Shakespeare je bezednou studnicí inspirace, což platí i pro různá baletní zpracování. Zkrocení zlé ženy, byť postavené do značné míry na slovním humoru a jiskřivé konverzaci, patří mezi choreografy k oblíbeným látkám. V českém baletním prostředí známe mistrovskou verzi Johna Cranka s hudbou Kurta Heinze Stolzeho na motivy Domenica Scarlattiho, kterou před patnácti lety nastudovalo pražské Národní divadlo. Vznikly ale i ryze české baletní adaptace. Původní hudební kompozici Oldřicha Flosmana inscenovala zkraje šedesátých let v Liberci Věra Untermüllerová, respektive v polovině osmdesátých let v Brně Daniel Wiesner. Velké oblibě se tato Shakespearova látka těší v posledních letech. Vloni uvedl tento titul v Olomouci Robert Balogh a využil k tomu hudební koláž ze skladeb Edwarda Elgara. S kompozicemi několika ruských skladatelů zase pracovala Marika Hanousková, která letos na jaře představila Zkrocení zlé ženy v Ústí nad Labem. Pro aktuální plzeňskou premiéru napsal zbrusu novou hudbu Jan Kučera.
Kučera patří k velmi aktivním českým skladatelům a jeho kompozice Zkrocení zlé ženy je po Třech mušketýrech, které uvedl ostravský balet, druhou velkou prací pro tanečníky. Je to hudba dobře sloužící choreografovi – nekompilovaná, svižná, v dobrém slova smyslu taneční. Oproti Třem mušketýrům je barvitější, inspirující se v pestré škále hudebních stylů. Rozpoznatelná je především záliba v jazzu. Kučera si dobře porozuměl s choreografkou Alenou Peškovou v celkovém groteskním vyznění díla. Pro hudbu je charakteristická hravost – v jednu chvíli dokonce nechal skladatel a dirigent v jedné osobě zpívat samotné hráče orchestru. Hudba žene v souladu s choreografií příběh o překot, bez oddychu. Pešková si užívá spolupráci s živým orchestrem, který na své domovské scéně v Liberci obvykle nemá k dispozici. Orchestr se musí mít na pozoru před hrozícím pádem rekvizity z jeviště a v jednom výstupu se dokonce odehraje drobná mimická konverzace mezi Petrucciem a dirigentem.
Alena Pešková se v tématu Zkrocení zlé ženy viditelně našla. Téma správně uchopila jako nadčasové. Příběh zasadila – soudě hlavně podle kostýmů a rekvizit – zhruba do poloviny 20. století kamsi na temperamentní, sluncem zalitý jih, kterým nemusí být nutně Padova. Chvíli to připomíná goldoniovskou Itálii, jindy spíš Latinskou Ameriku, zejména když se na jeviště dostaví jakási mexikánská kapela s typickými sombrery. V tanečním jazyce se choreografka inspiruje populárními tanci minulého století – vládnou různé varianty spontánního swingu, ale v jednom z krotících duetů dojde i na tango. Hlavně neztratit tempo!
Z košatého příběhu Pešková vybrala hlavní témata a postavy, pro něž našla i díky výborným tanečníkům přesnou charakteristiku a typizaci. Jarmila Hruškociová je ideální představitelkou nezkrotné Kateřiny. Je to fúrie k nezastavení, živel bořící vše, co mu přijde do cesty. I při hádce se sestrou Biankou dojde bezmála na mučení a svazování provazy. Petruccio nezůstává vůbec pozadu. Od prvního vstupu na jeviště se prezentuje jako urostlý frajírek, který na nějaké namlouvání prostě nemá čas. Pořád kontroluje hodinky, aby snad nepřišel o nějakou zábavu. Překvapivě zralý výkon v této roli podává mladý Gaëtan Pires!
Dialogy dvou hlavních představitelů se choreografce velmi dobře podařilo převést do řeči tance. Duetem se vypráví, vysvětluje. Vlastně celý příběh dokáže Pešková zprostředkovat ryze tanečními a mimickými prostředky velmi srozumitelně, aniž by měl divák pocit neúměrné popisnosti.
Dobře jsou načrtnuty i další motivy a postavy komedie – zejména vztah Bianky (už severským typem je Sara Aurora Antikainen protikladem temperamentní Kateřiny) a Lucenzia (Justin Rimke), postava pantáty Battisty Minoly v groteskní nadsázce Miroslava Hradila nebo figurka Kněze v energickém pojetí Jiřího Žaluda. Vtipně postavený je namlouvací duet Hortensia a Vdovičky, která na jeviště přichází s živým psíkem.
Zejména první půle inscenace se žene jako přívalová vlna. Groteskní herecké akce střídají spontánní taneční výstupy. Ve druhé polovině se sice objeví pár méně propracovaných a hlušších míst, ale samotné finále, které je krédem šťastného partnerského soužití, v němž se musí pracovat s taktikou i ženskými zbraněmi, je výbornou tečkou za inscenací. Zkrocení zlé ženy je jednou z nejlepších dosavadních prací Aleny Peškové. Dobře a chytře pobavit totiž není žádná legrace.
Psáno z premiéry 17. listopadu 2018, Divadlo J. K. Tyla, Plzeň.
Zkrocení zlé ženy
Hudba: Jan Kučera
Libreto, choreografie a režie: Alena Pešková
Scéna: Richard Pešek
Kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Jakub Sloup
Premiéra: 17. 11. 2018
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
Eliška Brtnická
Děkujeme, to nás moc těší!Thin Skin – Křehkost kovových prutů