Ve své glose (zde) Jana Bohutínská diagnostikovala nemoc nejen profesní organizace Vize tance, ale i celého našeho oboru. Lze to shrnout jako personální krizi těch, kteří „dokážou vidět tanec v širokém uměleckém i společenském kontextu a jsou ochotní i schopní přijímat širší zodpovědnost – nikoliv jen za své organizace, za něž bojují jak lvice a lvi, ale také za obor jako celek, se schopností povznést se nad svůj zájem, nad své ego, nad pěnu dní, nad žabomyší a zákopové války, nad osobní nepochopení, nesouhlasy, animozity a nenávisti.“
Plně s ní souhlasím a uvědomuji si o to palčivěji jednu z příčin, které nás do tohoto stavu dovedly: totiž zanedbanou prevenci. V době, kdy se formuje tělo tanečníka, než vystoupí sám za sebe na jeviště, se zároveň utváří i jeho duch. Na prahu dospělosti vypouštíme do světa „hotové“ osobnosti, jejichž vzdělání považujeme za ukončené a očekáváme od nich samozřejmě stoprocentní výkon a profesionalitu, ale i odpovědnost volit. Nejen politickou stranu, ale také směr své kariéry a budoucnosti, potažmo oboru jako takového.
Kde je zakopaný pes? Vždyť taneční amatér je v kontextu svého oboru mnohdy vzdělanější než leckterý profesionál! (A mluvím o znalostech aktuálního dění, situaci a procesech, nikoli o jménech balerín v proslulém pas de quatre.) Mnoho profesionálů totiž vychováváme v izolaci. Konzervatoře mají natolik hustý program a požadavky, že mládeži nezbývá energie na to zjistit, co se děje za zdmi školy. Vybaveni jedinou doktrínou a názory místních pedagogů doufají, že zahnízdí v útrobách některého z divadel. Studenti tanečních škol ani již v baletních souborech zaměstnaní absolventi nechodí do divadla (mimo vlastní práci) či jinam za kulturou, zřídka je vidíme na workshopech či seminářích, nepotkáme na festivalech. Nevyhledávají vzdělání v příbuzných uměleckých či humanitních oborech – nebo spíš: nemají na to čas a prostor.
Nemůže-li Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Pokud všichni ti, kdo vychovávají budoucí tanečníky, nepřekročí vlastní stín a nenaočkují mládež touhou po zvědavosti, objevování, konfrontaci, dialogu a kontextu jejich budoucí profese, nemůžeme čekat, že na cestě mezi šatnou, sálem a jevištěm vyrostou osobnosti, jaké bychom si přáli v českém tanci mít.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí