Ve svém nejnovějším a produkčně dosud nejnáročnějším autorském představení Ostrov! se Jana Burkiewiczová vrací k přírodní a environmentální tematice, kterou v minulosti zkoumala již v představeních Divočina, marnivost ptačích per a O medvědovi, který plul na kře. Tentokrát se při přípravě scénáře spojila s filmový režisérem a animátorem Tomášem Luňákem (Alois Nebel) a kurátorem Jiřím Mackem (Designblok), aby ve výsledném tvaru propojila do kompaktního a neustále se prolínajícího celku choreografie s animacemi původních ilustrací Jindřicha Janíčka (Take Take Take) a hudbou Jiřího Konvalinky (Mutanti hledaj východisko).
„Environmentální témata prostupují stále častěji zpravodajství, politická jednání i náš běžný život, ale o čem se vlastně bavíme? O jaké přírodě? O lese, kam chodíme na houby a jsme uneseni jeho klidem? Co je to vlastně ona divočina, když z celkové váhy savců, žijí na světě jen 4 % procenta skutečně svobodně, 36 % tvoří lidé a 60 % zvířata chovaná v zajetí pro naší zábavu či jako potrava? A co jsme my ve vztahu k ní, když jsme její součástí?“ ptá se choreografka Jana Burkiewiczová.
Základním táborem příprav inscenace se stal Jakubský rybník, který patří do chráněné oblasti Rožďalovických rybníků, krajina, jež není prvoplánově krásná ani problematická, ale víceméně přirozeně spojuje lidskou činnost a existenci neporušené přírody. Ostrov uvězněný hladinou rybníka se následně svou neporušeností stal pro inscenaci symbolem nedotčeného běhu věcí. „A pak jsme se dívali, vstřebávali a hledali souvislosti, které se nám postupně spojovaly do představení, které je pro nás sice abstraktním, ale živým modelem naší existence v rámci přírody,“ doplňuje Jana Burkiewiczová, která tentokrát jde ve vyprávění až na samý kraj lidského i zvířecího konání, nevyhýbá se přímočarosti a ironie stejně jako témat smrti či krutosti.
„Zkusili jsme vytvořit model situace, jakousi laboratoř, do které vložíte jednotlivé prvky, nastavíte podmínky a necháte rozběhnout děj. Asociace, odkazy, ale i reálné situace začaly volně přicházet a generovaly další vývoj. Prolomili jsme hranici a přestali vnímat, kdo je člověk a kdo zvíře. Obrysy budoucnosti se staly jasnějšími,“ dodává autorka.
I tentokrát se do příprav zapojili známí umělci, designéři a tvůrci z různých oborů. Představení se odehrává ve scénografii architekta Jaroslava Wertiga ze studia A69, který na přání scenáristů bourá hranici mezi divákem a účinkujícím. Světelný design vytvořila Pavla Beranová, známá svou prací v divadle Archa, ACT Lighting Brusel a mimo českou scénu také v Holandsku, Lucembursku či Maďarsku. Autorkou kostýmů vzniklých recyklací a up-cyklací je Barbora Procházková (Project Sapience), absolventka pražské UMPRUM a vítězka mezinárodní soutěže Designblok Diploma Selection 2019. Autorem masek šitých ze zbytků kůží je Štěpán Růžička, absolvent ateliéru K.O.V. na pražské UMPRUM.
Výjimečné je také složení performerů, kteří se v představení pohybují v širokém rámci současného tanečního umění včetně včleněných prvků akrobacie. Cenami ověnčené tanečníky Helenu Arenbergerovou a Michala Heribana uvidíte v jedné řadě s dalšími pěti tanečními osobnostmi. Veronika Tökoly, známá z inscenací souboru 420PEOPLE, Eduard Adam Orszulik, kterého mohli diváci v řadách BURKICOM vidět už v představení Růžový samuraj, i trojice zahraničních tanečníků – sestry Ifigenia a Ariadne Toumbeki z Řecka a Maxime Guenin ze Švýcarska, které si Jana Burkiewiczová vytipovala na mezinárodním konkurzu organizovaném DEKKADANCERS. Vedle sedmičky tanečníků se mohou diváci těšit i na zpěv Adama Pavlovčina, který působí střídavě v Praze a Londýně a mimo jiné je v současnosti finalistou letošního, ještě otevřeného ročníku talentové soutěže Superstar. O hlasový doprovod inscenace se postarali herci Zuzana Stavná a Miroslav Krobot v rolích průvodců. Fotografem inscenace je Václav Jirásek. Celkem se na přípravách představení podílelo 32 lidí včetně performerů prosincové dílny.
Zdroj: Tisková zpráva
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr