Z nejistého mladíka toxickým mužem. Tantehorse věrně ukazuje, jak se rodí manosféra
Soubor Tantehorse se v posledních letech pod vedením Miřenky Čechové stále častěji věnuje palčivým celospolečenským tématům: lži a manipulaci, klimatickým změnám, toxickým partnerským vztahům nebo dětské paliativní péči. Jak loni Čechová řekla pro týdeník Respekt, dělat umění jen pro krásu a zábavu jí přestalo připadat dostačující. Stále častěji se také uchyluje k dokumentární metodě a pracuje v tandemu s filozofkou Alicí Koubovou. Ta prošla podobným vývojem jako Čechová z opačné strany – přestalo jí připadat dostačující studovat společnost pouze akademicky a začala svou vědeckou práci propojovat s divadlem.
S(t)IGMA. Tantehorse. Foto: zdroj archiv Tantehorse.
Dílo S(t)IGMA je tak přirozeným pokračováním jejich spolupráce. Zabývá se tím, co se v populárním diskurzu nazývá krizí mužství, zatímco ženy procházejí pokračující emancipací. Společně pak obě pohlaví definují své nové role a ve spojitosti s muži se hovoří čím dál častěji spíše o zmatení a chybějících vzorech.
Mimo jiné vyvstává otázka, jaká je mužská role ve světě, když na mužích velká část žen již není existenčně ani jinak závislá. Mezi negativní důsledky této přechodné fáze patří i rostoucí popularita tak zvané manosféry. Jedná se o souhrnný název pro několik online komunit, které se prezentují jako podpůrné sítě pro muže. Ve skutečnosti ale často potencují sebenenávist i nenávist k ženám. K manosféře odkazuje i slovní hříčka v titulu díla, který naráží na pojem sigma male, označující archetyp nezávislého muže, který stojí jaksi nad společenskou hierarchií a jde si svou vlastní cestou.
Samotná inscenace přitom možná nechtěně tak trochu zosobňuje právě onu krizi mužství – hovoří o ní totiž ženy, a to prostřednictvím tří performerů a také na základě rozhovorů s mladými muži. Kromě Čechové a Koubové v tvůrčím týmu figuruje také Barbara Herz, která se ujala dramaturgie a má na kontě třeba sarkastické dílo Istanbulská úmluva. Obsazenými performery nejsou tanečníci, ale Matěj Šíma z kapely Hihihahaholky a herci Sebastian Vopěnka a Matěj Šumbera. To naznačuje další posun ve tvorbě Miřenky Čechové, pro kterou je čím dál zásadnější samotné téma a tanec je jen jedním z možných prostředků, jak jej komunikovat.
Fyzický prvek v inscenaci přesto zřetelně zůstává. Scéně dominují tři sestavy posilovacích hrazd a bradel, z nichž každá přísluší jednomu muži. Hrazda jako symbol maskulinity vytváří prostorový rámec pro vyprávění každého z nich, zároveň na ní občas v průběhu vyprávění dělají různé přítahy či výmyky. Na hrazdě je ještě přimontovaná velká obdélníková obrazovka imitující displej telefonu. Možná až příliš doslovný scénografický prvek, který nápadně připomíná princip, jejž využila Adriana Štefaňáková ve své novince Genesis / Metamorphosis / 6’7 zabývající se digitálním přehlcením. Štefaňáková ostatně s Miřenkou Čechovou a Tantehorse také spolupracuje.
Koubová debatu o maskulinitě propojuje s geopolitickou krizí. Ukazuje, že světoví lídři v čele s Donaldem Trumpem, Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem se sice zaklínají silou a odsuzují „zženštilost“, ale jejich vlastní chování je často velmi zbabělé.
S(t)IGMA věrohodně popisuje díl skládačky přechodu mladého muže z „běžného“ internetu do zákoutí manosféry, které se akademikům ani novinářům z principu jejich pracovních postupů nedaří zachytit tak věrně. Čechová s Koubovou zde naplno využívají klíčového nástroje umění, jímž jsou emoce, a citlivě zachycují, jak se z obyčejného kluka stane misogyn. Inscenace je pojatá jako biografické vyprávění tří mužů, z nichž každý je jiný a má jiné zázemí, ale všechny tři dovede do temných míst nejistota spolu s internetovými algoritmy, neschopností říct si o pomoc a komunikovat své potřeby. Prvního z nich znejistí neúspěchy při randění, druhého jeho vlastní otec, který klade nade všechno úspěch, především ten finanční, a třetí se topí ve workoholismu a cítí se nedoceněný v partnerském vztahu.
