Spalovač mrtvol vyprávěný v pohybových obrazech, z nichž mrazí

Inzerce

Alena Pešková vždy tíhla spíše k tanečnímu divadlu a dramatickým předlohám nežli k tradičnímu baletnímu repertoáru. V posledních letech stále častěji opouští prostředí kukátkového divadla a pracuje v prostorech původně nedivadelních. Patřila v našem baletu k prvním, kdo si s libereckým souborem vyzkoušel intervenci ve veřejném prostoru formou flash mobu, před rokem do nehostinného suterénu někdejšího kina 64 U HRADEB situovala taneční dokudrama Vlasta a letos na jaře se podílela na guerillové akci v Národním muzeu. Genius loci daného místa ji zkrátka stále více zajímá a silně inspiruje. V českokrumlovské Galerii Port 1560, respektive její palácové části našla spolu s bratrem Richardem jako scénografem lokace pro Spalovače mrtvol a dokázala skvěle využít každé místo budovy – od přízemí s klenbou až po zajímavě řešené půdní prostory. S mimořádnou vnímavostí pro výtvarné naplnění využila každé zákoutí, vhled do malé místnůstky, niku, schodiště; ukázala divákům nečekané horizontální i vertikální průhledy napříč budovou a několikrát se jí podařilo dostat publikum na pomezí souběžně se odehrávajících akcí na různých místech. Příběhem provází skrze silné obrazy, v nichž pohyb nebo spíše nonverbální herecké akce jsou v bezprostřední symbióze s okolím.

Důležitou součástí celé koncepce je účast diváků, u nichž se předpokládá užší zapojení. Je jim doporučen dress code – oblečení má být laděno do černé a bílé, aby splynulo s černobíle kostýmovanými performery. Naladit se návštěvník může ještě před začátkem, protože v malé zahradní kavárně je v nabídce i příznačná rakvička se šlehačkou. Publikum je v průběhu představení často v pohybu a po prologu v přilehlé zahradě celkem třikrát absolvuje průchod celou budovou a nenásilně je zapojováno do jednotlivých obrazů. Může si zatrsat na setkání Spolku přátel žehu nebo později s nácky v kasinu, přidat se při zpěvu československé hymny, vyplnit krátkou anketu. Někdy je možnost zapojení jen naznačena, když je nabízeno k ochutnání vánoční cukroví nebo když jsou rozdávány letáčky o možnosti vsadit si na vítěze boxerského zápasu mezi Karlem Markem alias „katem ze Žižkova“ a řeznickým učněm z Holešovic Janem Doležalem. Nároky kladené na publikum jsou nemalé a týkají se i jeho fyzické kondice. Bez možnosti sednout si absolvuje řadu schodů, překračuje trámy, prochází sníženými průchody; pro některé může být výzvou chůze po skleněné lávce. Věru to není pro diváky s hendikepy. Na druhou stranu nepohodlí je vyváženo pocitem intenzivního zapojení, možností prožívat temný příběh „na vlastní kůži“.

Peškové se daří přenést atmosféru předlohy ve všech jejích odstínech – těch hororových a stejně tak absurdních až groteskních či mystických. Činí tak prostřednictvím promyšlených scénických obrazů nebo jen výtvarně aranžovaných zkratek.

Procházka příběhem si všímá nejen duševní degradace hlavního hrdiny a jejího vlivu na nejbližší rodinu, ale velmi dobře se pracuje i s postupně houstnoucí atmosférou předválečného ohrožení republiky nebezpečným sousedem. Do klimatu československé sounáležitosti postupně pronikají tóny nacistické hrubosti a násilí. Prostor dostávají různé vrstvy tehdejší společnosti stojící na prahu druhé světové války. Peškové se daří přenést atmosféru předlohy ve všech jejích odstínech – těch hororových a stejně tak absurdních až groteskních či mystických. Činí tak hlavně prostřednictvím promyšlených scénických rozpohybovaných obrazů nebo jen výtvarně aranžovaných zkratek. Mrazí ze scény, kdy na jedné straně vidíme Karla Kopfrkingla, kterak gestapákům udává své židovské spoluobčany, a na straně druhé se odehrává obraz Židů mířících do transportu. Absurditu má v sobě situace, kdy diváci v podkroví procházejí po skleněné lávce nad pomyslným krematoriem s rakvemi, mezi nimiž „šůruje“ uklízečka. Překvapivý je humorný vpád do pospolité scény v podkroví, kdy jedna z účinkujících vybídne diváky, aby se podívali do průhledu na níže situované schodiště, kde se zrovna Kopfrkingl věnuje sexuálním radovánkám v nevěstinci, načež je tento výjev spěšně zakrýván jako nestoudný.

Efektně a rafinovaně jsou vystavěny scény vedoucí k zavraždění Kopfrkinglovy ženy Lakmé a později syna Miliho. Smrti manželky předchází jediná větší choreograficky strukturovaná scéna. Odvíjí se od minimalistického sezení za stolem při večeři, kdy jsou pohyby pomalé a distingované, načež akce nabývá na dynamice a agresivitě a mění se v manipulativně rozvíjený duet, kdy je Lakmé postupně zmenšován prostor v podobě stále se zkracujícího stolu, který se stává symbolicky jejím posledním životním prostorem. Také poslední scéna s Milim je rozvíjena pozvolna. Mili dlouho pojídá rakvičku se šlehačkou, zatímco ho Kopfrkingl s kamennou tváří propichuje pohledem. Následuje zvrat: honička mezi rakvemi, na jejímž konci je Kopfrkinglův vražedný úder tyčí schován do úplné tmy.

