Festival Nové generace jako jedna z bran do reality

Tři dny plné nadšení, mládí, zvědavosti i cílevědomosti, takový je festival posluchačů choreografie a nonverbálního divadla pražské HAMU. Spolupráce, kreativita a performance, ale také nervozita, kompromisy, pochybnosti a tréma provázejí jejich krůčky vstříc umělecké kariéře. Ti, kdo jim přišli fandit v jejich snažení, se dočkali kromě divadelních zážitků také diskuzí, seznamky, site specific hry v útrobách starého šlechtického sídla, performance v kavárně nebo sdílení taneční podlahy s interprety.

What water was (Evgenia Chetvertkova, Michiayasu Furutani, Dorota Michalak, Cary Shiu, Lenka Vořechovská). Foto: Michal Hančovský.

What water was (Evgenia Chetvertkova, Michiayasu Furutani, Dorota Michalak, Cary Shiu, Lenka Vořechovská). Foto: Michal Hančovský.

Lucie Hayashi Autor: Lucie Hayashi

Budoucí profesionálové mají díky projektu Nová generace jedinečnou možnost reprízovat svá díla, která vznikla během studentských let, a sbírat tak více zkušeností z divadelního provozu, zkušeností, z nichž budou brzy čerpat při vstupu do profesní reality. Některá z děl vznikla ze semestrálních nebo absolventských prací, tvůrčích experimentů nebo jen z náhlého popudu. Na festival navíc pravidelně přijíždějí také hosté ze zahraničí, blízkých univerzit, a dotváří tak evropský kontext nových choreografických trendů.

Festival zahájil projekt site specific v budově školy, v prostorách Hartigovského a Lichtenštejnského paláce na Malé Straně. Tajemná zákoutí (Jaroslav Lambor), schodiště (Eva Rezová), gotická věž (Natálie Podešvová), vnitřní dvorky (Jan Štrachal) i slepá ramena budov rozpohybovaly taneční etudy nebo instalace, kde choreografové zúročili zkušenosti z tvůrčího workshopu s Petrou Hauerovou. Příchozí dostali za dobrovolné vstupné hrnek svařáku, mapu tří různých tras a papírky s citáty, s nimiž pracovala v instalaci Máte slovo Natálie Matysková. Velké zrcadlo v ní použité a jeho odlesky násobily slova i ruce vztahující se z křoví k divákům, kteří procházeli přes nádvoří. V nejzazší části ramena budovy zvané Tržiště zaujal svou originalitou koncept Jana Razimy Zahrádka. S pohledy neustále upřenými vzhůru kultivovali tři tanečníci hlínu v květináčích, po hmatu a beze slov, odevzdaně i rituálně. V zahradách Lichtenštejnského paláce se odehrála poté příslovečná performance studentů nonverbálního divadla My kluci, co spolu mrzneme.

Pátečnímu programu (22. 11.) předcházel seznamovací networking Osudová setkání v prostorách DAMU. Na něm dostali studenti možnost prezentovat své vize, umělecké záměry a projekty oblíbenou formou speed dating – návštěvníci se střídali u jejich stolečků a každý z tvůrců měl pětiminutovou šanci „se prodat“. Lovili se především produkční, manažeři, fundraiseři nebo PR pracovníci z řad posluchačů kateder produkce DAMU, HAMU i FAMU, ale poptávka zahrnovala také interprety, muzikanty, scénografy, designery nebo dramaturgy. Růžová výzdoba, růžové víno a sušenky ve tvaru srdíček i lebka na propagačním vizuálu se snažily humornou tvorbou naznačit, že mnohdy jde především o vzájemné sympatie. A že týmy utvářené během studií jsou často nadčasové a úspěšné. Vymezený čas samozřejmě nestačil a nebýt dalšího programu, seznamovali by se studenti klidně až do nočních hodin.

