Vlasta – syrově a expresivně vyprávěný skutečný příběh. Uzavřená minulost, nebo žitá současnost?
Alena Pešková ve své tvorbě jde po silných tématech a příbězích. Vlasta zapadá do těch, kde ji zaujala výrazná ženská hrdinka v mezních situacích. Připomeňme například její Maryšu v plzeňské inscenaci, Isoldu v českobudějovickém Tristanovi a Isoldě nebo z libereckého šéfovského období Kateřinu v Bouři, Evu v Gazdině robě či Annu v Periferii.
Vlasta. Ultra-Minimal-Ballet. Foto: archiv UMB.
V případě Vlasty ale nejde o literární fikci, ale skutečnou bolavou životní cestu. Ostatně podtitul zvolenou divadelní formu charakterizuje jako taneční site specific dokudrama. Námětem je osud paní Vlasty, o němž na sklonku života vyprávěla své dceři Vlastě Vinduškové, osobnosti bezmála šest dekád oddané libereckému baletu, kde působila jako tanečnice, šéfka baletu, dramaturgyně, asistentka choreografie. Je to příběh dívky v době dospívání znásilněné, křivě obviněné, trýzněné v koncentračním táboře Ravensbrück, ženy po návratu do Čech odvržené rodinou a doživotně se potýkající s psychickými problémy. Je těžké uvěřit, co unese jeden lidský život, a přitom řada podobných je žita právě teď, a ne zas tak daleko od našich hranic.
Syrový příběh vypráví choreografka v nehostinném podzemí někdejšího premiérového Kina 64 U Hradeb. Scénu tvoří převážně samotný holý prostor: betonové zdi, sloupy a podlaha, traverzy, odpadní potrubí. Prach a šeď. Různá dějiště dotváří jen několik rekvizit –– židle, kavalec nebo plynová kamínka –, s nimiž se přímo pojí herecká akce. Prostor je to stísněný a pohybem často vyplněný na maximum, kdy končetiny tanečníků sotva že se nestřetnou se sloupy, nízkým stropem nebo takřka na dotek sedícími diváky.
Vyprávění má podobu kaleidoskopu vzpomínek, výrazných zářezů v paměti, které už poztrácely svou chronologii. Pro pochopení životního osudu to ale nepředstavuje problém, a pokud snad pro někoho ano, přesné vysvětlení přináší závěrečná projekce výpovědi Vlasty Vinduškové, která tlumočí úryvky z vyprávění své matky.
Titulní postava je rozdělena mezi dvě interpretky – zralou tanečnici Alenu Peškovou, která představuje Vlastu rezignovanou a jako v horečnatém snu si připomínající prožité hrůzy, a tanečnici na prahu umělecké kariéry, čerstvou absolventku taneční konzervatoře Kateřinu Iliinu představující Vlastu, která tato traumata právě prožívá. Často tím vzniká zajímavá konfrontace umocněná i odlišným výrazovým pojetím. Iliina má v sobě obrovskou energii, pružnost a hlavně expresi. Emoce z jejího projevu tryskají a často slyšíme, jak v okamžicích zoufalství hlasitě lapá po dechu. Vše prožívané jde ven, beze zbytku. Na to, že jde o její vůbec první velkou roli, je to obdivuhodný výkon. Oproti tomu Vlasta Aleny Peškové je zapouzdřená uvnitř. Prožívané drama cítíme v jejích útrobách, v hlavě zaplněné zmatkem, v rezignovaném, od reálného času odpojeném výrazu tváře, v gestech spíše symbolických než reálných. Postupně jako by se účastnice tohoto dialogu částečně proměnily a šlo spíše o vztah Vlasty a její dcery.
Vyprávění životního osudu Vlasty je povětšinou skličující. Provází jej fyzické – ať už přímo znázorněné, nebo naznačené a skrývané – i psychické násilí. Oddych nedávají ani místa prostoupená ironií, například při tanci lágrových dozorců nebo když je po válce Vlastě přiznán status politické vězenkyně.
Hned několik mužských rolí tančí Michal Kováč, kterému více sedí nemnohé lyrické polohy, než když má být zosobněním zla. Démonicky působí v několika rolích herec Martin Němec, jenž některé situace provází deklamací, ale překvapuje i velmi suverénním tanečním projevem.
Vyprávění životního osudu Vlasty je povětšinou skličující. Provází jej fyzické i psychické násilí – ať už přímo znázorněné, nebo naznačené a skrývané. Oddych nedávají ani místa prostoupená ironií, například při tanci lágrových dozorců nebo když je po válce Vlastě přiznán status politické vězenkyně. Pro světlo na konci pomyslného tunelu tady není místo, což podporuje i ponurá hudba Michala Vejskala, minimalistické pojetí scénografie Richarda Peška a konečně i sama choreografie Aleny Peškové, kde baletní estetika ustupuje důrazu na fyzické herectví.
Inscenace Vlasta nevybočuje z dosavadní umělecké cesty Aleny Peškové. Zvoleným tématem, divadelním viděním, vybízením k často až přepjatě expresivnímu herectví, touhou riskovat, hledat a objevovat. Přiznávám, tahle cesta, poháněná silným tvůrčím motorem, mě baví.
Psáno z premiéry 12. října 2025, Kino 64 U Hradeb.
Vlasta
Ultra-Minimal-Ballet
Scénář, režie a choreografie: Alena Pešková
Hudba: Michal Vejskal
Scéna, vizuály, projekce: Richard Pešek
Kostýmy: Pavla Michálková
Light design: Jakub Marek
Sound design: Reff
Dramaturgická spolupráce: Barbora Truksová
