Večer současných choreografií aneb Triptych spíše klasický

Večer současných choreografií aneb Triptych spíše klasický

Večer současných choreografií aneb Triptych spíše klasický

Balet Velkého divadla v Moskvě zařadil do živých přenosů poprvé představení složené z choreografií několika tvůrců. Během jednoho večera se vedle sebe ocitly tituly z různých časových period – The Cage od Jeroma Robbinse, Russian Seasons Alexeje Ratmanského a finální Études od Haralda Landera. A jak vidno, jejich vhodný dramaturgický výběr je náročným zadáním i pro nejprestižnější světovou scénu. Již samotná data premiérových uvedení vybraných titulů totiž rozporují název celého triptychu, neboť dvě ze jmenovaných choreografií nemají přinejmenším dobou svého vzniku se současností moc co do činění. Té se dotýká jen Ratmanskij, jenž patří k choreografickým hvězdám 21. století. Velké divadlo převzalo jeden z jeho baletů, který postavil pro New York City Ballet v roce 2006. Jinak vynalézavý autor tu však narážel na příliš těsné mantinely, když se asi cítil příliš svázán přítomnou balanchinovskou tradicí, s níž je ansámbl nerozlučně spjat a kterou bedlivě střeží. Ratmanskij nastudoval Russian Seasons v silně neoklasickém duchu jako oslavu ruské tradice, kořenů a stejně jako Mistr B, i on chtěl tancem umocnit a zviditelnit hudbu. V tomto případě Koncert pro smyčcový orchestr, sólové housle a soprán Leonida Desjatnikova. Orchestrální party vycházející tematicky z ruského ortodoxního liturgického kalendáře prolínají vokální árie s až přepjatě zdůrazněným sentimentem. Na scéně se objevuje pět párů odlišených kostýmy v jasných barvách – červené, oranžové, modré, zelené a purpurové. Baleríny jsou v dlouhých šatech, s kloboučky na hlavách (v některých momentech je nemají), jejich partneři ve volných kalhotách a košilích. Tanečníci proudí po scéně jeden za druhým, střídají se v sólech, duetech a sborových pasážích. Jejich těla vykreslují jasné linie v tanečních modelacích zachycujících náladu partitury. Všichni interpreti tančí technicky precizně, do svých partů se ponořují celou svou duší, nicméně zvládnout pětačtyřicetiminutovou choreografii bez toho, aby se vaše myšlenky občas nezatoulaly jinam, se jim nedařilo. Není to jejich chyba, ale zaplnit rozvleklou skladbu tancem, který by vás pohltil, se tentokrát Ratmanskému nepodařilo. Pravda ovšem je, že hudební kompozice je poslechově náročná, nepřináší libé melodie, vokální sóla jsou vyhnaná do extrémních výšek a znějí poněkud pateticky. Ti, kdo Ratmanského znají, mi dají za pravdu, že má na svém kontě podstatně zdařilejší balety a tento jeho neoklasický kus nepatří k těm nejlepším. Příznivější dojem zanechal po sobě opus The Cage Jeroma Robbinse (1918–1988), taktéž spojeného s New York City Ballet, který spolu s Georgem Balanchinem zakládal a kde také jako umělecký ředitel deset let působil (1949–1959). Robbins se proslavil choreografií pro muzikál West Side Story, ale i řadou prací, jež se stále uvádějí (v roce 2012 se jeho humorný kousek Fancy Free dostal i do repertoáru baletu ND Praha). The Cage se ocitají v těsné blízkosti vedle sebe muži a ženy zpodobňující hmyzí společenstvo. Tanečnice mají rozcuchané vlasy (paruky), jsou oblečeny do trikotů s výtvarnými aplikacemi. Jsou jako samičky lačné po sblížení s druhým pohlavím, které však po dosažení svého nemilosrdně usmrcují. Bizarní danse macabre nejdříve předvádí jejich královna, posléze čerstvě vylíhnutá samička-tanečnice s tmavými krátkými vlasy coby další představitelka hmyzího rojení. Nejprve koketuje se svou pánskou kořistí, je jako kudlanka, když její paže připomínají kusadla útočící na