Po minutí (Helena a Jakub Urbanovi). Foto: Michal Hančovský-

Diváci mířící na představení ale ještě i po uvedeném začátku v 19.30 přešlapovali ve foyer. Teprve dva silné reflektory v prostoru kavárny prozradily, že to byl záměr. Rozezněla se Šárka Bedřicha Smetany. Zpomaleným krokem se z protilehlých konců kavárny blížili muž a žena, ve večerní róbě, oba viditelně „na lovu“. Jejich zdánlivou nenucenost narušil až moment, kdy se jejich pohledy střetly. Sledovali jsme pak typické a standardní kavárenské námluvy, dovedené svou zpomaleností ad absurdum. Neustálé slow motion umožnilo vrstvení staletých klišé, vytříbených grimas, vousatých triků a groteskních gagů, až dosáhlo spolu s osudovostí hudby přece jen nové a úsměvné komiky. Nevyhnutelný happy end zamilovaného páru však narušil jediný telefonát, který vzbudil v muži zbytečnou žárlivost. Jeho náhlý chlad a aroganci žena nechápala a nedorozumění přerostlo přes původní touhu. Anna Benháková, posluchačka prvního ročníku magisterského programu choreografie, touto primitivní groteskou Po minutí upozorňuje na konflikty, které mnohdy vyvěrají jen ze vzájemného nepochopení. Místo tanečníků zvolila pro svou němohru herce z Kachního spolku Helenu a Jakuba Urbanovi.

Následovala pohybová etuda Cursus rerum studentky taneční pedagogiky současného tance na vídeňské univerzitě hudby a tance MUK. Choreografka Cora Kartmann v ní spolu se spolužáky zkoumala podstatu tvaru a změny, struktury, která se objevuje a zase ztrácí. Především výtvarná práce s pohybem a skulpturou těl v prostoru byla zároveň vizualizací současné elektronické hudby. Soustředěnost na detail a kompozici trochu potlačily individualitu tanečníků; opuštěni připomínali spíše volně plující atomy, které ve spojení dokážou utvořit molekuly světa.

Do světa science fiction pak diváky vtáhla čerstvá absolventka katedry nonverbálního divadla Michaela Stará. Její Parazit dostál od nedávné premiéry v Paláci Akropolis malých změn (recenze zde). Jak sama uvedla v pozdější diskuzi, dílo je díky své novosti stále živé, je pro ni laboratoří tvorby, a tak je každá repríza jiná. Přibylo více žonglovacích triků s míčky, ubylo čistě taneční i herecké akce. Výsledná podoba inscenace ale velmi záleží na aktuálním načasování jednotlivých sekvencí, které řídí sama performerka ze scény. Momentální rozpoložení její i publika, touha experimentovat a upgradovat tak může pokaždé vyznít jinak.

Cursus Rerum (Kristen Leigh Ewart, Adrian Infeld, Cora Kartmann). Foto: Michal Hančovský.

Klapot podpatků ve tmě odstartoval druhý večer festivalu. Pánský duet Čerešně inspirovaný střípky vyslechnutých příběhů či skutečných událostí ze života Patrika Mikera, jak prozradil v následné diskuzi, připravili tanečníci společně ještě za studií na konzervatoři. Postavu Jana Razimy v dámských botách odhalil záblesk zapálené cigarety. Jeho nesouvislý monolog o ztrátě novorozeného dítěte i odevzdanosti z vlastní prodejnosti nahradil běh mezi kývajícími se mikrofony. Zdánlivě nesouvisející živé obrazy rodinných vztahů vyvolávaly husí kůži. Dechberoucí byla např. vyhrocená scéna nad narozeninovým dortem, která dokázala během několika vteřin nastolit dusnou atmosféru bezmocné lásky přes vzájemné nepochopení a odloučení. Následný duet za doprovodu písně Hany Hegerové násobil hledání něhy, pochopení, lásky i důvěry přes zažité výčitky. I přes nedokonalé taneční provedení a pohybovou chudobu dokázalo nasazení interpretů vyvolat silný účinek a nezapomenutelný zážitek.

Poslední třešničkou na dortu, nebo příznačněji kapkou festivalu, se stalo dílko What Water Was. Přivezli ji hosté z berlínské univerzity HTZ pod vedením tamější studentky magisterského programu a absolventky bakaláře na HAMU, choreografky Alice Minárové. Inscenace inspirovaná vodním živlem ve všech jeho formách zaujala především interaktivním přístupem k divákům, kteří byli požádáni o přítomnost na scéně spolu s tanečníky po celou dobu performance. Čtyři interpreti ve vlajících modrobílých kostýmech se napřed vyloupli z davu, mezi nímž proudili jako osvěžující potůčky (jak poté diváci reflektovali na diskuzi). Svléknutím horní vrstvy oděvu se přesunuli k druhé, zemitější části, v níž se plazili po zádech a tím si vydobyli určitou autonomní oblast pohybu mezi publikem. Diváci se pak uchýlili spíše na okraje scény, aby sledovali, jak se čtyři těla v průsvitných tělových plisovaných kostýmech sžívají s matičkou zemí. Spolu pak vytvořili jakousi vodní molekulu, lidskou sochu v neustálém pohybu, jen aby ji zase rozbili a vleže na zádech se zbavili i posledních svršků. Nahá těla se pak začala svíjet na zemi v podivných křečích, snad extázi, snad bolesti. Teprve náhlá tma je vysvobodila.

