Rozmlácený led, energetický výbuch a mrazivá koupel. Frekvence je strhující sondou do těla i technologií
Sólový projekt s názvem Frekvence akrobatky a performerky Bětky Tiché spojuje cirkusové umění a technologii monitorující tělesné funkce. Základní princip je jednoduchý. Tichá má na paži připevněný snímač tepové frekvence, ze kterého jsou v přímém přenosu čtena data. Srdeční aktivita přímo ovlivňuje světla, zvuk, cifra tepu se také promítá v zadní části scény. Srdce je hlavním motivem projektu, ale performance jde mnohem dál. Až k podstatě fungování těla, dechu, ovlivnění psychiky a okolí. Učí nás monitorovací technologie poslouchat své tělo, nebo nás od něj naopak oddalují?
Frekvence. Foto: David Konečný, © DOX.
Frekvence se odehrává v neutrálním white boxu, který ohraničuje průsvitný igelit. V hracím prostoru visí ze stropu světlá lana, po stranách stojí krychle ledu a světlý barel. Díky minimalistické scéně se pozornost plně upíná na fyzickou akci a hodnotu tepové frekvence.
Performerka začíná schoulená do klubíčka nahoře u stropu ve svém lanu. Velmi pomalu sestupuje dolů, jako někdo, kdo proniká do nitra jeskyně nebo se spouští do hlubin moře. Za samotnou podstatou všech věcí. Na její cestě ji doprovází jen malá zářící žárovka, která se pohupuje vedle ní. Úvodní výstup na laně je klidný a precizní. Po klidu ale skoro vždy následuje bouře. Bouře emocí, fyzické aktivity, čísel, světel, hudby. Tento vzorec protikladů, které jsou vyhnané do extrémů, zde platí a několikrát se opakuje.
Příval energie odstartuje Tichá kladivem, kterým rozmlátí kvádr ledu. I když se performerka téměř celou dobu směje, scéna působí brutálně. Po kvádru zbude jen drť a na nohou malé krvavé rány od ostrého ledu. Mezi ledovou tříští je ukryt pytlíček s červenou látkou. Dostali jsme se skrze led až k srdci? Přibližně ve stejný moment se v zadní části herního prostoru začne promítat číslo, které ukazuje srdeční tep performerky. Problikávající číselná data vnáší zcela jinou dynamiku. Vědomou prací s gamifikací, tedy herním principem v neherním prostředí, zvyšují tvůrci angažovanost všech diváků. Naplno tento motiv vytěží ve scéně, kdy se performerka schválně snaží dostat svůj tep na maximální hodnotu. Celá tato zběsilá sekvence je podpořena gongem (jako v boxerském zápase), který ohlašuje nárůst o deset tepů za minutu.
Je fascinující pozorovat, co s námi tato čísla dělají. Pro Tichou je v tyto momenty viditelná motivace. Její neustálá kontrola čísel a radost z jejich stoupání, vnáší do celé situace komický prvek. Diváky se podaří roztleskat a zmobilizovat v nich fanoušky. Ale koho nebo čeho vlastně? Na scéně se neodehrávají žádné technicky náročné nebo vizuálně zajímavé triky na laně. Tichá skáče na místě, běhá po scéně, třese sebou, houpe se na laně. Diváci fandí jen růstu čísel. Dostáváme se tak postupně z cca 140 BPM (tepů za minutu) až na 170 BPM. Extrémní fyzická aktivita, kterou musela performerka vyvinout, jde ale stranou. Pozornost stále sklouzává k obrazovce s aktuálním číslem. Scéna má opět komediální vyústění, která odlehčuje divokost a tíhu čísel.
Zklidněné dýchání se překlopí v hyperventilaci. Nejvíce fyzická akce, která není tříštěna žádnými senzory, vzbuzuje velké emoce. Takto zrychlený dech budí úzkost, paniku, spouští extrémní, těžko pojmenovatelné pocity sounáležitosti s druhým. Z řevu, který performerka na závěr vydává, mrazí.
Na opačném konci spektra stojí na první pohled nejklidnější výjev, kdy se aktérka zaměřuje na dech. Nejprve jeho zklidnění, které se ale překlopí v opačný extrém – hyperventilaci. K dosažení velkého efektu není potřeba nic jiného. Scénu nedoprovází akrobacií, pohybem. „Jen“ dýchá. Nejvíce fyzická akce, která není tříštěna žádnými senzory, vzbuzuje velké emoce. Takto zrychlený dech vzbuzuje úzkost, paniku, spouští extrémní, těžko pojmenovatelné pocity sounáležitosti s druhým. Z řevu, který performerka na závěr vydává, mrazí. Tento moment vnímám jako nejsilnější.
I když Frekvence není primárně postavená na příběhu, obsahuje dramatický oblouk. Pytlíček s červenou látkou (srdcem), se na konci i s performerkou ponoří zpět do barelu plného ledové vody. Tep se sníží, všechno se zase zastaví.
Samotná fyzická přítomnost Tiché je divácky zajímavá. Performerka umí zaujmout svým pohybem a projevem, který balancuje na hranici dokumentárního zkoumání a uvěřitelné jevištní akce. V kombinaci s experimentálním využitím monitorovacích technologií se Frekvence stává sondou toho, kam až sahají performerčiny hranice. Celý projekt je fascinující nejen protože představuje nezvyklou optiku, jak sledovat fyzickou akci na scéně. Primární je z mého pohledu autenticita a pravdivost, které lze cítit z každého detailu. Frekvenci tvořila Tichá a její tým neobvykle dlouho – čtyři roky. Velká očekávání, co takto dlouhá doba přípravy vzbuzuje, se v mém případě naplnila. Tichá přináší do současné české cirkusové tvorby svěží vítr, který předestírá, na co se diváci mohou od prvních českých absolventů cirkusových škol těšit.
Psáno z představení 11. února 2026, festival Cirkopolis, Centrum současného umění DOX.
Frekvence
Tvorba a interpretace: Alžběta Tichá
Architekt technologie: Jakub Mirovský
Režijní spolupráce: Roberto Magro
Partner v dialogu: Jiřina Krásová, Ondřej Holba
Hudební design: Simon Thierre, Jan Sedláček
Světelný design: Jonatán Vnouček
Scénografie: Mariana Stránská, Szilárd Boraros
Premiéra: 19. 9. 2025
