Letošní pražská část platformy pro alternativní divadlo se v rámci 33. ročníku festivalu …příští vlna/next wave... nesla v rozjímavém duchu minulosti. Ať už na ni člověk vzpomíná v dobrém, či zlém, neutečeme jí nikdo. Jaké příčiny a podoby má nostalgie? Proč je někdy stesk po minulosti prokletím? A poučíme se vůbec někdy?
Site-specific triptych Labyrint představuje různé autorské přístupy k tvorbě ve veřejném prostoru, které se potkávají v zastřešujícím tématu – existenciální úzkosti. Společné uvedení trojice děl vytváří komplexní a naléhavý obraz dnešní doby, který osciluje mezi manifestem a neuchopitelnou kontemplací.
Mário Radačovský uvedl s domovským souborem Národního divadla Brno novou premiéru. V titulu Maska za pomoci neoklasického slovníku uvažuje o podstatě skrývání se a přetvářky. Opírá se při tom nejen o výkon tanečníků, ale rovněž o virtuózní hudební interpretaci.
V taneční novince Karapax se Tereza Lenerová sápe po kostech, chrupavkách, svalech, fasciích, po šlachách, po mase. Nebo by možná bylo správnější napsat, že se vše vyjmenované sápe po ní. Čerpá z autobiografického materiálu a fyzické potíže přetavuje v tanec sice krátký, ale ostrý jako břitva. Jak tančí o bolesti a o procesech uvnitř těla?
V KD Mlejn se odehrála performance Closer. Její autorka Stéphanie N’Duhirahe pracovala s interpretkou Marinou Mezzogiorno-Brown, pro niž je představení především připomenutím těch, kteří již nežijí. Ačkoliv byla řeč o zemřelých, Mezzogiorno-Brown probouzela ve svém těle minulost s laskavostí mísící se s tragikomickou ironií.
Dílo Perpetuum Havel od Radima Vizváryho a Petra Boháče vzdává hold bývalému prezidentu. Mrazivá inscenace pro jednoho performera zdařile podchycuje zkušenost politického vězně. Ukazuje cestu, jak dnes uchovávat dramatikův odkaz, a zároveň slouží jako varování v době nárůstu extremistické politiky.
