Vlasy, Body in Progress – Martina Hajdyla Lacová si bere své těhotné „já“ pevně do rukou

Bodies in Progress. Foto: Michaela Škvrňáková.

Autor Clara Zanga

Večer otevírá duet v choreografii Agáty Jarošové s názvem Vlasy. Hned na začátku zajímavě otáčí perspektivu, skrze níž tuto část těla vnímáme. Dvě performerky mají své vlastní vlasy přehozené přes obličej, ale od kotníku jim splývají ještě jedny, umělé. Rozprostírají se po podlaze jako kořeny stromů. I jejich těla se za dunivé hudby pohybují jako kmeny: sporadicky a toporně. Jarošová tak rozehrává diváckou imaginaci. Jsou vlasy korunou, nebo kořeny? Kořeny stromů jsou živé, kdežto vlasy jsou defacto mrtvé, když jejich část se nachází i pod pokožkou. 

Ve druhém obrazu figuruje jen jedna z tanečnic a pohybuje se naopak velmi organicky. Drží se však blízko při zemi a v těle má velkou tenzi. Je oblečená jen spoře a její pohyby vyznívají až vyzývavě. Nabízí se opět další spojení s tématem vlasů. Ty jsou zejména u žen často považovány za sexuální objekt a prostředek svádění, ač je tento výklad bezesporu kulturně a historicky podmíněný.

Nálada se opět mění. Scéna je oranžově nasvícená, hraje veselá hudba a dvě performerky se k sobě naklánějí a tvoří různé obrazce. Často jejich propletenec připomíná postavy z obrazů Gustava Klimta, bohatě zdobené vlasy ostatně hrají prim na nejedné jeho malbě. Tanečnice si vytahují umělé kadeře zpoza sukní; spadají přes jejich lem jako extrémně dlouhé pubické ochlupení. Vyvstává zde paradox, že zatímco vlasy jsou u žen často sexualizované, chlupy naopak zostuzované. Z anatomického hlediska se od sebe přitom neliší. 

Tělo, jeho části a tělesnost jsou věčné a zřejmě nevyčerpatelné téma celé řady tanečních děl. Vlasy poeticky rozehrávají fantazii a rozvíjejí divácké myšlenky. Poslední čtvrtina ale bohužel oproti předchozím jasně odděleným obrazům začíná postrádat řád a strukturu. S ubývajícím ohraničením také jako by zdánlivě upadala pohybová kvalita. Produkce k závěru bohužel začíná přes slibný start působit jako zdařilejší studentské představení. Tematicky však dobře ladí s nadcházejícím dílem, a pokud budeme performerky Nhung Dang a Natalii Tun považovat za méně zkušené předskokanky Hajdyla Lacové, vlastně to ani tolik nevadí. 

Nespoutaná, sexuální, těhotná

Po půlhodinové pauze čeká na scéně na boku sedící Martina Hajdyla Lacová oblečená ve vínovém overalu vykrojeném přesně tam, kde má vypouklé těhotenské břicho. Podobným způsobem dávala své těhotenství na odiv nejedna celebrita. Namátkou zmíním zpěvačky Rihannu či Cardi B, pro které se těhotenské břicho stalo doslova součástí outfitu. Kostým Lacové by se tedy dal číst tak, že reaguje na těhotenskou emancipaci žen, které už neskrývají rostoucí břicho jako část těla, již se sluší ukazovat maximálně na ateliérových fotkách na Instagramu. Ženy si berou své těhotenství zpět a rostoucí břicho se nebojí ukazovat a klidně i jako sexuální symbol. 

Lacová sedí na napůl srolované roli baletizolu, která se před ní rozprostírá právě jako červený koberec, po němž obvykle celebrity kráčí. Neměli bychom zde opomenout ani kritiku, která v souvislosti s tímto tématem zaznívá. Tedy že zacházet se svým těhotenským břichem svobodně je dovoleno právě jen a pouze áčkovým hvězdám, které odpovídají konvencím krásy, nikoliv sousedce odvedle. Ta by jako těhotná žena v crop topu zřejmě sklidila pohoršené pohledy.

Tanečnice se postupně začíná po baletizolu procházet jako po přehlídkovém mole. Chůzí à la catwalk dokráčí těsně před první divácké řady a zase zpět. Se svým těhotenským břichem si hraje jako s nástrojem, který ji dokonale poslouchá, nikoliv jako s něčím, co ovládá ji. Dokáže s ním vlnit, a dokonce jej vtáhne tak, že ani není znatelné. Dočasně se sice stala živnou půdou pro další bytost, ale performerka si nad svým tělem přenechává kontrolu. Takový postoj se nemusí líbit zejména konzervativním silám ve společnosti, které by měly chuť zpřísnit potratovou legislativu, a žena, která vládne svému tělu nehledě na těhotenství, je pro ně nebezpečím. 

Lacová postupně odhaluje své břicho úplně. Sundává z něj i látku průhledného body. Ještě důrazněji ukazuje, jak se vypoulená část těla poslušně pohybuje s jejím dechem i kontrakcemi svalů. Je ale patrné, že postupně přichází i odezva zevnitř, nová bytost se dere ven a tělo tanečnice se začíná třást. Nakonec se přesouvá do dřepu, jako by přicházel porod. Jedná se o pozici, kterou v minulosti řada žen k porodu využívala. Až jeho postupná medikalizace je položila na záda, což je nejvýhodnější pozice pro lékaře. 

Po obrazném porodu Lacová sundává latexový overal a jde si odpočinout na polštář vedle hudebnice Alexandry Machové, která mixuje muziku přímo na scéně. Napije se z termosky, ulehá, dává najevo svou únavu. Možná je vyčerpaná poté, co přivedla na svět nový život. Možná jen ukazuje, že žena, a to ani žena-matka, není stroj, který může fungovat bez ustání. A že performovat několik desítek minut, a přitom se tvářit, jako by nic, není samozřejmé ani přirozené. Nakonec ale ještě nachází sílu vstát a loučí se s diváctvem tancem. 

Sólo Martiny Hajdyla Lacové je v českém kontextu unikátní. Bude se hrát na různých místech Česka a Slovenska mezi 23. a 38. týdnem jejího těhotenství. Tím se pravděpodobně bude měnit i samotná podoba inscenace, kterou bude tanečnice stále znovu ohledávat. Možná, že ke konci „projektu” už nebude svému tělu vládnout s takovou přesností a třeba si bude potřebovat i častěji odpočinout.

Hajdyla Lacová je jednou z nejlepších tanečnic česko-slovenské scény. Bodies in Progress sice nedosahují technické kvality či choreografické propracovanosti jiných jejích sólových vystoupení (například L/One of the Seven), přesto se jedná o kvalitní, unikátní a velmi důležitý kus. Jeho vyznění považuji za mnohem komplexnější a modernější než loňské dílo F*cking Beautiful Spring o těhotenství nezletilé dívky. Je sice velmi povedené a choreografie v podání Markéty Jandové skvěle zatančená, ale zároveň romantizuje brzké těhotenství a hlavní postava je zde trochu smýkána osudem. Lacová si jej – i osud jiných žen – bere pevně do vlastních rukou. 

Psáno z premiéry 22. dubna 2024 v Divadle Venuše ve Švehlovce. 

Vlasy

Koncept a choreografie: Agáta Jarošová

Performerky: Nhung Dang, Natalie Tun 

Hudba a zvuk: Martin Krčmář – Nior 

Dramaturgie: Carolina Arandia

Světla: Judita Mejstříková

Scénografie: Mara Ingea

Bodies in Progress 23: 

Koncept, choreografie a interpretace: Martina Hajdyla Lacová

Dramaturgická spolupráce: Maja Hriešik

Režijní spolupráce: Jiří Hajdyla

Pohybová spolupráce: Lucia Kašiarová

Realizace kostýmu: Martina Stieglerová

Hudba: Alexandra Cihanská Machová

Kostým: Natálie Rajnišová

Produkce: Eva Roškaňuková

Fotografie: Veronika Čechmánková

Sociální sítě: Alice Krajčírová

Produkce: Eva Roškaňuková

Producent: ME-SA / Jiří Hajdyla