Mário Radačovský uvedl se svým domovským souborem Národního divadla Brno novou premiéru. V titulu Maska za pomoci neoklasického pohybového slovníku uvažuje o podstatě skrývání se a přetvářky. Opírá se při tom nejen o výkon tanečníků a tanečnic, ale rovněž o virtuózní hudební interpretaci Ivo Kahánka a Janáčkova kvarteta.
V taneční novince Karapax se Tereza Lenerová sápe po kostech, chrupavkách, svalech, fasciích, po šlachách, po mase. Nebo by možná bylo správnější napsat, že se vše vyjmenované sápe po ní. Čerpá z autobiografického materiálu a fyzické potíže přetavuje v tanec sice krátký, ale ostrý jako břitva. Jak tančí o bolesti a o procesech uvnitř těla?
V KD Mlejn se odehrála performance Closer. Její autorka Stéphanie N’Duhirahe pracovala s interpretkou Marinou Mezzogiorno-Brown, pro niž je představení především připomenutím těch, kteří již nežijí. Ačkoliv byla řeč o zemřelých, Mezzogiorno-Brown probouzela ve svém těle minulost s laskavostí mísící se s tragikomickou ironií.
Dílo Perpetuum Havel od Radima Vizváryho a Petra Boháče vzdává hold bývalému prezidentu. Mrazivá inscenace pro jednoho performera zdařile podchycuje zkušenost politického vězně. Ukazuje cestu, jak dnes uchovávat dramatikův odkaz, a zároveň slouží jako varování v době nárůstu extremistické politiky.
Nová inscenace Parte Hard pojednává o smrti. Tři umělkyně, Nebojsy, umírání a odcházení pojímají s humorem i příjemně bolavou univerzálností. Zprvu vágní podívaná se proměňuje v empatický, bezpečný prostor pro všechny. Sdělení je jasné: na smrt si neodvykejte.
Jak ve světě roztříštěné pozornosti vést mladé k umění? Temporary Collective a Jihočeské divadlo nabízejí odpověď ve formě nadějeplné mezigenerační tancovačky. Představení o pohybu v nás i kolem nás je důkazem toho, že tanec je všude, stačí se jen dívat.
