehkost i dynamiku.
(...) dramaturgická struktura baletu vychází do značné míry z Prokofjevovy partitury, ale použití téměř identických choreografických prostředků, tedy stejných zvedaných figur, piruet nebo póz, jaké si s baletem Romeo a Julie diváci spojují díky světoznámým inscenacím už několik desítek let, nutí k zamyšlení.
Divák obeznámený s některými předchozími zpracováními Romea a Julie, především verzemi Cranka a MacMillana, ale brzy rozpozná, že se u nich olomoučtí tvůrci inspirovali na nebezpečně mnoha místech. Jak už bylo zmíněno, dramaturgická struktura baletu vychází do značné míry z Prokofjevovy partitury, ale použití téměř identických choreografických prostředků, tedy stejných zvedaných figur, piruet nebo póz, jaké si s baletem Romeo a Julie diváci spojují díky světoznámým inscenacím už několik desítek let, nutí k zamyšlení. Nejednalo se jen o konkrétní prvky (např. zvedačka, v níž Romeo klečí a „nadnáší“ Julii v balkónovém pas de deux, nebo chvíle, kdy Julie spočívá Romeovi na ramenou a visí téměř hlavou dolů ve scéně loučení), ale i celkové řešení jednotlivých situací a jejich vizuální vyznění. Je to způsob, jakým postavy přicházejí na scénu nebo jak jsou jednotlivé scény a situace strukturované. Zkrátka a dobře, některé „signature“ momenty ze slavnějších předchozích verzí Romea a Julie se na olomouckém jevišti odehrály jako přes kopírák a při nejlepší vůli to nebylo možné přehlédnout. Co je tedy výsledkem? Choreografické dílo, které sice působí srozumitelně, promyšleně a vizuálně uhlazeně, ale zároveň i předvídatelně a místy až příliš závisle na svých předchůdcích.
Upřít však olomoucké inscenaci nelze kvalitní taneční výkony sólistů a sehranost celého sboru. Adéla Bendová v titulní roli nabídla technicky jistý projev s krásnými liniemi, i když v náročnějších partnerských pasážích se objevila malá zaváhání. Výrazově se zdála uvolněnější v prvním jednání baletu, kde je Julie hravá a nevinná; v pozdějších dramatických polohách bylo znát větší herecké úsilí a stylizace. Iván Sánchez Fernández jako Romeo byl technicky precizní a zároveň charismatický, a dokázal zvládnout přechod své postavy od nevyzrálého mladíka k muži, který je ochotný pro svou lásku zemřít. Mezi oběma interprety fungovala potřebná chemie i mladistvá energie, která je pro tento titul klíčová. Oba jsou to koneckonců velmi mladí tanečníci, kteří bezmála tříhodinový dramatický opus zvládli se ctí, včetně tragického závěru, kde se situace režijně ocitá na hraně patosu.
Velmi dobře spolu fungovala i trojice Romeo, Merkucio a Benvolio. Sergio Méndez Romero jako Merkucio zaujal technickou jistotou i jevištní energií a dokázal do postavy vnést šibalství i temnější podtón. Ten by však mohl být ještě výraznější ve scéně jeho smrti, která zde vyznívá spíše přímočaře – chybí jemnější balanc mezi ironickým nadhledem a narůstající bolestí, díky němuž bývá tento moment v mnoha inscenacích tak silným. Ondřej Králíček jako Benvolio doplňoval trojici spolehlivě a s lehkostí. Také Elia Zegrati jako Tybalt vytvořil výraznou postavu s jasně čitelným dramatickým obloukem, ačkoli tady byl vyobrazen především jako „záporák“ bez hlubších nuancí, což je ovšem problém mnoha baletních zpracování Shakespearovy tragédie. Barbora Paříková ztvárnila chůvu s přirozeným komediálním nádechem, ne jako směšnou figurku, ale jako moudrou i rozvernou ženu v nejlepších letech. Vyzdvihnout musím tentokrát i baletní sbor, který působil živě a pozorně i v momentech, kdy nebyl v centru dění, a vykreslil tak atmosféru neustálého napětí mezi veronskými rivaly.
Dá se říci, že olomoucký balet Romeo a Julie do velké míry naplňuje to, co si jeho tvůrci předsevzali: nabízí řemeslně kvalitní, vizuálně příjemnou podívanou s tancem na vysoké technické úrovni. A nabízí také zpracování hudebně citlivé – ostatně má být oslavou 90. výročí vzniku Prokofjevovy partitury, k čemuž výrazně přispívá i živý doprovod orchestru Moravské filharmonie Olomouc pod vedením Pavla Šnajdra. Zároveň se ale ukazuje, že silná orientace na tradici je dvojsečná. Hranice mezi inspirací a přebíráním konkrétních myšlenek je hodně tenká, a má-li tvůrce prezentovat originální dílo, je třeba s ní ještě důsledněji pracovat. Uznávat a rozvíjet to, co „už tu jednou bylo“, je (nejen) v baletu věc přirozená a legitimní, v případě olomoucké premiéry se ale o rozvíjení příliš mluvit nedá. Autoři hledají vlastní invenci jen velmi opatrně a dávají tak inscenaci málo příležitostí být něčím výrazně rozpoznatelnou. Zůstává tedy otázkou, zda by právě větší odvaha k vlastnímu výrazu neposunula toto nastudování ke skutečně osobité výpovědi.
Psáno z premiéry 13. března 2026, Moravské divadlo Olomouc.
Romeo a Julie
Choreografie: Jan Fousek
Režie: Zdeněk Prokeš
Hudba: Sergej Prokofjev
Hudební nastudování: Pavel Šnajdr
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Josef Jelínek
Light design: Tomáš Příkrý
Asistent choreografa a choreografie šermu: Frédéric Jahn
Baletní mistr: Fabien Roques
Premiéra: 13. 3. 2026