Vyprávění skrze řetězené obrazy zpravidla odsýpá, což je důležité i vzhledem k citlivěji vnímanému času stojících diváků. Na několika místech se ale tempo trochu zadrhává a obrazu chybí potřebná zkratka – příkladem budiž scéna v kasinu.

Tanec není v českokrumlovském Spalovači mrtvol dominantním prostředkem. Spíše je zde v rovnováze či symbióze s hudbou, zpěvem, herectvím, a především s výtvarným aranžmá. Nejvíce prostoru dostává tanec v nekomplikovaných rozjuchaných tancovačkách, v některých repetitivních sborových scénách, jinak je ale prostoru pro rozměrnější originální choreografickou stavbu poměrně málo. Důležitá je účast dalších inscenátorů, kteří pocházejí převážně z okruhu stálých spolupracovníků Aleny Peškové – od scénografa Richarda Peška po kostýmního výtvarníka Aleše Valáška, kteří si vyhráli s dobovými detaily. Atmosféru silně kontrastních scén výborně dotváří hudba Gabriely Vermelho, která reflektuje jejich rozmanitost na široké škále od stylizace lidovek přes nápodobu židovských liturgických zpěvů až po četné využití elektroniky pro vytvoření tíživé nebo naopak nespoutané situace. Výrazně nadstandardní práci odvedl světelný designer Petr Baštýř, jenž proměnil nejrůznější zákoutí v až magická místa.

Spalovač mrtvol je na poměry Jihočeského divadla, a zejména pak tamějšího baletu, odvážně robustní projekt. Vedle baletních umělců souboru jsou do něj zapojeni hostující tanečníci, činoherci nebo zpěváci. Mluvené či zpívané slovo sice pomáhá vést diváky mezi prostory a tu a tam dotváří situaci, příběh ale povětšinou spolehlivě „nesou“ samy rozpohybované obrazy.

Filmová adaptace Spalovače mrtvol do značné míry stála na mimořádném herectví Rudolfa Hrušínského. V českokrumlovské inscenaci byla titulní role svěřena Giovannemu Frotovi (v premiéře ji tančil Valerio Testoni). Frota staví Kopfrkingla s maximální výrazovou úsporností. Prochází prostorem rozvážným až prkenným krokem, netečně, nepřítomně. Spíše výjimečně se v jeho tváři objeví náznak úsměvu, předstírané empatie či jiné emoce. Jeho Kopfrkingla definuje chlad a skrývaná agrese, jeho temné myšlenky jsou ukryty za dlouhými upřenými pohledy oproštěnými od jakkoli výraznější mimiky. Oproti tomu Lakmé v podání Báry Müllerové (alternuje Sophii Debou) si uvědomuje rostoucí nebezpečí. Citlivě reaguje na každý příznak blížícího se ohrožení. Antisemitismus probouzející se ve společnosti a změny v chování manžela jako by v ní postupně vrstvily strach odrážející se ve stále naléhavějších pohledech plných obav. Aneta Pašková a Matěj Šimůnek dávají Kopfrkinglovým dětem jistou naivitu, která se ale u postavy Ziny postupně mění ve stále silnější pocit ohrožení. Z netanečníků zmíním alespoň Martina Růžu v postavě nazvané On, který vládne znělým tenorem, jímž prosycuje některé na zpěvu založené scény.

Vedle reálných postav procházejí prostorem i ty odtržené od reality či vyloženě mystické. Valerio Testoni coby morfinista Fenek se tu a tam objevuje jako podivín s tajuplným úsměvem či úděsem. Postava Lámy, jakési Kopfrkinglovy vidiny, je svěřena tanečnici Mai Iwamoto. Jako jediná je ve výrazném červeném kostýmu a objevuje se jen v několika chvílích coby memento mori – sedíc na vaznici na půdě sleduje scénu u Kopfrkinglů, v samém závěru se vyklání z okna a se zvonem pomyslně na dálku provází Karla Kopfrkingla odváděného ve svěrací kazajce.

Spalovač mrtvol uváděný v Českém Krumlově je nečekaným ambiciózním počinem, v němž se Aleně Peškové skvěle podařilo využít tamní galerijní prostory a přenést do divadelního tvaru všechny vrstvy předlohy. Pokud se filmový Spalovač mrtvol vrývá do paměti „na doživotí“, tenhle divadelní v ní zůstane také dlouho.

Psáno z představení 12. července 2026, Galerie Port 1560, Český Krumlov.

Spalovač mrtvol
Balet Jihočeského divadla České Budějovice ve spolupráci s hostujícími umělci
Předloha: Ladislav Fuks
Scénář, režie a choreografie: Alena Pešková
Hudba: Gabriela Vermelho
Scéna: Richard Pešek
Kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Petr Baštýř