The Black Piece aneb Ztraceni ve tmě

I když motto festivalu Tanec Praha upozorňuje, že za vaše představy neručí, stejně můžete být zaskočeni, překvapeni. Mohlo se tak stát i v případě produkce nizozemské provenience The Black Piece od Ann Van den Broek. Sama autorka v úvodu sešlapuje velký vypínač, kolem vás je tma, jen po obvodu odhaleného prostoru divadla Ponec svítí jako hvězdy malé body. Ozývají se rozličné zvuky – slyšíte čísi chůzi, dupání, šustění papíru, pády nějakého předmětu, smích, který nevěští nic dobrého. Tma přetrvává a po scéně kdosi chodí s kamerou (při závěrečné diskusi máte možnost vidět na vlastní oči Thorstena Alofse, který ji ovládal, pronásledoval a oslňoval jí performery). Van den Broek zase nasvěcuje baterkou boty, tenisky, tričko, papír a další propriety pohozené po scéně a posléze i další akce. Jinak bychom totiž z dění na jevišti nic neměli, protože tady se hledají významy, symboly černé barvy, a to v naprosté tmě. Toto téma zneklidňovalo choreografku a bývalou tanečnici již v roce 2011, v době tvůrčího klidu, kdy se rozhodla zaobírat více barvou, která ji od útlého dětství fascinuje (jak se svěřila v následné debatě po představení). Černá ji uklidňuje, je jí příjemná, ale zároveň si uvědomuje strach, který také vyvolává.   Představení jako průzkum Pro The Black Piece se stal zásadní průzkum toho, jak na tanečníky působí tma. Choreografka je nechala zprvu improvizovat, snímala je kamerou, dávala jim zadání, aby zkusili zůstat co nejdéle v temnu a zkoumali, co to s nimi dělá. Postupně se začala rýsovat struktura vize, když interpreti promítli své emoce do tělesného projevu. Van den Broek tak získala potřebný pohybový materiál, který osekala, sestřihala k obrazu svému a přizpůsobila detailně rozvrstveným režijním krokům. Pocity tanečníků se staly základem koncepce fyzického výrazu, který je ovšem nijak výrazně od sebe neodlišuje. Další inspirací byla kniha Michaela Pastoureaua Black, The History of a Color zabývající se symbolickými proměnami černé barvy v myšlení a dějinách lidstva. Po zdlouhavém úvodu, kdy sledujeme na plátně detaily kamery zabírající lakovky na vysokém podpatku, hru s černými figurkami, upřené pohledy protagonistů, se do středu zájmu dostávají tři „manekýni“. Jeden z nich si pohrává s klopami své černé kožené bundy, pak začne kmitat rameny vpřed a vzad a pánové stojící za ním frekvenci přebírají. Záškuby hlavy, rukou, pánve se opakují, nikdo s nikým nekomunikuje a pětice účinkujících zůstává zajatcem svých tělesných schránek, bez šance na spočinutí v klidu. K tomu je nakonec nevede ani rytmický hudební doprovod tvořený nejrůznějšími zvuky a vokály. Taktu je podřízeno pohybové, dynamicky příliš neměnné, frázování. Tanečníci se několikrát setkávají v řadě v popředí jeviště, pohybová agrese je náhle synchronní, aby se po chvíli rozpadla. Nervní chvění jednoho z mužů naruší malý hrací strojek, který prý jako osobní předmět do projektu dodal.   Na pokraji šílenství Tři muži a dvě ženy, které se o něco později z šera vyloupnou (jedna s knírkem, v kalhotách, druhá na podpatcích v úzké sukni, v bílé halence), se zase vracejí do své samoty, temnoty, ke svým obavám a strachům. Vypadá, že jsou jimi všichni naprosto paralyzováni, nejsou schopni se vymanit z pohybových tiků a jejich křečovitý projev je ovládá. Svíjí se na zemi, máchají rukama, pitvoří se do objektivu a noří se do svých těl neschopných se přirozeně pohnout. Párkrát se náhle prudce rozsvítí, aby se vzápětí celý prostor zase propadl do černoty. Jevištní realita je dosti pochmurná, tanečníci do tmy nepronikají, je jejich nepřítelem, který je přivádí na pokraj šílenství, kdy s sebou zběsile mrskají tam a zpět, tam a zpět… Projít a prožít toto osmdesátiminutové fyzické divadlo plné trhavých gest a pohybů je těžké nejen pro performery. Připadala jsem si, jako kdybych sledovala trýzně a traumata nemocné lidské duše. Abyste jí porozuměli, pak by byla namístě správná diagnóza, a ne pokus o umělecké zhodnocení. Zvláště, když se ztrácíte nejenom ve tmě… (tohoto pocitu mě nezbavily ani filmové záběry dítěte, které tu mělo představovat naději, jak se z onoho bezvýchodného, psychického masochismu dostat ven).   Psáno z představení 16. června 2016 v divadle Ponec.   Tanec Praha 2016
The Black Piece
Choreografie, koncept a režie: Ann Van den Broek
Kamera: Bernie van Velzen
Živá kamera: Thorsten Alofs
Hudební kompozice: Arne Van Dongen
Vokály: Gregory Frateur
Scéna: Ann Van den Broek a Bernie van Velzen
Kostýmy: Ann Van den Broek a Judith Van Herck
Světová premiéra: 19. září 2014, Korzo Theater, Haag

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: