Rukojmí vynáší na světlo téma toxických vztahů. Umně a s nadějí
Možná se mi to jen zdá, ale v současné době nabírá téma toxických vztahů a manipulativního chování na pozornosti. Vyskytuje se v mediálním prostoru, v příspěvcích na sociálních sítích a proniká i do uměleckých počinů. V létě plnil kina český snímek Sbormistr volně inspirovaný kauzou Bohumila Kulínského, v září vyšla kniha Co já? Co ty? Od Miřenky Čechové, ve které se dospělá prostitutka vyrovnává s následky pohlavního zneužívání v dětství starším učitelem. Nyní je Čechová v tandemu s Johanou Ožvold podepsaná pod novým kusem Rukojmí z dílny Tantehorse. Jak sama v programu uvádí, k inscenaci ji přesvědčily samy oběti, které jí své příběhy spontánně vyprávěly.
Rukojmí. Invisible IV. Adriana Štefaňáková. Foto: Romana Kovacs.
Údajně má nějakou zkušenost s manipulativním partnerským vztahem třetina žen, což je alarmující. A že se téma netýká jen jich, dokládá svědectví jednoho muže, jehož hlas v představení také zaznívá. Je tedy jenom dobře, že se toto téma dostává náležitě na světlo. Rukojmí jsou nejenom dílem o utrpení, ale také o odvaze bojovat a odejít, jsou tak na rozdíl od Sbormistra kusem přinášejícím naději.
Přesto vás po většinu představení mrazí. Autentické hlasy obětí sdělují upřímně něco, co bolí slyšet. Jsou dominantní vodicí linkou, i když tváře, těla a ruce aktérů jsou skryté, rozmazané, či jen vzdáleně probleskují na zadním plánu jeviště. Jejich výpovědi nechává autorským tým vyznít naplno, stávají se pak následně pomyslnou hudbou, jež rozpohybovává tělo Adriany Štefaňákové. Jako houba nasává emoce obětí, v gestech je patrný strach, bolest, beznaděj, pochybnosti o vlastní hodnotě. Tělo se škube, dostává do křečí, zastavuje se, kroutí, choulí, ohýbá se do hlubokého záklonu, opakovaně padá a zase se zvedá. Obličej zračí většinou prázdnotu a zoufalství.
Štefaňáková není na jevišti sama. Partnerem v dialogu je jí čistě bílý papír, jehož úloha se v průběhu proměňuje. Bílá jako nevinnost, papír jako křehký materiál, který se dá trhat, mačkat, transformovat v jinou hmotu. Chvíli tvoří závoj, kterým je nevěsta v bílých šatech připoutána ke stropu, což evokuje úvodní emocionální přilnutí k manipulátorovi i nemožnost se od něj odloučit (ve výpovědích se oběti shodují, že tyran byl zpočátku okouzlující, charismatickou osobností, které naprosto důvěřovaly).
Když je pouto přetrženo, papír je interpretkou rozcupován a přeměněn v obrovské břímě, které si nese na zádech jako neodstranitelný vak, který jí podlamuje nohy (scéna navazuje na výpovědi o nečekaném, neplánovaném těhotenství obětí). Papír pak pokryje celou plochu jeviště a Štefaňáková na něj vytváří štětcem s černou barvou stále dokola obrysy jednotlivých částí svého těla. Materie se tak stává svědkem opakovaného fyzického i psychického očerňování, kterému oběti čelí a dle zpovědí je dohání až k myšlenkám na sebevraždu.
Autentické hlasy obětí sdělují upřímně něco, co bolí slyšet. Jsou dominantní vodící linkou, i když tváře, těla a ruce aktérů jsou skryté, rozmazané, či jen vzdáleně probleskují na zadním plánu jeviště.
V závěru hledá tanečnice pod papírovým kobercem úkryt. A to je právě první bod zvratu, moment sbírání odvahy k úniku. Jako nad hladinou se zjeví ruka tonoucího protržením papíru, následuje druhá paže, noha… Útěku od terorizující osoby předchází prý většinou delší přípravy. Ty mi evokuje scéna, kdy ze sebe Štefaňáková pomalu smývá zbytky barev a navléká si bílý oděv připomínající kimono. Bere do ruky meč. Dává se do boje o svou budoucnost. Pohyb je vědomý, ostrý, přímý, rozhodný, soustředěný. Paže zastavují zbraň v přesně kýženém okamžiku. Jasně protnou papír visící ze stropu, tíživé spojení je přetrženo. A papír je následně performerkou doslova rozmělněn mixérem ve vodě a matlavá hmota natažena na plátno, což mi symbolizuje reinkarnaci, naději, šanci na nový začátek.
Rukojmí jsou přesně tím společensky angažovaným dílem, které padá na úrodnou půdu. Po umělecké stránce působivě kombinují autentické výpovědi s pohybovým doprovodem, na tělo tanečnice citlivě promítají mihotavé záběry cizích těl, jež evokují matné, rozostřené vzpomínky i tušenou přítomnost manipulátora. Násilné sexuální scény jsou vyobrazeny bez zbytečné přímosti a popisnosti, tělo aktérky jen v náznacích probleskuje skrze osvětlené průsvitné desky v zadní části jeviště.
Další díl dokumentární série Invisible tentokráte nevytáhl na světlo osudy konkrétních „neviditelných“ umělců jako v předchozích případech, ale upozornil na velmi závažný společenský jev. Má potenciál dodat odvahu těm, co se v toxických vztazích nachází, i sílu varovat ty, co o nich netuší.
Psáno z premiéry dne 29. září 2025, Palác Akropolis
Rukojmí
Koncept, scénář, režie: Miřenka Čechová
Scénář, režie: Johana Ožvold
Performance: Adriana Štefaňáková
Scénografie, kostýmy: Pavlína Chroňáková
Dramaturgie: Kristýna Boháčová
Hudba a zvukový design: Martin Hůla
Světelný design: Filip Hron
AV materiály:
Režie: Johana Ožvold
Kamera: Šimon Dvořáček
Sounddesign, mix, mastering: Martin Ožvold
Střih: Zuzana Walter
Zvuk: Vojtěch Cibulka
