Somewhere In The Now, Sobrelajuventud - A kde je ten tanec?

Somewhere in The Now. Foto: Tamar Lamm

Autor Daniela Machová

Čtvrtý večer Tance Praha 31. května 2017 nadnesl spíše než témata bojující proti předsudkům, jak je v mottu letošního ročníku festivalu, filozofické postoje, trendy a životní styly, které jsou dnes v kurzu. Uri Shafir se zabýval kouzlem přítomného okamžiku, Alberto Alonso fascinací běháním.

Somewhere In The Now je založeno na využití osmi různě rozměrných monitorů, které výrazně zabírají prostor jeviště. Střed scény opanuje technické zázemí, z nějž se do všech koutů k monitorům rozlézají jako hadi nekonečně dlouhé kabely. V tomto poměrně omezeném prostoru se rozpohybují těla dvou interpretů (Uri Shafir a Ofir Yudilevitch) na slavné filmové melodie Ennia Morriconeho, chvíli kanonicky, chvíli v synchronu. Je těžké věnovat jim plnou pozornost, když z osmi obrazovek problikávají různé výjevy, a o to asi umělcům právě jde. Jak se dozvídáme z následného monologu, všichni jednou umřeme a máme žít přítomností, tím, co je teď a tady… Ale co to je, když podnětů z okolí je příliš? Na co zaměříme v tomto selektivním procesu svou pozornost? Na živého interpreta, nebo na jeho odraz v monitorech, kam jej přenáší kamera? Rozhodování je o to složitější, když se živá a reprodukovaná akce začíná rozbíhat. Uri Shafir mluví z obrazovek, které už nejsou v prostoru, ale poskládány dohromady jako puzzle, zmnoženě o svém kolegovi, v reálu převádí slova v taneční duet. Ještě větší dilema vznikne v momentě, kdy se i dění interpretů úplně míjí. Jeden tančí a druhý ukazuje s pomocí technika a kameramana (Nimrod Alexander Gershoni) zákulisí divadla včetně občerstvení a technika Luboše. Tanečník souboj o pozornost prohrává a, bohužel, to není škoda. Pohybový slovník není ničím unikátní, místy připomíná prvky ze Sokola, často se opakují úvodní motivy a divák se nemůže zbavit dojmu, jako by oba interpreti své pohyby jen markýrovali. I ono použití filmové hudby je poněkud rozporuplné. Taneční akce s ní nejde v souladu, ale ani s ní nijak výrazně nepracuje. Skoro by se dalo říci, že je vlastně úplně jedno, co hraje jako doprovod. Pokud měla být hudební předloha jen dalším ubíračem pozornosti, tak budiž. Dílu však nelze odepřít vskutku vtipnou pointu, kdy se naruší dosavadní snímání kamery, jež jen přenáší realitu. Divák opravdu chvíli nevěří vlastním očím, když se interpreti na jevišti a na obrazovkách liší pouze kostýmem, jako by k převleku došlo v čočce kamery. Zajímavý moment, zajímavé téma, ale v celkovém vyznění dílo působí jaksi nedotaženě…

Představení Sobrelajuventud, které ovládne scénu v druhé půli večera, je svým způsobem také experimentem, tentokráte vyvěrajícím ze skupinové dynamiky a proměňujících se pohybových vzorců rozvíjejících se ze základního motivu běhu. Choreograf Alberto Alonso a další tři tanečnice (Clara Pampyn, Esther Rodríguez Barbero, Gema Recach) obíhají nekonečná vytrvalostní kolečka, aby na pokřik kohokoli z nich změnili směr i prvek. Už ne kruh, ale čtverec, k jehož vrcholům se dostávají po obvodu či diagonálami v rozličných synchronních motivech. Tempo je neměnné, dusot chodidel doplňuje postupně elektronická hudba míšená s operním zpěvem. Množství prvků graduje, tanečníci se potí, odhazují svršky, vzájemně si dodávají energii a motivují se vydržet. Tato pozměněná atletická abeceda je vskutku vysilující, ale je trochu otázkou, zda si diváci odnesou stejný zážitek jako tanečníci, kteří spálí jistě hodně kalorií a vyplaví mnoho endorfinu.

Z celého večera se vkrádá na mysl trochu kacířská otázka: A kde je ten tanec? V Somewhere In The Now taneční pohyb byl, ale působil nedotaženě, bez prožitku, povrchně a jaksi amatérsky. V Sobrelajuventud už nebyl téměř vůbec. Troufám si tvrdit, že zde by si téměř kdokoli vystačil s rytmickým cítěním a dobrou fyzičkou… A to nejsem z těch, kdo očekávají od představení současného tance efektní artistní výkony.  

Psáno z představení 31. května 2017, divadlo Ponec.  

Somewhere In The Now
Choreografie: Uri Shafir
Hudba: Ennio Morricone
Světelný design: Ofer Laufer
Video: Nimrod Alexander Gershoni
Premiéra: listopad 2015  

Sobrelajuventud
Choreografie: Alberto Alonso ve spolupráci s interprety
Hudba: Vaag de Speedy G, Gary Beck, Henryk Górecki (Symphony no. 3, op. 36)
Asistentka choreografie: Clara Pampyn
Světelný design: Sonia Sanz