PLI – Obsese jménem židle

Pli (Viktor Černický). Foto: Tanec Praha

Pli (Viktor Černický). Foto: Tanec Praha

Viktor Černický se ve svém novém díle s tajuplným názvem PLI inspiruje myšlenkami slavného filozofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Vstupní branou k úvahám barokního myslitele mu byla kniha Záhyb od Gillese Deleuze, významného teoretika 20. století rozkročeného mezi mnoha disciplínami; ve skutečnosti je titul inscenace pouze francouzským ekvivalentem názvu zmíněné publikace. Domnívám se však, že aby si divák naplno užil nejnovější kus mladého tvůrce, nejsou výše uvedené informace zachycené v programu vůbec třeba. Dílo totiž promlouvá samo sebou o sobě, bez jakýchkoliv filozofických dodatků, jakkoli mohly být důležitým inspiračním zdrojem.

Na Černického by perfektně sedla diagnóza obsedantně kompulzivní poruchy. Lidé trpící touto chorobou jsou posedlí vtíravými myšlenkami na nějakou katastrofu, která se jim určitě přihodí. Proto si raději několikrát umyjí ruce antibakteriálním mýdlem, opakovaně se vracejí k autu a berou za kliku a návštěva doktora pro ně představuje téměř každodenní chléb. Obsesí protagonisty jsou konferenční židle. Přesněji 22 židlí, které tvoří jeho vnitřní i vnější svět, v podstatě nic jiného v jeho životě ani neexistuje.

První problém se objeví hned na začátku: jedna z nich se nachází mimo vytyčený prostor. Černický se na ni podezřívavě dívá, než se rozhodne ji jednoduše ignorovat a přejde k ostatním. Je tak trochu jako malé dítě, které se věnuje nějaké hračce, dokud mu neukážete jinou a ta první v tu chvíli prostě přestane existovat. On ty své různě kupí na sebe i přes sebe, skládá do všemožných tvarů, některé končí ve všelijakých šikmých rovinách či balancují jedna na druhé; přihlížející pak už jen získávají pocit, že snad drží silou jeho vůle. Diváci ho svou energií zcela podporují a sami se tiše „modlí“, aby mu židle nespadly. Černický je však nadále vrství do výšky a riskuje tak rozpad svého dokonale zkonstruovaného světa. To mu však nevadí, risk je přeci zisk. Typický novocirkusový efekt vyvolává zcela jednoduchými prostředky. Bravo!

Interpret se však přitom celou dobu zcela obsedantně pohupuje v kolenou v různých tempech i rytmech, což mu značně znemožňuje manipulaci s předměty svého zájmu. V divácích se tak utužuje soucit, aby mu něco nepopadalo. Ustavičné „šlapání“ vytváří i akustický doprovod, a když se nakonec zastaví, po celém prostoru se rozhostí ticho a veškerá koncentrace směřuje na jediného člověka v sále. Skvělý dramaturgický tah, který natáhnul strunky napětí na maximum.

O to větší zklamání však představuje závěr celé inscenace, kdy po značných útrapách a lezení na vystavěnou věž ze židlí položí navrch tu předposlední (ta poslední stojí stále mimo jeho zabydlené území) a jednoduše odejde ze scény. Dlouhé otálení diváků s potleskem může být důkazem nefunkčního řešení. To však nesmí zastínit fakt, že PLI je jedinečný kus, který oslňuje svou geniální jednoduchostí a absolutní souhrou všech složek. Z mého pohledu rozhodně patří mezi aspiranty na divadelní událost této sezony, laťku nasadil autor skutečně vysoko.  

Psáno z premiéry 11. listopadu 2018, Divadlo Ponec.  

PLI
Koncept, choreografie, performance: Viktor Černický
Scénografie: Drahomír Stulír
Lighting design: Zuzana Režná
Dramaturgie: Lukáš Karásek
Premiéra: 11. 11. 2018

Témata článku

Viktor Černický

Divadlo Ponec

Tanec