partnera. Špičkové střevíce tanečnic se opírají o zem v provokativních pózách, tanec nepřináší živočišnou extázi, ale úhledně vyhlížející taneční strukturu, pro niž je důležité dodržení propnutých nártů a přesně vypointované tělesné postury. Neoklasicky nastavená taneční kompozice dává střetu jasnou formu, styl i chladný odstup v lehce ironizujícím nadhledu. Tanečnice nemají se svými ctiteli žádné slitování a lapají je do svých sítí – klece. Tu naznačuje scénické řešení připomínající abstraktní obraz s barevnými tahy rýsujícími se nad jevištěm. Touhu lačných žen podtrhuje Koncert pro smyčce a orchestr Igora Stravinského z roku 1946, plný dráždivých, nelibozvučných tónů prolínajících se s Robbinsovou choreografií. Poctu akademickému tanci v závěru vzdal svými Études Harald Lander (1905–1971). Tento balet na zinstrumentované cvičné klavírní skladby Carla Czerného patří k jeho nejznámějším dílům, uvedeným prvně 18. ledna 1948 Royal Danish Ballet v Kodani. V roce 1952 je Lander přenesl z Kodaně do pařížské Opery, kde také v letech 1952–1963 stál v čele tamního věhlasného baletního souboru. Tuto verzi Velké divadlo zařadilo na samé finále premiérového večera. Tanečnice v černých a bílých balerínách jsou jako klavírní klávesy – zprvu vidíme nasvětlené jen dlouhé nohy balerín provádějících demi-pliés, grand-pliés, battements tendues… Lander rozvíjí rafinovaně promyšlenou kompozici s prvky klasického baletu, které tanečníci notoricky znají, protože jsou pro ně tím, co pro klavíristy Czerného Études – povinnou výbavou, která tříbí nejen techniku. Zprvu jednoduché kombinace se různě variují a jsou čím dál náročnější. Od úvodního exercice à la barre se dostáváme k adagiovým a allegrovým komponentům, skokům, piruetám zakomponovaným do náročných variací. Před divákem se opulentně prezentuje široká škála klasického tance. Černý horizont se postupně proměňuje na modrý a variace tří sólistů (Olga Smirnova, Semyon Chudin, Artem Ovcharenko) připomínají klenoty romantického baletu (La Sylphide, Giselle). Études jsou nejen ódou na klavírní virtuozitu, ale také na brilanci akademického tance, kdy tanečníci „jedou“ prostorem stejně jako ruce klavíristy po klaviatuře. A nejde tu jen o techniku, neboť i tento balet není pouze o ní, ale též o emocích, které v neodlučném spojení s hudbou vyvolává. Tanečníci moskevského Velkého divadla mají akademickou techniku v malíčku, ale i oni měli chvílemi co dělat, aby stačili tempu a náročným kombinacím, kdy otočit po sobě pětkrát dvojitou tour en l’air nešlo zcela bez zaváhání při dopadech ani zkušenému sólistovi Artemu Ovcharenkovi. Études jsou opravdu zatěžkávající zkouškou fyzické zdatnosti, pohotovosti, smyslu pro vnímání prostoru, frázování a čistého provedení klasického tance, jehož jasnou a nepřekonatelnou logiku přenesl Lander do jemně vybroušených scénických obrazů. A není divu, že toto jeho třičtvrtěhodinové dílo stále uvádí desítky souborů po celém světě (například English National Ballet, American Ballet Theater, Het Nationale Ballet, Royal Danish Ballet a řada dalších).   Psáno z živého přenosu 19. března 2017, kino Lucerna.   Večer současných choreografií The Cage
Choreografie: Jerome Robbins
Kostýmy:
Ruth Sobotka
Výprava:
Jean Rosenthal
Světová premiéra: 10. června
1951   Russian Seasons
Choreografie: Alexej Ratmanskij
Hudba: Leonid Desjatnikov
Kostýmy: Galona Solovieva
Světelný design: Mark Stanley
Světová premiéra: 8. června 2006
  Études
Choreografie, kostýmy a světelný design: Harald Lander
Hudba: Carl Czerny
Orchestrální instrumentace: Knudåge Riisager
Světová premiéra: 18. ledna 1948

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: