Vloni na podzim vyšla kniha rozhovorů Nikola Márová: Primabalerína. Umělkyni zpovídala Zuzana Rafajová, taneční publicistka a historička. Co a kdo formovali uměleckou dráhu jedné z našich nejvýraznějších tanečních umělkyň? Jaké byly začátky? Jaký byl závěr její kariéry? Nejen o tom se v této publikaci dočtete.
Argentinská choreografka Carolina Arandia v pražském Studiu Hrdinů uvedla svou novou inscenaci seanaut. V ní se inspiruje tokem času, mořem, člověkem, jejich vztahem i potápěním. Dílu ale chybí výraznější hloubka, ukotvenější dramaturgické uchopení nebo náznak jakéhokoliv vývoje.
Choreograf Jiří Bartovanec předvedl v Pomíjivých vytříbený vkus, řemeslnou zručnost i schopnost vést početnou skupinu performerů v netradičním prostoru. Kontext výstavního sálu navíc diváky nutí vnímat dílo především smyslově a emocionálně, což umocňuje jeho silné stránky. A pokud je inscenace zamýšlena jako site-specific, nelze opomenout ani další souvislosti.
Farma v jeskyni podporuje autorskou tvorbu členů souboru, a proto se Andrej Štepita představil ve svém autorském sóle Disappearing Man / Mizející muž. Hudebník Štěpán Janoušek pak rozezvučel auditorium DOXU hrou na trombon, zvukovými i melodicky znějícími smyčkami z looperu. Jejich účinkování doplnila černobílá projekce.
Rezidenční umělkyně divadla PONEC, Adriana Štefaňáková v půlce května představila své nové celovečerní dílo Triptych, složené z trojice choreografií Genesis, Metamorphosis a 6’7. Rozvíjí v nich s nadhledem motivy digitálního šumu a ironizuje dadaismus sociálních sítí.
Katedra tance v Divadle NOD představila práce dvou studentek oboru choreografie, Simony Dejmkové a Barbory Sváčkové. Obě mladé tvůrkyně se ze svého pohledu potýkají s otázkami mezilidských vztahů v aktuální společnosti. Dejmková tematizuje napětí mezi jednotlivcem a mechanizovanou skupinou, Sváčková hledá místo člověka v jeho vlastním rodinném hnízdě.