Tyto potíže se mohou objevit nehledě na pohlaví, ale rozdíl je v tom, jaká řešení jsou pro koho nejdostupnější. Ženy mají typicky rozsáhlejší sociální sítě a hlubší vztahy, v nichž mohou dostat podporu, častěji docházejí na psychoterapii a diskurz o feminitě se celkově obrací spíše k empatii a podpoře než soutěživosti. Zatímco muži mají větší pravděpodobnost, že narazí na internetu na souputníky, kteří jim budou tvrdit, že lékem na všechno je úspěch a že úspěch jsou peníze, svaly a vlastnictví ženy, která je, slovníkem manosféry, deset z deseti (označení přitom odkazuje výhradně na vzhled, nikoliv intelekt či povahové vlastnosti).
Citlivé autobiografické vyprávění, jak se jej podařilo autorkám vystavět, přitom vzbuzuje k těmto mužům spíše pocity lítosti než zloby. Pomáhá pochopit samotnou anatomii toho, jak se normální kluk stane součástí manosféry. Koubová, která se do inscenace zapojuje také jako performerka, přitom trefně připomíná, že na této křižovatce proti sobě nestojí muži a ženy, jak to může působit ze sociálních sítí či médií. Místo toho stojí na jedné straně muži a ženy, kteří žijí ve stereotypních patriarchálních vzorcích, ale navzájem proti sobě tak trochu intrikují a využívají se. A na druhé straně jsou muži a ženy, kteří se shodují, že větší rovnost je prospěšná pro všechny. Koubová vyzdvihuje roli právě těchto mužů, kteří jsou ve společenské debatě často nedocenění. Čelí přitom tlakům ze dvou stran – představám o „tradiční“ maskulinitě, kde se síla uplatňuje jako prostředek ovládání, a teprve se ustavující nové maskulinitě, kde se síla postupně začíná definovat jako prostředek podpory a ochrany.
V rámci svých přednáškových vstupů, které přerušují vypravování trojice mužů, Koubová debatu o maskulinitě propojuje také s aktuální geopolitickou krizí. Ukazuje, že světoví lídři v čele s Donaldem Trumpem, Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem se sice zaklínají silou a odsuzují „zženštilost“, ale jejich vlastní chování je často velmi zbabělé. Tato připomínka však působí uprostřed vypravování trojice zmíněných příběhů trochu cize, na sílu vložená a zbytečně doslovná (minimálně v určitých sociálních bublinách se o souvislosti krize maskulinity a aktuálních geopolitických krizí hovoří už nějakou dobu). Oproti tomu je jeden z nejlepších momentů večera, kdy Koubová, oděná do kroje a červené kšiltovky s nápisem great odkazující nejen na Donalda Trumpa, ale přeneseně také na Andreje Babiše, děj nepřerušuje a stává se jeho součástí. Filozofka opakuje fráze krajní pravice o tom, že „potřebujeme mír pro naše otce a naše syny a dědečky a bratrance“. Na tabletu, který si drží před obličejem, přitom promítá portréty žen, jako je italská premiérka Giorgia Meloni, ale třeba také senátorka Daniela Kovářová, které tuto rétoriku sdílejí. Tím dále podporuje svou tezi, že v této hře proti sobě rozhodně nesoutěží ženy versus muži.
S(t)IGMA je dalším důkazem, jak plodná může být úzká spolupráce mezi neziskovým sektorem, uměleckou a akademickou sférou (na inscenaci se podílela Liga otevřených mužů, v současnosti vedená spoluzakladatelkou Studia ALTA Luciou Kašiarovou, a Filozofický ústav Akademie věd ČR). Koubová navíc celé sdělení propojuje s tématem společenské odolnosti, jemuž se výzkumně dlouhodobě věnuje. Společnost, která je rovná a soudržná, je podle ní také odolnější v časech krize. Ostatně příklady, které máme i v historii – hledání viníka, ať už jím byla etnická menšina, migranti, ale i tak velká skupina, jako jsou ženy (a to třeba i během čarodějnických procesů) – nikdy nepomohly krizi zažehnat. Naopak často stály u zrodu krize.
Psáno z druhé premiéry 9. června 2026 v Paláci Akropolis.
S(t)IGMA
Režie: Miřenka Čechová
Dramaturgie: Barbara Herz
Scénář: kolektiv
Performance: Matěj Šíma, Sebastian Vopěnka, Matěj Šumbera
Společenskovědní výzkum a performance: Alice Koubová
Scénografie a kostýmy: Kateřina Radakulan
Hudba: Matěj Šíma
Světelný design: Martin Špetlík
Video design: Linda Arbanová
Zvukový design: Jan Pniak
Produkce: Tantehorse, Jan Honeiser
Koprodukce: Palác Akropolis
Odborný partner: Liga otevřených mužů, Filozofický ústav Akademie věd ČR