Mladí umělci dokázali, že mají co říct, a způsob sdělení intenzívně hledají. Festival jim může pomoci ve vzájemné interakci, inspiraci i diskuzi, a to je pro studenty přínos, který v učebnách a sami ve studiích před zrcadly nikdy nenaleznou. Zasloužil by si snad jen lepší podmínky i zájem ze strany odborné veřejnosti.

Psáno z festivalu Nové generace 21. – 23. listopadu 2019, HAMU, DAMU a Divadlo DISK.

 

Festival Nové generace 2019

Site specific:

Schody k Avalonu (instalace)
Koncept a interpretace: Eva Rezová

Rezonance
Dřevěné schody 1. patro (instalace)
Koncept: Jaroslav Lambor
Interpretace: Adéla Kašparová

Gotická věž (instalace)
Koncept: Natálie Podešvová
Interpretace: Natálie Podešvová, Alba Martinéz Pineda

Máte slovo
Průchod z Hartigu do Centra jazykové přípravy (instalace)
Koncept: Natálie Matysková
Interpretace: Natálie Matysková, Jaroslav Lambor
Slova: František Listopad

LOST
Centrum jazykové přípravy – nádvoří (performance)
Koncept: Jan Štrachal
Interpretace: Jan Štrachal, Barbora Ješutová, Monika Pavlová, Danny Nguyen, Joana Simões, Soojin Jo, Tomáš Vlček, František Vlček

Zahrádka
Centrum jazykové přípravy – „ kuřácký dvoreček“ (instalace)
Koncept: Jan Razima
Interpretace: Jan Razima, Ester Trčková, Michaela Dzurovčínová

My kluci, co spolu mrzneme
Zahrada HAMU (performance)

Hrají: Lukas Blaha, Andrej Lyga, Šimon Pliska
Světla: Jonatán Vnouček

Instalace Evy Rezové, Natálie Matyskové, Jana Razimy a Jana Štrachala vznikly na workshopu s Petrou Hauerovou, který proběhl v říjnu 2019 na HAMU.

Po minutí
Režie a choreografie: Anna Benháková
Interpretace: Helena Urbanová a Jakub Urban
Hudba: Bedřich Smetana

Cursus rerum
Choreografie: Cora Kartmann
Interpretace: Kristen Leigh Ewart, Adrian Infeld, Cora Kartmann
Hudba: Drathaus, Flamingo, Verfall
Hudební koláž: Cora Kartmann

Parazit
Námět a interpretace: Michaela Stará
Režie: Ondřej Holba
Supervize: Eliška Brtnická
Hudba: Petr Kolman, Vojtěch Bor
Scénografie a kostýmy: Debora Štysová

Čerešně
Námět: Patrik Miker
Choreografie: Patrik Miker, Jan Razima
Interpretace: Patrik Miker, Jan Razima
Dramaturgie: Petra Hauerová
Kostým: Patrik Miker, Jan Razima, Pavlína Kostková
Hudba: Marc Ribot, GoroWhiteDog, Hana Hegerová

What Water Was
Koncept a choreografie: Alice Minárová
Hudební kompozice: Etienne Haan
Interpretace: Evgenia Chetvertkova, Michiayasu Furutani, Dorota Michalak, Cary Shiu, Lenka Vořechovská
Dramaturgická asistence: Pauline Payen
Spolupráce na konceptu, „outside eye“: Ana Erdroso Stroebe
Kostýmní design: Sabryna Nitihardjo
Světelný design: Kristina Schmidt
Supervize: Wanda Golonka, Susanne Vincenz

 


Fotogalerie

Čerešně. Foto: Michal Hančovský.

Čerešně. Foto: Michal Hančovský.

Rezonance (Adéla Kašparová). Foto: Adéla Vosičková.

Rezonance (Adéla Kašparová). Foto: Adéla Vosičková.

Osudová setkání. Foto: Lucie Hayashi.

Osudová setkání. Foto: Lucie Hayashi.

Dvě deci o TAnci.  Foto: Michal Hančovský.

Dvě deci o TAnci. Foto: Michal Hančovský.

Témata článku

Alice MinárováAnna BenhákováCora KartmannEva RezováJaroslav LamborMichaela StaráNatálie MatyskováNatálie PodešvováPatrik Miker

DAMUDivadlo DISKHAMU

MultižánrovéNonverbální divadloTanec

Festival Nová generace

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

duben 2020

Po Út St Čt So Ne
30
31
1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: