Z člověka slupka, jako ta od banánu. Mrazivá sonda za kulisy televizní show
Choreografka Jana Burkiewiczová se dlouho pohybovala hlavně v nezávislé sféře, dílem v nekomerční, dílem v komerční. Ostatně jde o funkční model, jak dát své profesionální tvůrčí cestě pevnou a dlouhodobou perspektivu, o čemž svědčí příklady z dalších předních českých skupin současného tance nebo nového cirkusu. Před necelým rokem nahlédla do světa zřizovaných baletních souborů, když pro ten ostravský připravila krátkometrážní dílo inspirované ikonickou českou filmovou sci-fi Ikarie XB 1. Druhá a o poznání povedenější je hodinová inscenace Mladí, krásní a navždy, připravená s baletem Jihočeského divadla.
Mladí, krásní a navždy. Balet Jihočeského divadla.
Začátek připomíná úvodní scény z muzikálu Chorus Line. Vidíme sedmnáct rozcvičujících se tanečníků a tanečnic ve žlutých teplákových soupravách, jak se připravují na televizní soutěž o toho nejlepšího nebo tu nejlepší. Motivace mají různé: chtějí být slavní, vydělat prachy, zažít adrenalin nebo si jen prostě vyzkoušet něco nového. Ještě mají svá jména, svůj původ, někdy načrtnutý i pohybovou zkratkou. Pro zpřítomnění se při úvodním představování postavy ztotožňují se samotnými členy baletu Jihočeského divadla. Krutá hra pro masové publikum může začít.
Hlas televizní režisérky udává průběh show. V pomyslných prvních kolech navozuje dojem, že jde ještě o tanec. Tančí se chvíli à la klasický balet, pak jak na klubové scéně. V rozličných, efektně se prolínajících formacích, vždy ve vysokém tempu a s výborným synchronem. Kdo není dokonalý – mladý a krásný – musí z kola ven, a to s tou nejkrutější „parádou“. „Jsi stará, vypadni!“ řve režisérka. Vkrádá se otázka: „Mají soutěžící ještě nějakou lidskou důstojnost?“
Ne, jsou to zvířátka
Padá blyštivá třásňová opona, na níž se promítá reklama na jakousi výživu pro koně. „Tančete jako koně a řehtejte u toho,“ přikazuje hlas režisérky, když pomyslná televizní zábava pokračuje. Je tu první uvědomění si celé hry, první skromný protest soutěžících. Netrvá dlouho. Každý chce zůstat v pomyslné ohrádce, která svítí nad jejich hlavami a v jednu chvíli se snese těsně nad ně. Kdo nedrží rychlý taneční krok (a hubu), vypadává. Pokud cvičené opičky poslouchají, třeba dostanou v zákulisním cateringu banán. Jako symbol jakéhosi ochočení se v inscenaci ještě připomene.
Ne, jsou to čísla. Nebo jen… „to“
Atmosféra houstne a tanec už je na druhé koleji. Potlačení individuality jde do další fáze. Když se tanečnice Sophie Debou snaží uhájit svou lidskou identitu, je režisérkou nemilosrdně odstřelována narážkami na konkrétní datum, které pro umělkyni představuje něco traumatického. Raději přijímá svou degradaci; už není člověkem, ale pouhým soutěžním číslem. Z těch scén mrazí a na mysli vytanou temná zákoutí historie, kdy už člověk neměl jméno, ale byl pouhým shlukem číslic.
Na scéně zůstává poslední necelá desítka soutěžících, zatímco vypadnuvší se převlékají do černého a tvoří jakési apatické organizační zázemí. V posledních soutěžních kolech se odehrává známá hra, kdy židlí je vždy o jednu méně než těch, kteří na ně mají usednout. Kdo při ukončení písničky žádnou neukořistí, vypadává. Mimochodem na stejném principu postavil Jiří Kylián úvodní část své Stoolgame. Mezi účinkujícími narůstá agresivita, která vyvrcholí vraždou. Odneste „to“, zní z reproduktorů. Hlas režisérky otráveně vymýšlí příkazy, kterými by zbývající účinkující co nejvíce ponížila. Ti se musí na povel svlékat, oblékat, tančit v různých stylech, zpívat nebo padat jako mrtví. Pohrává si s jejich psychikou, když co chvíli označuje za vítěze někoho jiného. A když už ukáže na finální vítězku, odhalí se, že celá show byla habaďůra; původně deklarovaná obří světová reality show byla ve skutečnosti lokálním kolem, ždímající divácký zájem pro vysokou sledovanost reklamních spotů. Ve finále si všichni nandávají masky banánů. Jejich tvář, osobnost byla definitivně zničena.
V českobudějovické premiéře Jana Burkiewiczová ideálně využila svou znalost nemilosrdného komerčního prostředí a vytvořila zkraje zábavnou, ale postupem času stále mrazivější alegorii dnešního světa zábavního průmyslu. Velmi dobře pracuje s potenciálem a fyzickými možnostmi českobudějovických tanečníků, ale všímá si také jejich individualit a schopností (například Sophie Debou se při zpěvu prezentuje krásným hlasem). Na líbivou hudbu Jiřího Konvalinky se ve výborně nazkoušených skupinových revuálních číslech ukazuje jihočeský balet jako perfektně sehraná company. Díky spolupráci s Martinou Kinskou má inscenace promyšlenou dramaturgii, a i přestože některým scénám by prospěla větší koncentrace, má to tah a některá čísla dobře vystavěné pointy.
Mladí, krásní a navždy nezapadá do obvyklého vzorce repertoáru zřizovaného baletního souboru. V pestré a kvalitativně hodně různorodé dramaturgii baletu Jihočeského divadla ale sedí velmi dobře.
Psáno z premiéry 21. března 2025, Jihočeské divadlo České Budějovice.
Mladí, krásní a navždy
Choreografie, režie a libreto: Jana Burkiewiczová
Libreto: Martina Kinská
Hudba: Jiří Konvalinka
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Karel Šimek
