Manželé Tereza a Lukáš Lepoldovi, členové spolku Orbita, původně vytvořili koncept pro čtyři aktéry – Hanu Gallinovou, Kristýnu Kmentovou, Michala Nagyho a Michala Lewandowského, avšak čtvrtý jmenovaný se listopadového uvedení ze zdravotních důvodů bohužel nezúčastnil.

Vše se odehrálo ve velmi intimní a komorní atmosféře, i když v podstatě ve veřejném prostoru, nejvyšším patře Tržnice Brno, a tím pádem i kousek nad zaplněným Zelným trhem. Lokace a načasování s sebou nutně nesly také ruchy z nedávno otevřených vánočních trhů a doprovodných koncertů. Ze začátku jsem okolní zvuky vnímala odděleně, ale po pár minutách se pro mě venkovní ozvěny staly součástí Scales (ať už to bylo záměrem, nebo ne). O to více pak z projektu vyznělo jeho site-specific pojetí. 

Zapojení mluveného slova

Pohybový materiál charakterizovaly zejména dynamické změny směrů, vedení pohybu různými částmi těla, výrazná práce s energií – jako by tanečníci opakovaně manipulovali s neviditelnou rekvizitou, kterou lze zacítit jen intuitivně. Zaujalo mě také střídání plynulosti s ostrou linií pohybů, poměrně časté přecházení mezi vertikálními pozicemi a floorworkem, několik uzemňujících zastavení v prostoru i vyvážená kombinace sól, duetů i trií v celé choreografii.

Stěžejním prostředkem této výpovědi bylo propojení pohybu s mluveným slovem. Zamyšlení se nad dnešní rolí digitálních technologií v lidských životech a nad zrcadlením našich duší v umělé inteligenci je zřetelné, zvlášť pokud divák ví, že má tento motiv hledat. 

Texty, které pro taneční kus příhodně vygenerovala AI, měly filozofický podtext, občas se nesly i v poetickém až absurdním duchu. I když ne všem pasážím bylo zřetelně rozumět, tam, kde zazněly srozumitelně, měly silný dopad. I díky nim ve mně Scales doznívalo ještě pár dní po premiéře. V myšlenkách se mi vracely především otázky, které ten večer zazněly vícekrát: Myslíš, že máš kontrolu? Co když to ticho není klid, ale varování? Může mé vnitřní já proniknout do světa? Kdo udává směr, když navigace mlčí?

I tyto věty umocňovaly propojení pohybu a slova a vtahovaly publikum do úvah o lidské mysli, kontrole i nejistotách v digitálním věku. Oceňuji navíc odvahu, se kterou tvůrci zakomponovali ve velkém rozsahu mluvené slovo napříč projektem. Nešlo pouze o pasáž, v níž by se tanečníci „vypovídali“, ale o plnohodnotné postavení slova vedle pohybu, kdy výpovědní hodnotu měl i samotný tanec.

Tanec mezi sloupy

Choreografii Scales charakterizují kontrasty – rychlé, cukavé a energeticky koncentrované pohyby střídají pomalejší, plynulejší a klidnější sekvence, přičemž právě tato dynamika po celou dobu udržuje divákovu pozornost. Pohybové vzorce se opakovaně vrací a inovují. Díky tomu každou chvíli převažuje něco jiného, přitom celkový dojem zůstává souvislý. 

Po celou dobu je přítomna technika současného tance, performeři s ní ale propojují i další styly pohybu a je možné pozorovat vliv jógy, baletu nebo tai chi. Vznikají tak kombinace, které dokazují flexibilitu a rozmanitost tanečního projevu i jeho prostupnost s jinými formami. V některých okamžicích navíc choreografie přináší metafory související se zvoleným tématem – například když Kristýna Kmentová předvede sekvenci sekaných pohybů, jako by byla zaseknutý stroj, nastala chyba systému či error, ze kterého nemůže ven. Zvláštní pozornost si pak zaslouží také sóla a pohybová kvalita Hany Gallinové, která předvedla více sérií efektního střídání makro i mikro pohybů a jejíž dynamika, soustředěnost a schopnost gradace pohybu nepochybně dodávají dílu na síle. 

Ve společných momentech taneční trio působilo vyváženě. Zároveň společné pasáže byly na pohled nejméně zajímavé, většinou sloužily spíše jako předehra silnějšího zážitku. Nemělo by však zůstat bez povšimnutí, jak samozřejmě a vhodně všichni tři umělci postupně zapojili tělo, hlas, prostor i společnou rekvizitu. 

Jedna velká igelitová bublina

Další nepřehlédnutou a významnou součástí Scales se stala scénografie malíře Martina Froulíka, který pro projekt navrhl velkou igelitovou konstrukci připomínající stan se silnou podlážkou a tenkými, průsvitnými stěnami. Objekt a jeho role se během představení různě měnily – na scéně se objevil až po tanečním úvodu, poté s ním tanečníci manipulovali, nakonec objekt fungoval i sám o sobě. Nejefektnější moment nastal ve chvíli, kdy se tenká vrstva igelitu nafoukla do podoby zářící bubliny, tanečníci uvnitř vrhali rozostřené stíny a převážila symbiotická atmosféra. Když igelit naopak splaskával a zbarvil se do červena, navodil úzkostný dojem pohlcení. 

K silným aspektům projektu patřila také práce se světlem, která podporovala jednotlivé obrazy, a navíc prosvětlila pro tanečníky jinak dost nevlídný prostor. Tržnici Brno totiž necharakterizují jen prosklené stěny, ale také velké množství sloupů, které by na jakémkoliv tanečním sále byly omezující. V tomto site-specific projektu ale fungovaly jako součást kompozice. Performeři se o ně opírali, schovávali se za ně a tancovali kolem nich, jako by jim vůbec nepřekážely. Stejně tak autenticky přijímaly neutěšený stav prostoru, ve kterém účinkovali, když se například v převážně bílých kostýmech převalovali po zaprášené zemi.

Performance Scales nabídla kvalitní pohybovou i vizuální podívanou, která přivedla publikum k zamyšlení a zprostředkovala vyvážený dialog mezi tancem, slovem i prostorem. Závěr, kdy performeři sbalili igelitový stan do balíčku a vyklidili halu, jako by symbolicky uzavíral nejen dění na scéně, ale i reflexi samotného tématu. Nic nezůstalo nedokončeno, vše se dotáhlo do konce.

Psáno z premiéry 25. listopadu 2024, Tržiště Brno.

 

Scales

Koncept: Lukáš Lepold, Tereza Lepoldová

Performerky a performeři: Hana Gallinová, Kristýna Kmentová, Michal Nagy a Michal Lewandowski

Světelný design: Francois Kumhala

Hudba, zvuk: Lamina Fibra, koláž
Scénografie: Martin Froulík

Kostýmy: Lucie Sabev
Produkce: Denisa Motalová

Premiéra: 25. 11. 2024 v Tržnici Brno