Sunday Neurosis – Koncert dvou mistrů pohybu

Sunday Neurosis – Koncert dvou mistrů pohybu

Sunday Neurosis – Koncert dvou mistrů pohybu

Nejvýraznější osobnost českého současného mimu Radim Vizváry a uznávaný choreograf a tanečník s mezinárodní kariérou Jiří Pokorný se poprvé setkali při práci na společném projektu. Konečně! Jejich dílo Sunday Neurosis vzniklo hned v ambiciózní mezinárodní koprodukci mezi haagským divadlem Korzo, souborem NDT, Mime Prague a festivalem Tanec Praha, v jehož rámci bylo uvedeno v české premiéře v pondělí 18. června. Že tato spolupráce vzbudila velká očekávání, dokázalo po strop zaplněné hlediště, kde usedla velká část „odborné veřejnosti“, umělců i skalních diváků jak tance, tak mimu.

Stručná anotace k představení klade zdánlivě hloubavou otázku: „Jak může fungovat symbióza současného tance a moderní pantomimy?“ „Naprosto přirozeně!“ chtělo se mi zvolat po jeho zhlédnutí. Ale vlastně to nebylo až takové překvapení, vždyť oba tyto „současné“ obory směřují k větší abstrakci než jejich „klasičtí“ protějšci. Pracují s expresí, jsou velmi otevřené prolínání žánrů. A oba jsou koneckonců založené na pohybové technice, tělo je jejich hlavním výrazovým prostředkem. Radim Vizváry navíc na pomezí různých žánrů, tanec nevyjímaje, balancuje již dlouho, od dob úspěšných experimentů s Miřenkou Čechovou během společných studií na HAMU.

Sunday Neurosis se autoři rozhodli zkoumat „nemoc naší doby“ – projev selhání lidské mysli pod vlivem stresu, duševní nerovnováhy a narušených lidských vztahů. Neurózy všeho druhu jsou v dnešní uspěchané společnosti všudypřítomným jevem a mnoho diváků má jistě s podobným stavem či zkratem psychiky osobní zkušenost. 

Představení ovšem začalo odlehčeně, příchodem Jiřího Pokorného jen v trenkách s průhledným kufrem v ruce, jehož pestrý obsah (včetně plastové ruky a hlavy, zlatého balónku, paruky, závoje, boa atd.) jako by sliboval nepřeberné možnosti převleků a komických situací. Tyto sliby se ale naplnily jen částečně. Ze všech předmětů si Pokorný vybral jen černý rolák a tmavé kalhoty – tedy svůj kostým (design Carolina Mancuso) a mobil na selfie tyči, jež se stala hlavní rekvizitou následující pasáže. Zpěv ptáčků linoucí se z reproduktoru evokoval pohodové a slunečné nedělní odpoledne, a tanečník lelkoval usazen na znovu zavřeném kufru. Brzy se ale začal nudit a v tu chvíli mu selfie tyč přišla vhod. První jakoby nenápadné zvednutí mobilu a ledabylé pózování okamžitě vzbudilo v hledišti salvy smíchu. Když se na scéně objevil i Radim Vizváry s výrazem trochu povýšené zvědavosti, pocit blížícího se komického skeče ještě zesílil a chichotání pokračovalo. Tvůrci se ale rozhodli jít přesně opačným směrem a úsměv brzo ztuhl na rtech. „Selfie“ sekvence pracovala s prvky manipulace, Pokorný se stal Vizváryho loutkou, zcela bez emocí a vůle se nechal aranžovat do více či méně fotogenických pozic. Zvukový doprovod se začal téměř neznatelně proměňovat, zpěv ptáčků náhle přehlušoval zvuk města, aut a autobusů. Jen tato kulisa způsobila pocit narůstající nervozity a tenze. Pokusem o zklidnění mohlo být Pokorného sólo, kdy se najednou rozlétl po prostoru svým typicky plastickým, vláčným a neustále plynoucím tancem – pohled na něj fascinuje, uklidňuje, zkrátka lahodí duši i oku (tělu) diváka. O to větší kontrast v prožitku nastal, když u Vizváryho propukla ona neuróza. Vsedě na kufru, bez žádné velké prostorové expanze, mistr mim rozehrál svým obličejem a rukama drama trýzněné duše. Bolestné stahy obličejových svalů, vyvalené oči, deformace torza a napjaté proplétání rukou i prstů byly natolik silné, že jsem se sama přistihla, jak svým tělem a obličejem adaptuji onu nepříjemnou tenzi. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Momenty napětí a uvolnění se prostřídaly několikrát, pokaždé v jiné formě a s jinou intenzitou. V počátku inscenace si oba interpreti drželi celkem jasně své žánrové pozice: Pokorný se rozpouštěl v plynulém a měkkém pohybu, Vizváry zase pracoval s výrazem obličeje a gestem. Postupně se ale jejich pohybové sekvence potkávaly a mísily, nejprve ve společných gestech a dílčích pohybech, později v rytmickém tanečním duetu. Úvodní relativně čitelná dramatická linka se postupně rozplývala spolu s mísením tance a mimu a rostoucí neurózou. Vztah obou interpretů byl nejasný a zřejmě se neustále proměňoval. Chvíli se zdálo, že Vizváry je hlasem či temnou stránkou v Pokorného hlavě, která ovládá jeho pohyby; pak se zase role obrátily a vířící tanečník jako by zhmotňoval drama probíhající v mimově mysli během jeho neurotického záchvatu (místy skoro přecházejícímu do psychózy). V závěru představení se ovšem jeho účinek a síla poněkud zmírnily, přes veškerou gradaci hudby a jevištní akce (obligátní rozhazování věcí z kufru po scéně, mimovo svlékání a navlečení do ženských šatů). Neuróza převládla, kontakt s realitou se definitivně ztratil a tím jaksi i vodítko pro diváka, co si z toho má vlastně vzít.

Téma psychické poruchy je velmi citlivé a pro pohybové ztvárnění v rámci celé inscenace jistě dramaturgicky náročné. Neuróza často nemá konce a její průběh může být repetitivní, s většími či menšími výkyvy. Autoři jsou vynikající interpreti a jejich pohybové znázornění různých psychických stavů bylo skutečným koncertem, dokázali je ztvárnit bez sklouznutí ke karikatuře či zjednodušení. Stejně tak hudební doprovod Davidsona Jaconella, vytvořený z velmi pomalu se prolínajících zvuků přírody a města a rychlých střihů do popových písniček, byl bezmála geniální. Sladění všech těchto složek fungovalo perfektně, ani v tom nelze upřít všem zúčastněným profesionalitu a zkušenost. Ovšem dramaturgicky či obsahově jako by tam něco chybělo, po fascinující první polovině jako bychom se – přes veškerou gradaci a rostoucí počet rekvizit – začali točit v kruhu, nebo možná ve spirále.

Po představení zmínila Yvona Kreuzmannová okolnosti a místa vzniknu projektu. Listopadová světová premiéra v Haagu byla snad spíš velkoryse pojatým třicetiminutovým work in progress, ale ucelenější formu představení získalo až nyní v divadle Ponec, takže prý můžeme považovat právě „českou“ premiéru za tu pravou světovou. Osobně ovšem doufám, že ani tato čtyřicetiminutová forma ještě není finální a autorům se podaří více konkretizovat obsah či sdělení díla a jeho dramatickou linku. Spolupráce těchto dvou vynikajících interpretů a autorů je jistě velkým přínosem (nejen) českému pohybovému divadlu a jejich společná přítomnost na jevišti pro diváky velkým uměleckým zážitkem.   

Psáno z představení 18. června 2018 v divadle Ponec.  

 

 

 

 

 

 

 

 

Sunday Neurosis
Koncept, choreografie, interpetace:
 Jiří Pokorný, Radim Vizváry
Hudební spolupráce: Davidson Jaconello
Light design: Loes Schakenbos
Kostýmní výtvarnice: Carolina Mancuso
Technika: Gerard Valdivia Hernandez
Produkce: Aneta Hladovcová, Janneke van Stroe
Světová premiéra: 17. 11. 2017, Haag, Nizozemsko
Česká premiéra: 18. 6. 2018

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Jiří PokornýRadim Vizváry

Divadlo PonecTanec Praha

MultižánrovéNonverbální divadloTanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

prosinec 2019

Po Út St Čt So Ne
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23 24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4 5
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: